"Přijela k nám Metallica do Francóvej Lhoty
hasiči už postavili před pódiem ploty
zítra večer přivítajú děcka s lampióny
chlebem, solú, slivovicú, první kamióny..."
Když na sklonku osmdesátých let tenhle text zpívala svérázná valašská hardrocková skupina Ciment, bylo nabíledni, že se jedná o legraci. Legraci malebnou, poněkud sarkastickou, ale každopádně legraci. Ovšem "každý ví, časy se mění", a tak - proč by v roce 2004 nepřijela třeba zrovna Metallica a třeba zrovna do Francóvej Lhoty? Jistě, bylo by trochu iluzorní představit si najaté limuzíny, jak (mezi hasiči postavenými ploty) přivážejí z ostravského letiště Mošnov družinu Larse Ulricha s originálními americkými pasy a naditými (nejspíš švýcarskými) konty, s kamiony aparatur, světelného parku, náhradních kytar a cateringu. Bylo by to iluzorní, ale rozhodně ne nemožné.
Metallica originál už od té doby Českou republiku do svých koncertních kalendářů zahrnula. Ale je tu i možnost daleko jednodušší, snazší a levnější. Minimálně čtyři Metalliky se na Valašsko mohou rozjet ihned a nemusí při tom překročit jedinou státní hranici. Devadesátá léta totiž nejen zdvihla hraniční závory hvězdným originálům světové rockové a popové scény, ale otevřela dveře i pro nás docela novému fenoménu, fenoménu revivalových kapel. Zvláště v jejich druhé polovině se začaly takové party rodit jako houby po dešti. Na plakátovacích plochách a ohradách velkých měst, ale i autobusových zastávkách, nárožích a vratech od Jablunkova po Aš, od Znojma po Broumov se začala stále častěji objevovat jména AC/DC, Deep Purple, Kiss, Judas Priest, Uriah Heep, Red Hot Chili Peppers, Whitesnake, Black Sabbath, Ozzy Osbourne, ZZ Top..., vždy s drobným přídomkem, oznamujícím, že půjde o vystoupení více či méně věrné repliky původního originálu, že půjde o revival. Chtě nechtě se v průběhu bezmála deseti let tohle slůvko stalo opravdovým fenoménem. Městské kluby, někdejší venkovská tancovačková pódia či scény letních rockových festivalů ožívají tóny, riffy, akordy a melodiemi notoricky známých a ověřených pecek z nejrůznějších období předlouhé rockové historie od Elvise Presleyho přes Beatles, Rolling Stones, hard rock a punk až po Oasis, Cramberries či Rammstein. S větší či menší zručností a důvěryhodností se muzikanti potýkají s hudbou, kterou mají rádi, s hudbou, na níž vyrůstali, učili se a učí, s hudbou, co jim ve svém důsledku poskytuje možnost častěji se postavit na jeviště a přitahuje a baví jejich diváky. Počet revivalových kapel na naší scéně je úctyhodný a škála jejich stylového záběru je ohromná. Revivalové muzikanty inspirují interpreti a kapely, na něž si jen vzpomenete. V několikerých podobách se objevuje nejen Metallica, ale třeba AC/DC, Deep Purple, velké četnosti se těší třeba Beatles, madman Ozzy, na podzim loňského roku se živě ve Vizovicích poprvé představil i revival Franka Zappy (a nutno přiznat, že, přes veškerá úskalí, nadmíru zdařilý).
Revivaloví muzikanti přistupují ke zvolenému úkolu nejrůznějším způsobem. Jedni si zakládají na co nejpoctivější věrnosti vybranému originálu, jedni ho posouvají dál, až na pomezí cover verzí, jedni se spokojí s civilním podáním hudební složky, jiní se snaží co nejvěrněji přiblížit se svým guru i vizuálně. Stahují se sóla, dolaďuje sound, chytají se barvy hlasů, struktury vokálů, feelingy, shánějí originální nástroje, aparáty a krabičky. Dívky a manželky muzikantů usedají k šicím strojům a podle pomačkaných plakátů, videoklipů a obalů desek odívají slovanské postavy svých druhů výstřelky anglosaské pódiové módy. Revival žije, revival vře, a zvláště na přelomu tisíciletí, přitahuje stále více hráčů i posluchačů. Samozřejmě se vkrádá otázka, zda je fenomén revivalu zdravý či nikoliv. Popravdě řečeno, je tahle otázka hloupá a nezodpověditelná už ve své podstatě. Zkuste si třeba zodpovědět otázku docela jinou, dejme tomu, zda je zdravý pomeranč. Asi se shodneme na tom, že ano. Je osvěžující, přináší tělu vitamíny, a vím já co ještě. Ale zkuste se pomeranči nacpat až k prasknutí, a na věc se budete dívat docela jinak. A nebo třeba spolykejte pomeranč omlácený, nahnilý, na nějž ještě omylem šlápl nemotorný prodavač, a odpověď bude také jiná. A podobně to může být i s revivalovými kapelami. Ani jejich nejzarytější odpůrce jim asi neupře, že na scénu přinášejí jisté osvěžení a vitamíny. Mnohdy tam, kde by jindy tupě zněla reprodukovaná hudba diskotéky, baví se publikum při stejně nepůvodní, ale přitom živé muzice, obohacené o hráčskou energii kapely a o ničím nenahraditelný kontakt mezi hudebníkem a publikem. Nelze ani upřít, že nutnost co nejdokonaleji se naučit písničky, sóla, motivy, vokály a všechno to, do čeho vložili své nápady a schopnosti brilantní tvůrci světové hudby, nesporně přispívá k růstu, zkušenostem a umění i jejich následovníků. Na druhou stranu (a opět zůstáváme u příměru s pomerančem) ani revivalem by se neměla scéna, potažmo posluchači a muzikanti, přejíst. Nelze jíst stále a donekonečna to samé. A do třetice příměr s pomerančem: ne každý revival je samozřejmě hoden svého jména. Mnohdy je to "dílo pláče" (jak říkali staří řemeslníci) a hořce by zaplakali i strůjci původního originálu, kdyby slyšeli, co zbylo z jejich práce. I tady je ovšem hranice vágní, to, co se příliš nedařilo, může po pár měsících znít mnohonásobně lépe, i tady se muzikanti učí a zdokonalují. A mají-li takoví revivaloví benjamínci i ve svých učednických časech své publikum, není na tom nic špatného. Špatně zahraný Paranoid určitě udělá méně škody než mistrně producentsky vycizelované prostoduché "nic" z komerčních hitparád. Ponechejme tedy otázku, zda je revival fenomén zdravý či nikoliv, stranou, nebo se spokojme s šalamounskou odpovědí - jak v čem. Je totiž daleko více podstatnějších a zajímavějších otázek, jež s tímto fenoménem souvisejí a které bychom se mohli pokusit na následujících stránkách zodpovědět. A pokud ne zodpovědět, alespoň nabídnout škálu možných odpovědí. Namátkou jsou to otázky, proč a jak u nás fenomén revivalu vznikl? Odkud se vzali revivaloví muzikanti, a co je přimělo k rozhodnutí takovou kapelu založit? Jakým způsobem vůbec revivaly pojímají, do jaké míry chtějí zůstat věrní originálu a do jaké míry do něho promítnou sami sebe? Jak na to, aby byl revival důvěryhodný a přesvědčivý? Jak se vlastně žije kapelám na poměrně nahuštěné tuzemské revivalové scéně? Co je teď a co bude dál? - Ovšem otázky obvykle plodí zase otázky, a témat k úvahám a přemýšlení bude tudíž přehršel.
Revivaly, cover verze a zlaté časy tancovaček
Chceme-li si obšírněji povídat o revivalu, asi bychom jako první měli vymezit tenhle pojem samotný, shodnout se na tom, co si pod ním vlastně představit. Pokus o přibližnou definici by mohl vypadat asi takhle - revival je kopie už napsané, interpretované a povětšinou už zaznamenané hudby v podání jiných interpretů. Sotva byla ale definice vyřčena, už na ní nacházíme trhliny. Revivalem bychom pak mohli rozumět kupříkladu jakoukoli inscenaci Mozartovy opery, která není nastudována a řízena samotným skladatelem. Dodejme k tomu tedy, že revivalový interpret se co nejvíce snaží přiblížit původnímu originálu, a to nejen z hlediska ryze hudebního (not, aranžmá a soundu), ale i z hlediska interpretace, z hlediska podání. Tady snad bychom mohli hledat někde křehkou hranici mezi revivalem a dalším hojně používaným pojmem, dalším tradičním fenoménem - cover verzí.
U cover verze, alespoň v ideální podobě, by měl být přítomen jasný vklad nového interpreta. Měl by pracovat s původním materiálem po svém, dávat mu nový tvar, podobu, pojetí, přistupovat k němu tvůrčím způsobem. Ale - Bůh suď, hledejte smělce, jenž sebevědomě ukáže prstem a řekne - to je revival a tohle už cover verze. Do stejné řeky vstoupit nejde, byť se o to budeme sebevíc snažit, a tak vlastně každý revival je ve svém důsledku tak trochu cover verzí. Jakkoli se ztotožníme s cítěním, přednesem a projevem původního interpreta, jakkoli se budeme snažit o co nejvěrnější podobnost, vždycky jsme to my, narození jinde, v jiném prostředí, s jinými zkušenostmi a jinými zážitky, které se do našeho projevu zákonitě vtělí. Výjimku může snad tvořit jen naprostá "barová" odtažitost a bezcitovost, chladná sterilita, ale pak už je jedno, zda budeme výslednému produktu říkat revival nebo cover verze, z výsledku zůstane nudný odlidštěný škvár, a stojí za úvahu, zda by si hudebníkův honorář nezasloužil spíš dobře ozvučený gramofon. Tuto kapitolu tedy rovnou vyřaďme a shodněme se, že jednou z nezbytných podmínek dobrého revivalu je hmatatelný prožitek hudebníka, byť stylizovaný do podoby originálu. Odbočme teď ještě na chvilku od revivalu k už zmíněným cover verzím. Zdá se, že i v tomhle ohledu se v posledních letech pořádně roztrhl celosvětový pytel. Ze všech stran prší na posluchače alba, zpravidla označená "Tribute to..." s více či méně originálními a vydařenými cover verzemi skladeb a písní kohokoliv, na koho si jen vzpomenete, lhostejno, zda jsou za jeho jménem v závorce už dva letopočty, nebo ještě vesele běhá po tomto světě a těší se, pokud možno, stálému zdraví. Cover verzemi zhusta zdobí svá autorská alba i interpreti, kteří nemají s revivalem prakticky nic společného, a důvody obliby cover verzí mohou být rovněž nejrůznější. Od čestně míněné pocty až po hořký fakt, že v hlavě nemusí být vždycky tolik nápadů, kolik je jich potřeba k naplnění stopáže desky nebo koncertu. Ale to už je otázka docela jiná. Zvlášť v minulosti byly cover verze nedílnou součástí repertoáru zahraničních i našich interpretů a kapel, aniž se jim tak všeobecně říkalo. Zdá se, že více méně až sedmdesátá léta a masivní nástup hardrockové vlny přinesl intenzivní potřebu autorské původnosti. Ovšem, i hardrockoví velikáni brousili své ostruhy a získávali sympatie publika na řadě cover verzí nebo, chcete-li, "předělávek". Podívejme se třeba na raná alba Deep Purple nebo Led Zeppelin, ale pojďme ještě hlouběji.
Speciálně v šedesátých letech bylo naprosto běžné, že vznikající kapely pracovaly s materiálem mnohdy nejednou zpracovaným a nahraným. A právě tím, že mu vtiskly svou charakteristickou podobu a tvář, vytvářely souběžně svůj vlastní styl. Až postupem času začaly na jejich albech převažovat skladby z vlastních autorských zdrojů, popřípadě ze zdrojů jiných skladatelů a interpretů, určené však už rovnou pro tu kterou kapelu. Výjimku pochopitelně netvoří ani dnes legendární hudební pilíře typu Rolling Stones či Beatles. K šedesátým letům by se zrovna hodila už zmíněná paralela s klasickou hudbou, kde jednou zkomponovaný hudební materiál žije dál, vrací se ve stále nových a nových interpretacích, ovlivněných vkusem doby a přístupem těch, kdo díla nastudovávají. Sotva by někoho napadlo pozastavovat se nad tím, že hudba Antonína Dvořáka je stále živá, stále přichází ke svým posluchačům, a přitom (z hlediska virtuálního světa komerčních hitparádových médií) by měla ležet v notách zasuta v zaprášených análech Simrockova nakladatelského odkazu. Očividná blbost, že? Má ovšem dokumentovat jen skutečnost, že hudba je věc stále živoucí, existující, její invence je nadčasová a její stále nová a nová interpretace tudíž naprosto legitimní. Zní to možná až svatokrádežně, ale podívejme se v tomto světle třeba na revivalové kapely, jež na jevištích znovu zprostředkovávají život písním Jimiho Hendrixe, Janis Joplin, Beatles nebo dalších, co už tak učinit nemohou. Hudba jako taková přestává být konzervou, znovu zní a žije a podstatná je jen míra kvality, s níž je opět oživována. Jestli to, co uslyšíme znovu, zajiskří v celé své kráse, nebo je jen zpackaným plagiátem. To už je ale na muzikantech.
Zmínili jsme se o tom, že přejímání cizích, mnohdy už víckrát zpracovaných a natočených, skladeb bylo od éry rock'n'rollu po počátek sedmdesátých let naprosto přirozeným jevem. Výjimku samozřejmě tvoří osobnosti typu Boba Dylana, kde je původnost nedílnou součástí jejich osobní výpovědi. Sedmdesátá léta začala klást na vlastní autorské zázemí mnohem větší důraz a potažmo znovu naplňovala šuplíky skladbami, k nimž je možno se znovu vracet, znovu je oživovat.
Přesuneme-li se teď výhradně k nám domů, musíme se pozastavit u dalšího významného a neprávem přehlíženého a ostouzeného fenoménu, fenoménu vesnických tancovaček.
Právě v sedmdesátých a osmdesátých letech to byly stovky a stovky nejrůznějších skupin, jež co pátek a sobotu obrážely český a moravský venkov a v jejichž podání a v nejrůznější kvalitě zněly kousky z vysněných a špatně dosažitelných desek a koncertů zahraničních vzorů. Byl to revival? V pravém slova smyslu ne. Kapely se tehdy nesoustřeďovaly na jednoho konkrétního interpreta, na jednu konkrétní skupinu, nabízely celou škálu převzatých skladeb, byť tu a tam někdo převažoval, podle toho, zda byl možnostem a projevu skupiny bližší či vzdálenější. Převzaté písničky se vesměs vybíraly podle toho, co chce publikum slyšet, a hlavně, co dané kapele sedí, aniž by se musela příliš přizpůsobovat. Fenomén revivalů je opačný. Kapela si zvolí cíl a právě jemu se snaží co nejlépe přizpůsobit svůj projev, co nejvíce se stylizovat. To ovšem neznamená, že by v přehlížených českých a moravských tancovačkových sálech nezněly už v sedmdesátých a osmdesátých letech mnohdy báječné kopie rockových hitovek, za něž by se dnes nemusela stydět nejedna revivalová kapela, těšící se daleko větším možnostem (ať už technickým, nástrojovým nebo co do dosažitelnosti originálu). Fakt, že písničku, kterou chcete hrát, si můžete vesměs pohodlně zakoupit na kompaktu v nejbližším obchodě, mnohdy stáhnout noty z internetu a nezřídka si jí poslechnout v originálním podání na tuzemském koncertě, by zněl tehdy muzikantům jako blbý vtip. Sečteno a podtrženo, můžeme konstatovat, že už hluboko před propuknutím revivalové horečky začalo být na tuzemských pódiích na co navazovat.
Zkusíme to jako revival
Určitě se vám to taky někdy stalo. Potkáte po čase starého známého a on vám mezi řečí poví: "Člověče, minulou sobotu jsem po čase viděl vynikající revival kapely AB. Hrajou ty AB fakt skvěle. Měl by ses na to jít určitě podívat." Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když tvrdím, že jako první se zeptáte: "A kdo tam hraje?" A známý odtuší: "Hraje tam na kytaru BC a zpívá CB." Podivíte se, "BC a CB? Ty jsou přece z kapely XY, je to tak?" A jsme u toho. Málokdy se totiž na naší scéně stane, aby se revivalovou skupinu rozhodli založit muzikanti, kteří ještě nemají zhola nic za sebou a nevyzkoušeli své štěstí s vlastní skupinou, věnující se původnímu repertoáru. Revival potom vzniká a funguje buď souběžně s domovskou kapelou, a nebo ji nahradí. Tady je nabíledni otázka, co muzikanty přivedlo k rozhodnutí odložit (na čas nebo úplně) své předcházející ambice, či je alespoň rozdělit mezi kapelu původní a kapelu revivalovou. Jak už to při takovém drbání (nebo, chcete-li, při muzikantských kuloárových diskusích) bývá, vysvětlení jsou zpravidla pohotově po ruce - nikdo na to nechodil, moc si nezahráli, už dlouho neměli žádné nové věci... Pohnutky samozřejmě mohou být všelijaké, a ani tyhle nelze vyloučit. Na druhou stranu je třeba připojit i chuť zahrát si své oblíbené a mnohdy léta zamilované skladby, chuť, kterou už za současného stavu věcí sotva lze ukojit na výše zmiňovaných tancovačkách. Ve hře může být i chuť přiučit se něčemu pečlivým studováním svých muzikantských vzorů, nebo touha čas od času si udělat radost muzikou, co má člověk prostě rád. Abychom se pokusili být naprosto spravedliví, pohnutky ke vzniku a zrodu revivalové kapely budou asi směsí toho všeho dohromady, promíchanou v nejrůznějších poměrech. Když se podrobně podíváte na tuzemskou revivalovou scénu, v mnoha případech skutečně narazíte na informaci, že revival AB jsou vlastně tihle, kteří současně jezdí i s odlišným repertoárem. Jen vysloveně namátkou zmiňme třeba pražský revival Led Zeppelin, což je v podstatě kapela Steam, nebo moravskou kapelu Staří psi, která v případě potřeby dokáže vystřihnout kompletní vynikající revivalový koncert Garyho Moora. V jiných případech jsou zase revivalové skupiny složeny z protřelých muzikantů, co se nejen věnují dalším souběžným hudebním projektům, ale mají za sebou i nepřehlédnutelné zkušenosti z výrazných původních kapel. Opět vysloveně namátkou sáhněme třeba po brněnském revivalu AC/DC se zpěvákem Pavlem Řehořem (Drunk President) kytaristou Tomášem Jégrem (Charlie The Bomber) či bubeníkem Lubošem Rašovským (Maracana). Obdobných příkladů bychom nalezli na tuzemské revivalové scéně bezpočet. Jejich důsledné vyjmenovávání by ale proměnilo naší úvahu v rozsáhlý až nekonečný katalog, což rozhodně není jejím účelem. Spokojme se tedy s jednoznačným faktem, že revivalové kapely se na naší scéně nerodí z vody, ale shromažďují se v nich muzikanti, kteří se vesměs stačili po ní už slušně porozhlédnout a vědí, proč se do revivalů pouštějí. Z opačného pohledu, tedy z hlediska klubových dramaturgů, pořadatelů nebo agentur, jež vystoupení kapel nabízejí a zprostředkovávají, je sázka na revival také vesměs sázkou rozumnou. Shodně potvrzují, že kapela revivalová má skutečně více příležitostí k živému hraní, je pro pořadatele větší jistotou než kapela jiná. Ta si musí v tom kterém místě postupně budovat divácké zázemí, publikum se s ní musí pozvolna seznamovat, nabalovat se, a až po nezanedbatelném čase, je-li samozřejmě kapela divácky a posluchačsky atraktivní, dosáhne kýženého stádia, kdy diváci přicházejí opravdu na ní. Navíc přicházejí v dostatečném počtu, aby v době obracení každé koruny (žel nezbytný celonárodní grif) mohl takový koncert vůbec proběhnout bez vyprazdňování vlastních peněženek a kručení v žaludku. Věc se samozřejmě až tak netýká kapel zavedených a zajetých se stabilním množstvím fanoušků, ale v případě nových formací, byť jakkoliv zajímavých, jde vždycky o běh na dlouhou trať, k němuž ani jedna ze zúčastněných stran nemusí mít dost sil. U revivalových vystoupení je přece jenom situace o něco málo příznivější. Publikum může přece jenom sázet na určitou jistotu, ví minimálně alespoň to, na jakou muziku se chystá, a kdyby už nic jiného, může alespoň porovnávat, s jakou věrností mu byly předloženy kopie oblíbených originálů. To samozřejmě neznamená, že založit revivalovou kapelu je jednoznačný recept na rychlý úspěch a zaplněné kluby, jen cesta je o trochu méně trnitá a kamenitá. Na druhou stranu revivalový muzikant musí chtě nechtě spolknout alespoň drobnou hořkou kuličku v tom, že o potlesk a ovace se dělí s nepřítomnou legendou, jíž v tu chvíli ztvárňuje. Není dramatikem kusu, je jeho hercem, hercem dobrým nebo špatným, ale ani to není málo. Ať už to přizná nebo nikoli, je jistě o zoubek příjemnější při nadšeném plácání po ramenou slyšet své vlastní jméno než - "Seš skvělej Ritchie, Davide nebo Ozzy."
Od stolu do terénu
Budiž jenom informativně uvedeno číslo, jež ovšem poměrně výmluvně dokumentuje významné postavení revivalů na české hudební scéně. Podle programové nabídky 27 českých klubů na měsíc leden 2004 z celkového počtu 237 koncertních vystoupení, připadá 27 na vystoupení revivalových kapel. Jedná se tedy zhruba o 11,4 procenta - a to v lednu (v tomto ohledu je skutečně okurková sezóna). Fenomén revivalů je tedy opravdu nezanedbatelný. Do této chvíle jsme se nad ním ovšem zamýšleli, byť na základě konkrétních informací a rozhovorů spíše teoreticky, jaksi od stolu, Pojďme se na toto téma podívat podrobněji. A jeho rozbor doložit konkrétními postřehy, názory a myšlenkami. A to jak už z úst konkrétních hudebníků, kteří se revivalovou muzikou aktivně zabývají, tak pohledem agentur, rockových klubů a v neposlední řadě hudebních novinářů, oslovených v minianketě na dané téma. Jak už bylo řečeno, není smyslem těchto řádků shromáždit vyčerpávající a jednoznačný přehled o české revivalové scéně, natož pak snažit se o srovnávání jednotlivých revivalů téhož interpreta. Spravedlivé srovnání, je-li takové vůbec možné, je výhradně věcí diváků a posluchačů. V našem případě jde více o celkové aspekty a otázky z nich vyplývající. I oslovení hudebníci a další citovaní byli zvoleni namátkou, nikoli se záměrem propagačním, ale s úmyslem zachytit zobecnitelné postřehy lidí z praxe. Příkladně, mluvíme-li o úspěšném projektu Jimi Hendrix and Janis Joplin Tribute, neznamená to, že bychom opomněli vynikající způsob, jakým s odkazem Jimiho Hendrixe už léta pracuje například kytarista Miloš Dodo Doležal, nebo strhující hendrixovský revival slovenského kytaristy Reného Lacka, který vyvolal i záviděníhodnou odezvu za oceánem v Americe. Zkoumáme fenomén revival jako celek, nebo se o to alespoň snažíme. Doposud ve všeobecnosti, na dalších řádcích pak zblízka.
Čím to
Zamýšleli jsme se nad tím, odkud se vzal nepřehlédnutelný boom revivalových kapel na české scéně posledních let. Pojďme se proto podívat, co si o téhle věci myslí revivalem se zabývající tak říkajíc zblízka, ve svých kapelách, agenturách či klubech. Produkční pražského Futura a Lucerna Music Baru Ludvík Zettl přiznává: "Upřímně řečeno, boom revivalů je mi trošku záhadou v době, kdy sem vesměs všechny originální kapely přijíždějí, kdy jsou desky nadosah, ale na druhou stranu je fakt, a pozoruji to třeba na obrovské popularitě diskoték eightees u nás, že lidi se asi hlavně chtějí bavit, bavit při něčem, co znají. Nepřemýšlet moc nad něčím novým, a v tom by asi boom revivalu mohl být."
Petr Kůsa, sám aktivní muzikant, jehož agentura Fajn Rock Music Production spolupracuje se spoustou revivalových skupin, k tomu dodává: "Spousta kapel, které dělaly dříve vlastní autorskou tvorbu, se vrhlo na nějaký revival, co tady zatím nebyl, protože více jezdí a mají za to více peněz než mnohé dobré kapely s vlastní tvorbou. S autorskou tvorbou je daleko těžší se prosadit, málokterá kapela má za sebou sponzora, jenž by jí poskytl prostředky na PR a mediální podporu, tak aby mohla začít prosperovat. Proto se některé z nich vrhly na revival "někoho", aby vůbec hrály. Myslím, že to ale není pro české muzikanty ideální stav.
Zpěvák a kytarista Milan Schelinger potvrzuje: "Myslím si, že v našich českých podmínkách je to jedinečná šance, jak si zahrát. Je hodně kapel, které chtějí hrát, je hodně kapel, které hrajou, je tady obrovská konkurence a prosazovat se vlastní tvorbou třeba někde na regionální úrovni je velmi těžké. Takže, navléknout se do mundůru, mít partu lidí, co je schopná secvičit repertoár některé světově proslulé kapely, je vlastně taková cesta, jak se dostat vůbec na pódium a zahrát si před lidmi. Myslím, že i tohle byl důležitý hnací motiv pro hodně lidí, kteří se tím začali zabývat."
Souhlasí i Martin Uxa, jehož agentura In Head Music má rovněž v nabídce velké množství revivalových kapel. On sám je pak klávesistou skupin Coda a Uriah Heep Revival, říká:
"Může být kapela složená i z velice dobrých muzikantů, ale nikdo na ní nechodí. Proto postaví revival, a pokud je dobrý a věrohodný, chodí na ně víc lidí než na to, co sami dělali. Tohle je určitě jedno z kréd."
Petr Jurčák, kytarista skupiny Kiss Praha, se na rozmach revivalů dívá z dalšího úhlu. "Komunista tady kapely zvenku nepovolil, když padl, začaly konečně jezdit, ale zase to stálo hodně peněz; a lidi přitom rádi poslouchají muziku, co mají už léta nadrnčenou. Takže rádi zajdou i na slušnou revivalovou kapelu. Má to i další výhodu v tom, že muzikanti, co do té doby hráli vlastní kraviny, si alespoň přičichli k tomu, jak to profesionální kapely zvenku dělaly. Když se někdo naučil Black Sabbath, přesně tak, jak měli být, tak dneska, když jsou revivaly na ústupu, může krásně navázat, něco ukrást, každopádně, alespoň se na tom naučil hrát. Ne, že by tu nebylo dost dobrých muzikantů, ale díky tomu, že kapely dělají revivaly, budou mít alespoň z čeho vycházet".
Zpěvačka Táňa Poláčková (Janis Joplin Revival) zase charakterizuje nástup revivalové vlny slovy: "Já si myslím, že lidi prostě chtějí slyšet známé písničky. Připadá mi, že jim chybí venkovské zábavy, kdy se při tom, co dobře znají, mohli vyblbnout a byla to navíc živá muzika. Krom toho si můžou zavzpomínat. To se samozřejmě týká kapel, které už nehrají, nebo lidí, kteří už nejsou - jako Janis Joplin. Její muzika už se živě nehraje po světě, a tak mi připadá, že tu muziku tak nějak obrozujeme, udržujeme naživu, a můžu potvrdit, že lidi jsou nám za to vděční."
Ze svého pohledu přitakává Bedřich Zaigler, zpěvák Uriah Heep Revival: "Hlavně je tady málo poctivé muziky, protože to, co vytváří dnešní hudební průmysl, není, podle mého názoru, až tak moc o hudbě. Je to spousta mašinek, ale toho poctivého je tam opravdu málo. Krom toho spousta starších kapel už neexistuje ve své původní formě a jsou muzikanti, kteří si jejich písničky rádi zahrajou. A o tom, myslím si, že je celý boom revivalů."
Petr Kůsa doplňuje: "Podle mého názoru by revivalová kapela měla hrát tvorbu někoho, kdo už tady není. Moc neuznávám revivaly kapel originálů, co fungují v současné době. Mělo by jít především o muziku lidí, kteří buď zemřeli, nebo kapel, jež už se rozpadly a něco znamenaly, tím co dělaly.Pak vidím smysl v tom , že jde o jakési pokračování a předání poselství těchto kapel dalším generacím."
Objevuje se současně i názor, že hrát revival je určitá forma života z cizí slávy, parazitování na ní. S tím rozhodně nesouhlasí Milan Schelinger: "To je blbost, myslím si, že takhle to vůbec není. Je to na druhou stranu spíš možnost, jak přiblížit za přijatelnou částku publiku živě produkci zahraničních kapel. Některé z nich sem možná ani nepřijedou, a když už přijedou, bude to stát zase tisícovku - byť originál je originál, ale strávit třeba někde v Pelhřimově večer s AC/DC revivalem, je podle mě dobrý způsob, jak tuhle muziku slyšet v živém provedení, i když vlastně v náhražce."
A Táňa Poláčková dodává: "Jestli je to parazitování? Nevím, snad možná u kapel, co ještě existují. Tam to možná něco jako parazitování je. Rozhodně to ale nemůžu odsuzovat. Lidem se to přece líbí - a to je nejvíc. Kvůli nim muziku děláme."
Sečteno a podtrženo, je tedy povícero důvodů (nebo spíš povícero příčin), pro něž se zmíněná revivalová vlna vzedmula. Počínaje zájmem posluchačů o prověřené hudební jistoty až po větší šance muzikantů zahrát si. Martin Uxa potvrzuje: "Z hlediska agentury musím potvrdit, že jediné, co opravdu jezdí, jsou revivaly. Pořadatelé, když chtějí, aby přišli lidi, vědí žánrově, co by si přáli, já jim dodám kapelu, kterou potřebují, a všechno jde hladce. Během let se to vytříbilo tak, že revivaly, které jezdí, jsou opravdu dobré, ty špatné zůstávají doma."
Je však jednoznačně dáno, že z hlediska pořadatelů je sázka na revival (co do návštěvnosti) sázkou na jistotu. Luděk Zettl namítá: "Nelze to takhle jednoznačně říct. Obecně platí, že jsou kapely, na něž se chodí, a kapely, na které se nechodí. To, jestli jde o revival nebo o kapelu autorskou, kapelu s původním repertoárem, v tom velkou roli nehraje. Patří do obou dvou skupin stejně. Nelze ani jednoznačně prohlásit, že by se návštěvnost revivalů řídila popularitou originálu. Všeobecně je asi Abba stále populárnější než Red Hot Chili Peppers, ale zažil jsem velmi málo lidí na velice kvalitním Abba revivalu. Na druhou stranu jsem viděl solidně zaplněný klub na revivalu Red Hot Chili Peppers. Takže ani v popularitě originálu nelze hledat pravidlo."
Pustíme se do toho
Pojďme se teď vydat po stopách tohoto rozhodnutí, přesněji řečeno - po stopách rozhodnutí oslovených muzikantů pustit se do vlastní revivalové kapely.
Petr Jurčák, kytarista Kiss Praha popisuje: "Bylo to v roce 1998, kdy do Prahy přijel bubeník Kiss Eric Singer a potřeboval muzikanty, aby ho doprovodili na workshopu. Kluci s ním zahráli asi tři nebo čtyři věci, a z toho se zrodil nápad udělat Kiss revival, nejdřív pod názvem Dynasty. Až později se ujasnila image sedmdesátých let, že se to všechno bude dít v maskách a období odpovídajícím albu Alive II."
Specifické místo mezi revivaly zaujímá kapela Jiří Schelinger revival v čele se zpěvákovým bratrem Milanem Schelingerem, jenž říká: "Kluci, co udělali projekt Zemětřesení, mě tenkrát vytáhli na šňůru, kde jsem zpíval dvě nebo tři písničky, a úspěch, jaký měly, mě přivedl na nápad vrátit se k muzice, postavit kapelu, nacvičit další písničky a začít s nimi jezdit. To bylo na jaře 1995. Franta Čech to nazval, že jsem vlastně takový unikátní revival. Žádný revival nedělá přímý rodinný příslušník té dotyčné hvězdy. Čili v tomhle jsem asi ojedinělou výjimkou. Popravdě řečeno, pustit se do toho bylo něco jako snadná kořist - repertoár byl hotový, byl daný, byl známý, takže nebyl problém rychle ho nazkoušet a hned jezdit. V tomto směru to pro mě bylo jakoby snadné. Říkám jakoby, protože zazpívat ty věci po bráchovi taky není jen tak. Další důvod, proč jsme s tím začali, byl ten, že v té době vycházely reedice bráchových desek na kompaktech, písničky se zase začaly hodně hrát v rádiích, byl to vůbec takový boom, který mi připadalo vhodné podpořit i živým hraním těch písniček."
Zpěvačka Janis Joplin Revival Táňa Poláčková zase vzpomíná: "Původně jsem hrála na španělku a zpívala jen tak pro kamarády v hospodě, až jedna moje kamarádka, se níž jsem se seznámila na kurzu angličtiny v roce 1993, mi povídá - Hele, ty zpíváš podobně jako Joplinka, nechtěla by ses od ní něco naučit? Tak jsem to zkusila a byla to pro mě veliká škola. Postupně vznikla kapela, nejdřív jen ve dvou španělkách, pak přibývali další, střídali se, měnili se, ale tím to prostě všechno začalo."
Odkaz Janis Joplin na naší scéně oživuje rovněž skupina The Fastbirds se zpěvačkou Pavlou Kapitánovou. Její bubeník Petr Kůsa upřesňuje: "Diskuse o tom, jestli jsem revival nebo ne, bych hrozně rád uvedl na pravou míru. Nikde v našich propagačních materiálech se nevyskytuje slovo revival. To, co děláme, je koncert s názvem: Jimi Hendrix & Janis Joplin Tribute Live. Tudíž jsme se nikdy nesnažili být plagiátem těchto dvou skvostů šedesátých let. Udělali jsme poměrně hodně úprav na aranžmá, takže si myslím, že jsme tribute, tedy vzpomínka a vzdání pocty jak Hendrixovi, tak Joplince. Celé to vzniklo tak, že nás Pavla Kapitánová jednou jako The Fastbirds, tedy trio, jež se cover verzím šedesátých a sedmdesátých let věnuje dlouho, oslovila, abychom jí doprovodili na koncertě k třicátému výročí úmrtí Janis Joplin. Na základě toho mě potom napadlo udělat dvouhodinový vzpomínkový večer na Janis Joplin a na Jimiho Hendrixe. Od té doby s tímto koncertem jezdíme, ale nikdy by mě nenapadlo říkat tomu revival."
Naproti tomu klasickým a obdivuhodně věrným revivalem je karlovarská kapela Uriah Heep Revival. Její zpěvák Bedřich Zaigler, nadmíru přesvědčivý v roli Davida Byrona, říká: "Začalo to neplánovaně. Sešli jsme se v hospodě a řekli si, že bychom si mohli zahrát Uriáše, protože je to muzika, co máme rádi, na níž jsme vyrůstali a nikdo jí tady nehraje, byť je to muzika, kterou všichni znají. Tak jsme to zkusili a najednou jsme se z jedné návštěvy u pivečka začali scházet třikrát týdně ve zkušebně. Ze začátku jsme to pojímali spíš jako takovou srandu (měli jsme všichni své fungující kapely) a ono se to nějak rozjelo, tak jezdíme a hrajeme."
A klávesista Martin Uxa, neméně věrný v roli Kena Hensleyho, dodává:
"Když jsme s tím začínali, chodili jenom skalní posluchači Uriah Heep, kterým to vyloženě dělalo radost jako nám. A čím víc se hrálo koncertů, tím víc to poznávalo lidí, a dneska přijdou i mladí študáci a my jsme překvapení, že takováhle muzika je zaujme."
Bedřich Zaigler podotýká: "Někdo přijde ze zvědavosti, protože tomu nevěří a zná to, jiný zase proto, že má tuhle muziku rád, že v ní vyrůstal. Někdo se přijde jen opít a my mu k tomu děláme jen kulisu. Lidi chodí z nejrůznějších důvodů."
Vyskytuje se ovšem i názor, že rozhodnutí pustit se do revivalů a vzdát se úplně (nebo alespoň částečně) vlastních tvůrčích ambicí je jakousi muzikantskou prohrou. Je otázka, je-li tomu tak doopravdy nebo ne. Každopádně Petr Kůsa namítá: "Neřekl bych, že když začne někdo dělat revival, tak že je to jeho muzikantská prohra. Navíc je to jak u koho. Někdo si píše a skládá dál vlastní muziku do šuplíku a čeká na správnou chvíli, kdy bude mít postavený repertoár a kdy vyjede se svojí autorskou tvorbou, někdo jí přestane dělat úplně, protože byl naprosto neúspěšný. Každopádně asi v každém muzikantovi je silná touha být na pódiu, hrát před lidmi, což je s jakýmkoliv revivalem v ČR daleko snazší než s vlastní tvorbou - a to je na tom to smutný."
Zmíněné problémy nepocítil ani klávesista Martin Uxa: " Já osobně s tím problém nemám. Coda hraje hodně a spíš mám starost, jak to vyvážit, jak to spravedlivě rozdělit. Uriah Heep beru jako oddych, jako takové příjemné odreagování. Problém v tom není."
A s dotyčným problémem si hlavu nelámal ani kytarista Petr Jurčák: "O takových věcech jsem neměl vůbec, ale vůbec čas přemýšlet. Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli, že uděláme Kiss revival na profesionální úrovni se vším všudy, začaly pro mě dva roky velice intenzivní práce. Krystalizovala sestava, pracovali jsme na maskách, kostýmech, pyroshow, do toho jsem telefonoval a telefonoval, přesvědčoval pořadatele v klubech, sháněl kšefty, takže na nějaké přemýšlení o takových věcech jsem vůbec neměl čas."
Věrnost nadevše?
Určitě je něco pravdy na tom, že revivalový muzikant, zejména pak zpěvák, má lecos společného s hercem. I on před očima diváků vstupuje do role dle svého vědomí a svědomí a co nejpřesvědčivěji ji ztvárňuje a vnáší do ní přitom svůj vlastní otisk. Nabízí se tudíž otázka, jak silné je tohle vtělení, do jaké míry se stává druhou osobou a do jaké míry zůstává sám sebou. Bedřich Zaigler (alias David Byron) o tom říká: "Když zpívám, zavřu oči a musím se naprosto do Byrona vcítit. Nevím, čím to je, že k němu mám tak blízko, ale připadá mi, že vím přesně, co při zpěvu prožíval on. Snad proto se můj projev k originálu přiblížil tak, že lidi řeknou, ano, je to skoro identické. Nestávám se Byronem jako takovým, furt budu Béďa, ale určitě cítím, jakým způsobem to on prožíval."
Táňa Poláčková (alias Janis Joplin) přiznává: "Vcítit se do Janis Joplin pro mě nebyl problém. Když jsem si o ní přečetla knížku, zjistila jsem, že můj tehdejší život byl, s výjimkou drog, hodně podobný jejímu - jeden veliký mejdan. I se vztahy to bylo podobné, prostě byla tam spousta drobných bodíčků, v nichž jsem se nacházela. Zpočátku jsem se do Janis Joplin vcítila tak, že už to začínalo být neúnosné. Pokračovat v tom, by byl asi můj konec. Žila jsem hodně divoce, hodně naplno a musela jsem to přibrzdit. Chtěla bych prostě žít déle, než žila ona. V té době se mi stávalo, že jsem na pódiu opravdu propadala pocitu, že jsem Joplinka, myslela jsem si, že jsem ona. Teď jsem zpátky, jsem to já, kdo zpívá Joplinku."
Zvláštní je v tomto ohledu situace Milana Schelingera, který vlastně na pódiu ztvárňuje svého zesnulého bratra:"Po osmi letech jsem už trochu otrlejší, ale v prvních letech jsem to opravdu prožíval. Některé písničky mě dojímaly tak, že jsem s tím opravdu musel hodně zápasit, popadala mě velká nostalgie, bylo to pro mě ze začátku vážně docela těžké. Dneska, když už ty písničky zpíváš po ixté, to už není přece jen tak silný emotivní zážitek."
Podívejme se ale na věc ještě z jiného úhlu. Položme si otázku, do jaké míry by měl revivalový muzikant tvůrčím způsobem zasahovat do hudby, kterou hraje, a do jaké míry by měl naopak zachovávat věrnost originálu, aby jeho práce byla co možná nejpřesnějším odlitkem. Názory se různí. Petr Kůsa míní: "Odlitek originálu je vlastně nesmysl. Myslím si, že nikdo nedokáže udělat absolutní kopii toho, co tu bylo, protože každý z těch původních muzikantů byl originál a originál se nedá ničím a nikým nahradit, ale dá se k němu přiblížit. Proto si myslím, že je ideální, když se revivaloví muzikanti nezaměří na to být absolutním plagiátem původní kapely, ale snaží se vnést do dané muziky něco ze svého muzikanství. Vůbec mi nevadí, když slyším kapelu, jež je revivalem někoho a přitom využívá vlastní aranžérské úpravy a nápady. Myslím, že u každého dobrého revivalu není nejpodstatnější umět zahrát originál přesně do noty, daleko důležitější je, aby to celé mělo ,koule a šlapalo to', když už to chce někdo dělat. Bohužel, těch špatných revivalů je u nás daleko víc než těch dobrých."
Martin Uxa ovšem vedle nezbytného vcítění se do hráčského myšlení originálu klade velký důraz i na zvukovou věrnost, říká: "Od toho je to revival. Upřímně řečeno, vytvořit věrohodný zvuk původní kapely není vůbec jednoduchá záležitost. To můžu potvrdit z vlastní zkušenosti, hammondy nemám, hraju na Korga a než jsme vytvořili odpovídající zvuk, než jsme ho uznali za vyhovující, bylo to třičtvrtě roku práce. Ovšem, kdyby se tomu člověk nevěnoval až tak úplně, myslím si, že by to nebylo ono"
Táňa Poláčková podotýká: "Jsou kapely, které je nezbytné zahrát co nejvěrněji, co nejvíc se držet originálu. Písnička je tam pevně daná, a kdyby se kapela uchýlila, už by to nebyla ona. Něco jiného je to v našem případě. I v originálním podání vypadají písničky Joplinky pokaždé jinak, je tam víc volnosti, víc prostoru šoupnout si tam třeba nějakou svou improvizaci."
Specifickou oblast v tomto ohledu představují kapely, u nichž je vizuální složka bezmála stejně podstatná jako složka hudební. Nejhmatatelnější jsou v tomhle ohledu kapely glamrockové, glammetalové - a zejména pak Kiss. Petr Jurčák, alias Ace Frehley, popisuje: "Kostýmy jsme okoukli na fotkách a na videu a každý si je svépomocí vyrobil. Koupit je někde v Německu nebo v Americe by bylo sice super, ale prachy na to nikdo z nás neměl. Co se týče masek, měli jsme v kapele bubeníka, profesionálního vizážistu, který k tomu měl všechno potřebné. Zpočátku nás maloval sám a postupně jsme se to naučili. Typické pódiové vystupování Kiss taky nebyl velký problém. U Gene Simmonse je to jasné - vyplazuje jazyk, plive krev a občas oheň. Já to moc těžké neměl, protože Ace Frehley je pořád "namraky" a motá se po jevišti. Peter Chriss sedí za bicími a náš současný Paul Stanley toho skutečného žral odmalička, takže měl všechno v sobě. Pořídili jsme si samozřejmě originál kytary, na aparaturách ale nebazírujeme, jde nám o to, abychom měli opravdu tak syrový a řepácký zvuk jako Kiss na začátku sedmdesátých let. Spousta dnešních revivalů využívá samply, nebo mají cédéčko a do něj dozpívávají. Zní to možná super, ale podle mě je to nanic, to není žádný revival."
Revival a paragrafy
Tak, jako snad na úplně každé lidské konání, i na muziku (revivaly nevyjímaje), se lze podívat optikou paragrafů, zákonů a práva, což je rozhodně nejen zajímavé, ale i užitečné a praktické. Popravdě řečeno, na ryzí muzikantskou duši a mysl může mnohdy přesný, vycizelovaný a nekompromisní jazyk zákonů působit poněkud strašidelným dojmem. Ale jak známo, i jednoznačné právnické formulace mívají celou řadu možných výkladů, a bylo by naopak pošetilé obávat se (nadneseně řečeno), že už v okamžiku, kdy připojíte svojí kytaru do zesilovače a zahrajete první riff, stojíte jednou nohou za ohrádkou soudní síně. Je ale třeba vědět, co by, kdyby...? Pročež nepropadejme malomyslnosti a vydejme se společně s JUDr. Irenou Holcovou zmíněnými houštinami ne proto, abychom v obavách zahodili kytaru, paličky a zavřeli zpívající ústa, ale abychom věděli: Co by, kdyby...
Představme si modelovou situaci. Rozhodl jsem se založit revivalovou skupinu, mohu naprosto svobodně převzít písničky interpreta nebo kapely, pro něž jsem se rozhodl, a začít je ve svém podání živě hrát? Co na mě v tomto ohledu číhá za právní úskalí, na co si musím dát pozor, co musím splnit?
Vaše první otázka se v prvé řadě týká užití hudebních děl, respektive skladeb ve smyslu hudebních děl s textem. Takže, pokud budete užívat taková díla, musíte tak činit v souladu s českým autorským zákonem - zákonem č. 121/2000 Sb., tedy se souhlasem autora skladby, potažmo se souhlasem jiného nositele autorských práv či práv souvisejících s právem autorským (např. pokud byste při koncertě užíval i zvukový záznam a původní umělecký výkon, musel byste získat svolení též od výrobce takového zvukového záznamu a původního interpreta). Podle autorského zákona je možné autorské dílo užívat zásadně se souhlasem autora, jenž uděluje smlouvou (licenci); autor může být zastoupen i jinou osobou, zejména kolektivním správcem. Bez takového souhlasu je možné autorské dílo užít pouze v případech, které výslovně stanoví zákon. Sem patří třeba užití volného díla (díla, u něhož již uplynula doba trvání majetkových práv), volné užití díla - to je užití pro osobní, ryze soukromou potřebu fyzické osoby. Nebo jsou zde takzvané zákonné bezúplatné licence, mezi něž patří citace nebo licence zpravodajská.
Pokud si tedy budete hrát písničku jiného interpreta nebo kapely pro svou osobní potřebu, pak tak můžete činit, jak říkáte, "svobodně"; pokud však budete takovou písničku hrát na veřejném koncertě, můžete tak činit pouze se souhlasem autora, resp. příslušného kolektivního správce. Ve vámi uvažovaném případě doporučuji obrátit se předem na OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (www.osa.cz) a zjistit si v konkrétním případě vše potřebné předem přímo u tohoto kolektivního správce.
Pokud byste však chtěl hudební dílo jiného autora nejen hrát, ale například jej též zpracovat či spojit s jiným textem, pak byste tak mohl učinit pouze se souhlasem autora hudebního díla (popř. též autora původního textu), či jiného nositele autorských práv, jímž bude v takovém případě většinou nakladatel.
Znamená to, že v tomto případě stačí obvyklá praxe, kdy kapela odehraje nějaký repertoár, ten zanese do repertoárového listu a prostřednictvím pořadatele, který ho odesílá na OSU a platí poplatky, je věc vyřešená? Nebo teoreticky bych měl už dopředu, než sáhnu po nějaké písničce, získat svolení k tomu, abych ji mohl veřejně hrát?
V zásadě jde skutečně o standardní situaci. Pokud budete pouze interpretem skladby, tedy osobou odlišnou od provozovatele živé veřejné hudební produkce, pak je věcí tohoto provozovatele, aby získal od OSA svolení k provozování hudebních děl, uzavřel licenční smlouvu a zaplatil autorskou odměnu. Revivalová skupina by však měla takovému provozovateli sdělit potřebné údaje o repertoáru (seznam hudebních děl užitých na produkci); lze však doporučit, aby se skupina předem informovala u OSA, zda jde v konkrétním případě o repertoár OSA, tedy o díla, k jejichž užití je OSA oprávněna udílet svolení. Je totiž důležité předem vědět, zda OSA zastupuje toho kterého autora hudebního díla či nikoliv - může totiž jít o autora OSA nezastupovaného, a v tomto případě by bylo třeba získat souhlas přímo od takového autora, což může být časově náročné.
Předem byste si však musel zajistit souhlas vždy přímo od autora, či jiného nositele autorských práv v případě, že byste chtěl hudební dílo např. zpracovat či opatřit jiným textem.
V případě, že věc provedu tak, jak jsem naznačil, tedy, že nebudu mít předběžný souhlas autora, nicméně po produkci poctivě uvedu veškeré písničky včetně všech patřičných údajů a proběhnou regulérní poplatky prostřednictvím OSA, co tím riskuji, čeho se dopouštím?
Pokud by došlo k užití hudebního díla autora zastupovaného OSA bez souhlasu OSA (bez licence) či bez souhlasu autora nezastupovaného OSA, šlo by o užití neoprávněné. To, že dodatečně uvedete na produkci užitá díla, či jste zaplatil autorskou odměnu, nemění nic na neoprávněnosti užití. Kromě občanskoprávní odpovědnosti, kdy se vystavujete zejména nebezpečí úhrady bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku autorské odměny, která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem (§ 40 odst. 3 autorského zákona), lze uvažovat i správní odpovědnost za přestupek, jakož odpovědnost trestněprávní. Ještě bych ale k této otázce doplnila, co jste asi měl na mysli tím, že podle § 100 odstavec 6 autorského zákona je provozovatel živé veřejné hudební produkce povinen vždy oznámit příslušnému kolektivnímu správci (což je v případě, o němž mluvíme, OSA) program produkce s uvedením jmen autorů a názvů děl, která mají být provozována, a to nejpozději deset dnů před konáním produkce. Pokud by tak neučinil, tak se má za to, že na produkci budou provozována pouze díla autorů, pro něž kolektivní správce právo na takové živé provozování hudebních děl spravuje, tedy autorů, které zastupuje.
My jsme do této chvíle hovořili pouze o hudbě a o textech, ovšem, pokud se týče revivalových skupin, součástí jejich produkce je také snaha přiblížit se originálu co nejvíce i po stránce vizuální. Je nějaké právní hledisko i na to, když se člověk u zpodobňovaných osobností snaží co nejvěrněji napodobit jejich osobitá gesta, jejich chování na jevišti, choreografii kroků a podobě?
Nyní se tedy dostáváme od autora provozovaných hudebních děl s textem či bez textu k výkonným umělcům. K užití původních uměleckých výkonů původních interpretů většinou nedochází, neboť revivaly jsou vytvářeny umělecké výkony nové. Vámi nastíněné otázky, kdy je více méně imitován způsob původní interpretace, neřeší autorský zákon, nýbrž zejména občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů) ve svém § 11 a násl. upravujícími takzvanou všeobecnou ochranu osobnosti. Podle této úpravy má každý z nás, tedy každá fyzická osoba, právo na ochranu své osobnosti, to znamená zejména na ochranu života, zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. V konkrétním případě jde jednak o užití jména (společného jména v případě kapely či pseudonymu), ale může jít i o užití jiných osobnostních atributů. K užití těchto osobnostních atributů je třeba zásadně souhlasu dotčené fyzické osoby. Výjimku z tohoto pravidla představují tzv. zákonné licence upravené zejména v § 12 občanského zákoníku (např. reportážní licence, umělecká licence), ale podle mého názoru je nelze v tomto případě aplikovat stejně jako teoretické výklady týkající se specifické aplikace práva v případě osob veřejného zájmu. Ve vámi popisovaném případě revivalová skupina v zásadě využívá (a to zásadně k výdělečným účelům, tedy za účelem dosažení zisku) jak skladeb, tak i dalších prvků, které proslavil někdo jiný. Je tak třeba současně uvažovat, zda nejde o jednání, jež je v rozporu se soutěžním právem. Od všeobecné ochrany osobnosti se tedy dostáváme k právu soutěžnímu, potažmo zejména k takzvané nekalé soutěži, kterou lze uvažovat nejen mezi autory a výkonnými umělci, ale i ve vztahu k výrobcům zvukových záznamů či nakladatelům podílejícím se např. na proslavení původní skladby.
To by, pokud vám správně rozumím, nastalo v případě, že by revivalový interpret to, co zkopíroval, vydával za své původní dílo?
Nejen obecně hospodářskou soutěž upravuje § 41 a následující obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů), a pokud jde o nekalé soutěžní jednání, jež jsem měla na mysli, pak konkrétně jeho § 42 a 44 a následující. Nekalou soutěží je podle generální klauzule jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. A takové jednání se zakazuje. Zákon upravuje též jednotlivé skutkové podstaty jako je třeba klamavé označení, parazitování na pověsti, vyvolání nebezpečí záměny. Bylo by otázkou posouzení v konkrétním případě, zda jednání skupiny, byť její název obsahuje dodatek "revival", nesplňuje znaky nekalé soutěže, zejména parazitování na pověsti, popř. v méně častých případech nebezpečí záměny, popř. klamání spotřebitele (v konkrétním případě by běžnému spotřebiteli mělo být hned zřejmé, že nejde o původní skupinu, ani její umělecké výkony).
Pouhé označení "revival" neznamená tedy automaticky nepostižitelnost, beztrestnost.
Zastavme se ještě u jedné věci, u níž si myslím, že bude právo obzvlášť přísné, a to u užití loga. Mohu jako revivalový interpret nějakým způsobem užívat symboly, loga, nebo charakteristický typ písma v názvu původního interpreta?
Pokud jde o užití např. loga, máte v tomhle případě zřejmě na mysli zejména ochranu ochranné známky zapsané do rejstříku ochranných známek. Užít takovou ochrannou známku je možné i v tomto případě též pouze se souhlasem majitele ochranné známky, jinak by došlo k porušení práv k takové ochranné známce. Pokud pak jde o užití jak symbolů, tak i loga či písma, lze dále uvažovat (v případě, budou-li tyto prvky autorskými díly) o nutnosti získání svolení též od autorů takových děl. Kromě toho i v tomto případě je třeba dbát na to, aby nedošlo k nekalému soutěžní jednání.
Tolik právní jazyk paní doktorky. Pravda je, že asi leckterému muzikantovi jde z těchto řádků hlava kolem. Ovšem jak známo, štěstí přeje připraveným, a to i přesto, že asi sotva byste mezi revivalovými hudebníky hledali zpěváka, který by pošetile vymazal indicie ze svého občanského průkazu a vepsal do nich hrdě jméno Ian Gillan, kytaristu, jenž by tvrdil, že motiv Satisfaction napadl právě jeho minulou sobotu na zkoušce, když krátce před tím s vodovkami v ruce vymyslel vtipně provokativní logo s vyplazeným jazykem. Asi sotva by se v malé moravské vísce vynořil kapelník, který by užaslému pořadateli tvrdil, že chlapíci, co právě na návsi vystupují z mikrobusu, jsou právě ti U2, jež viděl v noci v televizním klipu. Ale zpět k zákonům, není důležité se jich bát, je důležité o nich vědět.
A závěrem?
Jedním z typických rysů muziky všeobecně (a revivaly nevyjímaje) je její šíře a nepolapitelnost. Jinými slovy - kolik muzikantů, kolik posluchačů, tolik názorů. Bylo by tudíž iluzorní pokoušet se vyřknout jakékoli jednotné a všeobecné stanovisko k fenoménu zvanému revival. Zbývá jen doufat, že na předcházejících stránkách se alespoň trochu podařilo osvětlit a rozebrat jej z povícero úhlů a pohledů zevnitř i zvenčí.
Revival očima novinářů
Vedle muzikantského, manažerského, producentského a právního pohledu si dopřejme pohled na fenomén revival ještě z dalšího úhlu - z úhlu novinářského. V minianketě jsme oslovili hned několik osobností současné české hudební publicistiky, a tady jsou jejich názory.
Jaký je váš názor na revivalové kapely všeobecně?
Markéta Brchelová-Turková (ČT - Noc s andělem, Poprask): "Máme demokracii, bohužel. Každopádně je to pro mne osobně přijatelnější, než kdyby se všechna ta tělesa pokoušela o vlastní (kupříkladu niternou folkovou) výpověď. Ale abych to úplně všechno neshodila - myslím, že mnoho fandů si rádo zazpívá písničky svých oblíbených kapel. A zatímco třeba AC/DC nejsou každý týden zrovna v dosahu jiném než na CD, revivalová kapela může prostě "zaskočit". Spíš je to pro mne zajímavé psychologické téma - asi bych se celý život nedokázala ztotožňovat na pódiu s jednou osobou, měla do mrtě nacvičené její pohyby i každou pěveckou manýru, a přitom si držela svůj zdravý životní individualismus."
Jitka Benešová (ČRo): Když jsou profesionálně na úrovni, proč ne? Já osobně dávám přednost originálu, pokud mě oslovuje.
Jaroslav Špulák (hudební publicista, Právo): Vlna revivalových kapel ve druhé polovině devadesátých let dokumentovala bezradnost hudební scény, zejména té rockové. Než muzikanti přišli na to, že lze vymýšlet nové skladby v duchu šedesátých let, začali je kopírovat. Jedni lépe, jiní hůře.
Vladimír Vlasák(MF Dnes): Je to legitimní žánr jako kterýkoli jiný, čili existují jen dobré a špatné revivalové kapely.
Karel Balčirák (Spark): Je důležité, že existují, protože dokáží lidem zprostředkovat zábavu. Mnohdy mnohem větší než kapely hrající vlastní tvorbu. Největší smysl ale mají, když hrají na tanečních zábavách, protože tam můžou pobavit velké množství lidí, kteří tak ví, na jaké písničky se jdou bavit.
Tomáš S. Polívka (Rock &Pop): Musím upřímně přiznat, ze nemám revivaly rád. "Udělat" revival považuji buď za kalkul, nebo za projev nedostatku vlastní invence; nebo za akt přehnaného fandovství. Něco jiného je udělat dobrý, osobitý cover, ale hrát si na někoho, kým nejsem? Ale rozhodně nechci odsuzovat žádné muzikanty za to, že v revivalech hrají, ani posluchače, že na revivaly chodí. Když si to lidé žádají a když jsou sami muzikanti soudní, když dělají něčí revival s nadhledem, pro pobavení sebe i publika - proč ne? Právo na existenci má přece každá muzika, která si poctivou cestou najde své posluchače. Jen mne nenuťte na nějakou revivalovku chodit...
Petr Korál (hudební publicista): Revivalové skupiny - v zahraničí je daleko výstižněji označují termínem coverbands - tu byly, jsou a budou. Nechť si každý hraje a zpívá co chce, a pokud to ještě navíc baví i posluchače... Jen by se jako bůhvíjaká Hvězda či Umělec neměl chovat ani tvářit ten, kdo se takříkajíc "chlubí cizím peřím". Mě osobně urážejí honorářové požadavky některých zdejších revivalů ve srovnání s tristními podmínkami, za nichž jsou nuceny fungovat mnohé kvalitní klubové kapely věnující se vlastní tvorbě.
Tomáš Pakosta (Top Rock): Nezajímají mě. Ke spokojenosti mi stačí originály.
Jakub Tureček (Muzikus): Z devadesáti procent je to podle mě zneužití slavného jména. Řekl bych, že revival (znovuoživení) je opodstatněný pouze u umělců, kteří jsou po smrti, nebo kapel, jež se už rozpadly.
Jiří Janda (ČTK): Všeobecně si myslím, že revivalové kapely neuráží. A když se to naučí hezky, tak se to i pěkně poslouchá. Nejvíc se mi líbilo, když s tím začal před (asi) třinácti lety Petr Váša s Ananas Beatem, ti to měli zmáknutý.
V čem vidíte důvod tak intenzivního boomu revivalových kapel u nás v posledních letech?
Markéta Brchelová-Turková (ČT - Noc s andělem, Poprask): Možná to právě souvisí s tou nedostupností, možná s tím, že domácí "zábavovky" jsou už trochu opelichané a I was Made for Loving You Baby zní líp než Půlnoční závodní dráha. Anebo to může být i tím, že některé kapely, co začínají na svých vzorech, postupně zjistí, že k vyjádření jim postačí tvorba někoho jiného. Fakt nevím a jsem zvědavá, jestli mi na to tento článek odpoví.
Jitka Benešová (ČRo): Revivalový boom je daný jednak poptávkou a jednak nedostatkem nových trendů - platí i v obráceném pořadí. Závity spirály vývoje se holt někdy točí pěkně těsně nad sebou! To je trochu krutý - tak zase trochu optimismu: Originál je natolik zajímavý, ale má na sobě tak silnou vrstvu patiny/vývoj techniky, kritéria vkusu atp., že se vyplatí geniální hudební nápad zpracovat současnými metodami.
Jaroslav Špulák (hudební publicista,Právo): Zájem v posledních letech mírně upadá, ovšem podle mě je způsoben přirozenou touhou slyšet na koncertech oblíbené skladby, případně poznávat hudební historii. V podstatě jde o princip tancovačkových skupin. Lidé přijdou, baví se, zazpívají si a spokojeni odejdou. Co na tom, že dostávají lacinou bižuterii.
Vladimír Vlasák (MF Dnes): Nerodí se nové osobnosti, které by měnily dějiny hudby tak průrazně jako kdysi Beatles, Kraftwerk, U2 nebo Nirvana.
Karel Balčirák (Spark): V absenci zajímavých kapel. Dokud nebudou skupiny hrající vlastní skladby schopny mít tolik hitů, aby se za nimi lidé sjížděli a vyprodávali sály, potom budou chodit na "náhražky" AC/DC a další. Publikum, které má rádo melodické rockové skladby a silné refrény, bude chodit ve velkém počtu pouze na kapely, od nichž dostane to, co čeká.
Tomaš S. Polivka (Rock &Pop): Naprostá většina lidí raději poslouchá známé, ověřené věci. Proč ne, život je už tak dost spletitý. Stones či ZZ Top holt u nás nemohou hrát každý týden, Beatles už naživo nikdo neuslyší, a tak když revivalová kapela dodá i vhodný vzhled i vhodnou show, proč nepropadnout na chvíli sentimentu a iluzi? Proti gustu žádný dišputát. Důvod tohohle boomu vidím v sentimentu a v přesycení všelikou "novou" hudbou, která vlastně vůbec nová není.
Petr Korál (hudební publicista): Onen boom už pomalu odeznívá, vrchol revivalové horečky tu podle mne byl tak před třemi až pěti lety... Příčiny? Lidé si rádi poslechnou notoricky známé písničky v podání živé kapely v klubu či hospodě, a navíc za daleko menší peníz, než když sem z venku svátečně přijede jejich originální interpret. Ovšem, že docela s úspěchem fungují i revivaly normálně fungujících domácích skupin (třeba Tří sester nebo Kabátu), z toho už mi zůstává rozum stát.
Tomáš Pakosta (Top Rock): Důvod je jasný. Hlad po klasickém rocku a metalu. Vždyť se stačí podívat na dění na naší hudební scéně...
Jakub Tureček (Muzikus): Nedostatek invence a lenost. Pro někoho je příliš složité a pracné skládat vlastní hudbu...
Jiří Janda (ČTK): Vždycky, když je jakýkoli boom, tak to podle mě znamená, že to přilákalo lidi, kteří rezignovali na hledání něčeho nového. Ale uznání, že nejsem schopen vymyslet něco pořádného a kopíruji dávno vymyšlené, má podle mě taky svou cenu.
