Bubenický svět a jeho příznivce zasáhla koncem července smutná zpráva o odchodu legendárního tympánisty Bostonského symfonického orhcestru, pedagoga a zakladatele firmy Vic Firth Company.
Everett „Vic“ Firth se narodil 2. 6. 1930 ve Winchesteru v Massachusetts v muzikantské rodině Everettovi a Rosemary E. Jeho otec byl úspěšným hráčem na kornet a lesní roh a svého syna vedl od začátku k lásce k hudbě. Ve čtyřech letech začal malý Everett cvičit na lesní roh a později na perkuse, klavír, trombon a další dechové nástroje. Svou parketu ale našel až na prahu dospívání, kdy se začal věnovat hře na bicí nástroje.
Na střední škole se už věnoval bicím naplno a staly se pro něj hlavním nástrojem. V šestnácti letech dává dohromady osmnáctičlenný orchestr Vic Firth Big Band, který působil v celé oblasti Nové Anglie. Po abslovování střední školy studoval na New England Conservatory of Music.
Ve věku 21 let se stává tympánistou Bostonského symfonického orchestru, a zároveň jeho nejmladším členem. Dokonce tak mladým, že ho od druhého nejmladšího člena tohoto tělesa dělilo třicet let. Konkurzu se tehdy účastnil společně s výběrem dalších patnácti hráčů, a jak říkal, k úspěchu mu dopomohlo i to, že před samotným konkurzem se rozcvičoval plných patnáct hodin. Po jeho přijetí bylo dokonce nutné přizpůsobit program orchestru tomu, aby mohl dokončit studium na konzervatoři.
V symfonickém orchestru působil padesát let jako tympánista a vedoucí sekce bicích nástrojů, hrál s mnoha legendárními muzikanty a dirigenty, jako je Leonard Bernstein, Serge Koussevitzky, Leopold Stokowski, Jascha Heifetz, Charles Munch, Erich Leinsdorf, William Steinberg, Vladimir Horowitz a Seiji Ozawa. Svou muzikantskou dráhu ukončil v roce 2002, kdy odešel na odpočinek.
Během svého studia na New England Conservatory se začal věnovat také pedagogické činnosti, která se stala jednou z jeho celoživotních vášní. Působil nejdříve v přípravném oddělelní a po absolutoriu jako vedoucí oddělení bicích nástrojů. Tuto funkci zastával od roku 1950 do roku 1994. Za tu dobu mu prošlo pod rukama hodně nadaných studentů, např. Harvey Mason, Kenny Aronoff a Anton Fig. Čestný doktorát této školy získal v roce 1992. V roce 1995 byl za své celoživotní dílo uveden do Dvorany slávy Percussive Art Society. Jako profesor působil také na Tanglewood Music Centru.
V začátcích svého působení v Bostonském symfonickém orchestru byl Vic postaven před fakt, že musel hrát specifické věci, ale neměl k tomu potřebné modely paliček. Ty tenkrát prostě nebyly. Navíc měl problémy s dodavateli a výrobci tehdejších modelů. Byly křivé, nevyvážené, nespárované a neodpovídaly jeho požadavkům. Na výtky pak slyšel odpověď, že je to přírodní dřevo a že paličky se kroutí a budou kroutit pořád, že s tím nic nenadělají. Jeho reakce byla ale hodně razantní: „Tak prostě vyhoďte ty, které jsou křivé, a dodávejte jen ty dobré.“ S tím ale u výrobců narazil.
Nedostatek kvalitních paliček a nedostupnost požadovaných modelů ho dovedly až do stádia, kdy si v Montrealu našel dřevosoustružníka, který mu vytočil paličky pro vlastní potřebu. První, co tenkrát udělal, bylo, že sedl ke kreslicímu stolu a navrhl požadovaný model přesně pro aplikaci, pro kterou ho potřeboval. Podle těchto návrhů pak nechal zhotovit paličky nejdříve pro sebe a poté i pro své studenty. První výrobní série za měsíc čítala dvanáct párů a tyto modely nesly označení SD1 a SD2. Na základě ohlasů, které jeho paličky získaly mezi studenty, se pak začaly ozývat hudební obchody v okolí s dotazy, zda by bylo možné dodávat je i do obchodní sítě.
Takto vznikla v roce 1963 společnost Vic Firth. Původně v suterénu a na koleně s naprosto nulovými znalostmi o dřevě a jeho těžbě, technologii výroby, marketingu a vlastnostech paliček. Začínala doslova od ničeho a postupně se získanými poznatky začala uvádět do praxe striktní Vicovy požadavky na kvalitu a souměrnost paliček, a hlavně na jejich váhové a tónové sladění.
Vic byl totiž doslova posedlý kvalitou zvuku a nehodlal v tomto směru dělat žádné kompromisy. Jako první začal párovat paličky podle tónové charakteristiky. K tomu ho v podstatě přivedla náhoda: Jednou se mu z bagu vysypala na betonovou podlahu hromada paliček a on si při jejich dopadu všiml, že každá palička má trochu odlišný zvuk. To ho zaujalo natolik, že pak paličky schválně pouštěl na zem a poslouchal, jak zní jejich dopad. Zjistil přitom, že paličky se shodnou váhou, vlhkostí a strukturou vydávají stejný zvuk, takže je může dát do páru a nemusí řešit problém, že jedna palička v páru zní trochu jinak než druhá. Na první pohled banalita, ale ušetřilo to spousta starostí, kdy si hráč nemusel hledat správnou paličku do správné ruky a nemusel řešit, že každá palička v páru mu zní trochu jinak. Byl první, kdo nabídl takto spárované paličky - a obchodní úspěch tohoto počinu mluvil sám za sebe. Nicméně tónové párování paliček bylo v té době dost problematickou záležitostí - provádělo se to poklepem nebo pouštěním paličky na kamennou podložku. Dělal to vždy perfektní sluchař, ale výsledky byly velmi subjektivní a záležely vždy na posouzení konkrétní osoby. Převrat přišel až v 80. letech s érou počítačů Apple Macintosh, kdy se tónové párování začalo dělat digitálně, a tudíž přesně. V současnosti se toto porovnávání dělá na speciální lince, kde jsou vyhodnocovány jednotlivé frekvenční charakteristiky zvuku paličky. Podle těchto kritérií jsou pak paličky tříděny do speciálních skupin se shodnou charakteristikou zvuku a následně párovány.
Vic byl především vizionář, který neakceptoval do té doby běžné výrobní postupy a současnou praxi. Jeho sloganem byl „Perfect Pair“ - perfektní pár sladěných a vyvážených paliček - a tomu podřídil veškerou činnost své firmy. Jedním z hlavních problémů, které v té době řešil, byla křivost paliček z výroby. Tehdejší (a v moha případech dosud používaná) technologie, kdy výsledný tvar paličky seřezává zadní nůž, který jede jako gilotina dolů, byla problematická ve svém výsledku. Docházelo k tomu, že slabší palička pružila a vycházela křivě, protože nůž tlačil na úzký bod paličky a vychyloval ji z ideální osy. Občas se tak stávalo, že bylo nutno pro křivost vyřadit přes šedesát procent produkce. Problém mu pomohl vyřešit jeden jeho technik, který v té době navrhl něco, co nemělo se soustružením nic společného, a to bezhroté broušení. Vlastní tvar paličky dělal z připravené hůlky tvarový brousicí válec. Samotné broušení se dělalo pod vodním paprskem, kterým se polotovar chladil, aby nedošlo k jeho spálení. Tato technologie měla dvě ohromné výhod: Jednak nedocházelo k výrobě křivých paliček, protože tlak byl rozložen stejnoměrně po celém opracovávaném povrchu, jednak byla až třikrát rychlejší - jedna paličky byla vybroušena zhruba za čtyři sekundy, což byl absloutně nedosažitelný čas při konvenčním obrábění.
Vic tvrdě odmítal outsourcing při výrobě. Hlavně proto, že požadoval vždy nekompromisní kvalitu, kterou u subdodavatelů neměl vždy zaručenou. Ti nevěnovali pozornost tomu, z jakého druhu hikoru materiál pochází, a míchali vše dohromady, což v tomto případě znamenalo velký problém. Hikoru se totiž v Americe vyskytuje kolem patnácti druhů ve dvou základních skupinách, přičemž k výrobě paliček jsou vhodné pouze dva druhy. I když měl také v tomto směru nulové znalosti, velmi rychle zjistil, že výběr správného materiálu je naprosto klíčový pro výslednou kvalitu jeho výrobků. Z tohoto důvodu vyřadil všechny mezičlánky a firma jako jediná v tomto oboru začala získávat nezbytný materiál přímo v lese, kam si ho jezdila vybírat. Vyvinula při tom své vlastní techologické postupy a vybudovala vlastní sušárny řeziva, které jí zaručovaly optimálni kvalitu vstupní suroviny. Spolupracovala při tom se špičkovými dřevařskými odborníky a profesory z University of Maine a z několika dalších univerzit, s pomocí kterých dokázala vytáhnout kvalitu na dnešní vrchol.
Další neobvyklý postup firma v té době použila při aplikaci umělých špiček. Běžnou praxí tehdejší doby bylo narážet a lepit vyrobené špičky na paličku. To mělo nevýhodu, že špičky občas upadly, protože se nedala dodržet tolerance průměru dříku nebo bylo ve špičce málo lepidla, případně byl vhlčí materiál a seschl se. Ve Vic Firth to vyřešili naprosto elegantně a natvrdo: Pořídili vstřikovací lis na plastické hmoty a začali umělé špičky jako první na paličku přímo lisovat. Začali vyrábět dřík ve tvaru soudku, takže se nemůže stát, že takto nalisovaná špička upadne, protože je to z fyzikálního hlediska nemožné.
Vic Firth se z garážové firmičky vypracovala postupem času na v současnosti největšího výrobce bubenických paliček. Dnes sídlí v Newportu, kde má výrobní závod, a v Bostonu, kde má distribuční a logistické středisko s hlavní kanceláří. Vyrábí zhruba 350 základních modelů paliček, přes 23 tisíc párů denně a přes 6 milionů párů ročně. Denně zpracuje kolem 25 m3 dřeva, což je objemově asi jeden kamion. Zaměstnává kolem 165 lidí, ovládá přes 65 % světového trhu a má distributory ve 175 zemích, včetně Číny. Paličky Vic Firth propaguje celá plejáda těch nejlepších světových hráčů a bubeníků, jejihž vyjmenování by zabralo celý zbývající obsah tohoto čísla Muzikusu.
V roce 2010 se Vic Firth spojila s firmou Zildjian v jednu společnost, i když každá část firmy si zachovala svůj vlastní název. Důvodem tohoto spojení byla podle Vice skutečnost, že neexistoval v blízkém okolí rodiny žádný jeho nástupce, který by firmu převzal a pokračoval v jeho činnosti. Proto padlo rozhodnutí firmu předat někomu, kdo by ji mohl dále rozvíjet a pokračovat v nastoupeném směru.
„Jsme největší firma na světě a byli bychom blázni, kdybychom se nesnažili tou největší firmou být,“ říkal Everett Vic Firth. Pro spoustu muzikantů se stal legendou a nevšedním bubeníkem. Zemřel ve věku 85 let 26. července ve svém domě v Bostonu. Celoživotní dílo, které po sobě zanechal, je vskutku obdivuhodné a impozantní.
www:
