Genia loci Jana Spáleného - rozhovor s jedním z nejzajímavějších českých muzikantů

Čerstvé koncertní album Terčino milé údolí je příležitostí k rozhovoru s jedním z nejzajímavějších českých muzikantů.

Vaše předchozí album Panenko skákavá vzniklo naživo záznamem koncertu v kostele polozapomenuté vesnice. Souvisí i Terčino milé údolí s atmosférou určitého konkrétního prostředí?

Ano. Pro mě je důležitý nejenom prostředí, ale i ostatní okolnosti vzniku nahrávky. Za ten první záznam může Petr Linhart, kterej mě dovedl do Skoku u Žlutic, do vesnice, odkud byli vysídlený Němci, pak tam byli pozvaný volyňští Češi, který zas odešli, poté co jim stát nedal slíbenou půdu. A ta vesnice hynula, až zhynula. Poslední obyvatelka zemřela nedávno. Teď je to vesnice, kterou prorůstá znovu probouzející se příroda a kde se kulturní společnost občanů snaží dát dohromady ten krásnej velkej kostel, co tam stojí. A u tý současný nahrávky jsem chtěl zase vyjádřit svůj vztah k Novohradsku, ke kterýmu mám osobní pouto, kde jsou navíc přírodou geniálně namíchaný hory, lesy, voda... všecko. A teď, když ta nahrávka z Cukenštejna jde mezi lidi, tak momentálně nemám žádnou potřebu točit něco jinýho. Emocionálně je to pro mě suma toho, co jsem chtěl říct, a pokud se to ve mně nějak nepootočí a nedostanu neodbytnou myšlenku, silnej důvod dělat něco dalšího, tak prostě nic dělat nebudu. A třeba dalších padesát let nenahraju nic.

S hudbou jste začínal s bratrem Petrem?

S bráchou jsme hráli rock ‘n’ roll v kapelách Hipp’s a později písničky v Apollo Beatu. Mě osobně vtáhl do aktivního muzicírování dixieland, láska k dechovým nástrojům a k různým valérům blues a jazzu vůbec.

Jako hudební režisér jste se podílel na vzniku mnoha tuzemských alb. Jak si tuto roli můžeme dnes představit? Když někdo zazpíval falešně, zastavil jste magnetofon...?

Ne, nahrávací zařízení ovládal mistr zvuku. Chyby jsem, pokud možno neopravoval. Dbal jsem na to, aby si interpret ujasnil, co chce, a do nahrávky to dostal. Jinak je to řemeslo, jehož součástí je schopnost číst partituru a umět analyticky poslouchat. Žil jsem v mnoha nahrávacích studiích se spoustou zajímavých muzikantů.

Na vašich vlastních autorských albech se objevují nejrůznější osobnosti naší hudební scény, a přesto si vaše hudba vždy zachovává svůj unikátní zvuk a atmosféru. Jaká byla spolupráce například s Michalem Pavlíčkem na albu Asi v tom bude nějakej háček?

S Michalem Pavlíčkem se dělalo výborně, to je nejen velmi operativní muzikant a fantastickej hráč, ale hlavně empatickej a slušnej člověk, osobnost, která nehoní svoje ego, a spolupracuje s autorem díla. Ale to bych mohl říct o spoustě muzikantů, se kterýma jsem měl možnost pracovat. Třeba o trumpetistovi Michalu Gerovi, se kterým jsem udělal většinu svejch alb. Mám asi štěstí na silný lidi. Když se vrátím k albu Asi v tom bude nějakej háček, vzpomínám si, že při nahrávání měl Pavlíček rozříznutej prst, a tak jsme to chtěli o den, o dva, odložit. A u písně Už zrezly bezy byla navíc taková melodická figura, kterou když jsem dal Michalovi v notách, tak pravil, že se to na kytaru nedá zahrát. Ale pak to různě zkoušel a asi za dvě minuty říkal: „Jo, jo teď už vím, červená...“ A zahrál to.

No a v tý době vlastně taky vznikl zvuk s kontrabasovou tubou, která pak byla logem nebo poznávacím znamením kapely. To bylo tak, že Jirka Veselý, co měl nahrávat baskytaru, tenkrát nepřišel do studia, a tak jsem vzal tubu, kterou jsem tam náhodou měl s sebou na nějaký jiný hraní, a ten jeho part rovnou nafoukal. No a zjistili jsme, že tuba tomu sluší, a že upomíná na starý, syrový městský blues, kde se tuba i valcha běžně objevovaly. A ten sound byl po další tři desetiletí pro ASPM typickej.

Mám pocit, že v informačních textech nejen tohoto projektu stálo v záhlaví ujištění, že nahrávky byly pořízeny bez pomoci kompjůtrů, umělých zvuků z bank a podobně...

No ano, jsem muž z jinýho století. Jsem rád, když věci vznikají přirozenou cestou.

Omlouvám se za malou odbočku, ale já osobně jsem vaše jméno zaznamenal poprvé v úplně jiné souvislosti. Jména Fara, Hadač, Pátek...

To jo, modýlky, eroplány, to je můj životní koníček, způsob relaxace...

... vy jste se věnoval kategorii volně létajících modelů...

Ano, původně větroňům, později modelům motorovým...

... tedy elektrolety, vysílačka a tak?

V žádným případě, nic takovýho! Volně létající motorák se spalovacím motorem. To éro letí motorově nahoru, a potom plachtí, řízeno vlastní inteligencí jako kluzák.

Takže žádné moderní vymoženosti...

Rádiový řízení není moderní vymoženost, jenom jeden segment modelářství. Mně zkrátka vyhovujou přirozeně fungující základní věci. Možná právě proto mám rád dechový a jiný hudební nástroje hrající v basový poloze.

Ale na koncertech hrajete na klávesy. Tam nejsou nějaké umělé zvuky?

Jsou. Je to z nutnosti. Nejradši jsem hrál na piano Fender, kde zvuk vzniká mechanicky. Ale už ho neunesu, váží sedmdesát kilo. Zatímco klávesy, který používám, jenom šestnáct kilo. Hledal jsem klávesy, který suplujou zvuk Fendera, ten rejstřík maj’ všechny, ale není to ono. Navíc originální klapky Fendera jsou těžký, maj’ setrvačnost, která mi při hraní pomáhá. Nakonec jsem si pořídil Korg Playstation. Ten unesu.

Kapelu ASPM, která se během let kolem vás seskupila, tvořili vždycky zajímaví a osobití hudebníci. S Petrem Kalandrou a Františkem Havlíčkem jste hráli jako trio v neobvyklém nástrojovém obsazení asi deset let. Koneckonců svoje aktuální album Terčino milé údolí jste nahrávali opět v triu...

Dneska to základní trio tvoří Michal Gera (trubka a křídlovka), Filip Spálený (kontrabasová tuba a basová kytara) a já. Hrajeme buď v tomto triu, nebo jako kvintet s vibrafonistou Radkem Kramplem a bubeníkem Filipem Jeníčkem. A tomu, v jaký sestavě zrovna hrajeme, přizpůsobujeme i repertoár. Je tam asi jen pětina shodnejch titulů, jinak jsou to věci, co slušej’ buď tomu nátlakovějšímu hraní, nebo tomu komornějšímu.

Máte dopředu dáno, co budete v které sestavě hrát?

Jenom rámcově, definitivní program píšu před koncertem.

A zkoušíte, nebo rozdáte noty...?

Nezkoušíme. Ti kluci, co se mnou hrajou, jsou vlastně stále titíž, a za těch třiatřicet nebo čtyřiatřicet let se jen málo obměnili. Snad jen bubeníci.

Ale někdy se přeci musíte domluvit, na nějakým aranžmá, kdo a kdy zahraje sólo...

No, někdy se domlouváme až přímo na jevišti před lidma. Já začnu, pak ty zahraješ sólo...Tam není potřeba nějakejch dlouhejch strategií, to jsou páni muzikanti! Oba mi strašně pomohli s tou poslední živou nahrávkou. Já teda nejsem trémista, ale na Cuknštejně v Terčině údolí se mnou lomcovala nějaká zodpovědnostní hysterie. Už jsem skutečně myslel, že po Panence skákavý ze Skoku už další živák nebude. Ale přišla tahle nabídka. A když jsem viděl při koncertě ty zaujatý lidi, co přijeli z velký dálky a přivezli prezenty třeba ve formě aktuálního svatebního oznámení, fantastický květy, vlastnoručně vyřezaný fajfky, reliéfy, totem... Přijela i Společnost za Pelhřimov krásnější... a seděli tam snad do půlnoci. Byl jsem z toho divokej. Ale mí skvělí spoluhráči mě, zaplaťpánbůh, přidrželi u země...

Ale ta nahrávka i technicky zní senzačně.

Na tom mají zásluhu mistr zvuku Zdeněk Šikýř a Michal Gera jako hudební režisér, který nahrávku ve studiu finalizovali. Michal viděl, že se nějak vztekám, že nejsem fit a tak mi, když jsme přijeli do studia, řekl: „Tamhle si sedni a kontroluj mě. Jo, tohle vyhodíme, to se tam stopáží nevejde, tuhle vyndáme, ta vyšla už na minulý desce, tady přidáme, tady uberem’...“ Michal Gera a Zdeněk Šikýř odvedli skvělou práci.

Zařazení písně You Are So Beautifull z repertoáru Joe Cockera, ale především Šlitrovy a Suchého Terezy je trochu překvapivé. Ačkoliv ve vašem netradičním obsazení zní obě opět tak samozřejmě, jakoby pro vás byly napsané.

Cockera pamatuju jako mladýho vlasatýho máničku, co křičel vždycky mocně do mikrofonu, co to dalo. V posledním období života jenom sípal, ale furt to bylo ono, vlastně ještě lepší. Je to můj ročník. Já taky tak šustím. No a Terezu jsme zařadili tematicky, na přání. Hráli jsme přece v Terčině údolí u Nových Hradů, a to je jeden z nejkrásnějších koutů týhle republiky. A já se tam cejtím moc dobře. Nevím, čím to je, jestli tím, co tam zažívám, když se tam s manželkou každoročně vracím, nebo proto, že moje máma se narodila nedaleko, že jsem tam po válce trávil léto s tátou a bratrem... mlátil husy plaňkou... Navíc je tam tolik lidí, že můžete celej den nikoho nevidět. Hory, rovina, lidi i samota, pohnutá historie. Úžasný... Genius loci...