Takřka přesně pět let nechali klasikové světového poprocku, Supertramp, čekat své fanoušky na nové řadové album. To, obrazně řečeno, vstoupilo na scénu charakteristickým poklidným houpavým krokem v březnu letošního roku pod výmluvným názvem Slow Motion. S výjimkou písničky Goldrush, kde se na textu podílel Richard Palmer-James, se zrodily noty, motivy, melodie, stejně tak jako slova všech devíti písniček v hlavě zpěváka a klávesisty Ricka Daviese, zakladatele kapely a jejího stěžejního tvůrčího pilíře, který 22. července letošního roku oslaví své osmapadesáté narozeniny. On je tudíž také tím nejpovolanějším, kdo může novinku představit, jak se patří, zblízka. Dejme mu proto slovo.
"Myslím, že už hrajeme hodně dlouho", přiznává, "během té doby přišla a odešla spousta věcí. Vezměte si třeba, že mezi albem Breakfast In America a živou deskou z Paříže stačil punk přijít a zase odejít. My nepospícháme, proto jsme možná vydrželi tak dlouho. Ale nic netrvá věčně. A tak nemůžu vědět, kolik turné a dalších věcí ještě uděláme."
Tak jako tak, aktuální turné právě probíhá a aktuálnímu albu Slow Motion je sotva pár týdnů. A právě ono se tudíž stalo i základem následujícího povídání.
Nová deska vznikala z podstatné části ve studiu v suterénu tvého domu na Long Islandu. Prozraď něco o tom místě a o tom, proč jsi se rozhodl pracovat na albu doma?
Hampton Bays je místo, odkud pocházela má tchýně. Zemřela asi před pěti lety. Připadá mi, že je to ideální místo, kde si zařídit studio. Prostory, které jsem tu objevil v suterénu, mají vynikající akustiku a nikoho kolem příliš neruší hluk, který tu dělám. Nedávno jsme se sem přestěhovali z Los Angeles, kde jsme žili nějakých třiadvacet nebo čtyřiadvacet let. Dům tam byl, ale příliš malý na to, aby se do něj dalo umístit studio. Při psaní písniček mi hrozně vadí, když musím každý den dojíždět někam do studia. Tady jenom sejdu do sklepa, zmáčknu knoflík a můžu začít pracovat. Když potřebuji ke spolupráci nějaké techniky, můžou přijet za mnou. Ale většinou teď dělám sám. Mám víc klidu, nejsem obklopen zvukaři, jako to vždycky bývalo v L. A., a sám si tu můžu věci připravovat, dotahovat a aranžovat do podoby, v jaké je předložím klukům z kapely. Jsem svůj pán. Můžu teď na písničkách pracovat tak dlouho, dokud s nimi nejsem úplně spokojen. Dřív jsem tu a tam nechal nějakou věc viset ve vzduchu, když jsem si nebyl jistý, jestli je aranžmá ideální. Teď si se vším můžu pohrávat až k úplné spokojenosti. Tak trochu mi to připomíná malování obrazu. Nejdřív si udělám skicu. Přidávám jednotlivé nástroje, můžu se vracet, měnit je, mazat. Když je skica podle mých představ hotová, ukážu jí ostatním muzikantům a technikům a může se podle ní začít malovat další obraz. Pokud se týče třeba bicích, nevymýšlím je pomocí nějakého umělého bubeníka, ale sám si vyzkouším jejich part. Kdysi dávno jsem totiž býval bubeník. Bicí byly a zůstaly mojí láskou. Už jako kluk jsem při nejrůznějších přehlídkách pochodoval po ulicích ve svém rodném městě v Anglii. Byl to pro mě nejfantastičtější zvuk. Pak jsem dostal bicí, chodil na hodiny a bral to hrozně vážně. Abych byl upřímný, nechtělo se mi učit všechny ty stupnice a podobně. Chtěl jsem být výborný bubeník, naučit se hrát podle not a zvládnout jak rockové kapely, tak bigbandy, klasiku i latinu. Nakonec všechno dopadlo jinak. Začal jsem se zajímat o klávesy a postupně mi to začalo připadat užitečnější než bubnování.
Konkrétně, jak vlastně probíhal celý proces přípravy nové desky?
Doma jsem si připravil celou desku včetně aranžmá a pak jí rozdal klukům. Upřímně řečeno, moc jsme nezkoušeli a sešli se rovnou k další fázi nahrávání ve studiu v Los Angeles. Bylo výhodnější vydat se točit tam, protože všichni kluci v L. A. bydlí. Navíc jsme tam sehnali velice dobré studio za rozumnou cenu. Natočili jsme rytmiku, basu, nějaké klávesy a tak. S další prací jsem se potom zase vrátil domů. Právě ty dokončovací práce totiž spolknou spoustu času. A jestliže ten čas, který při tom běží, platíš ve studiu, je to hodně stresující. Doma je to daleko uvolněnější, klidnější.
A jak je to s texty? Jsi vedle hudby i výhradním a soběstačným textařem. Jak vznikala tahle část písniček na albu Slow Motion?
U textů je to tak, že někdy začnu psát verše, aniž bych vlastně dopředu tušil, o čem chci psát. Prostě píšu jednotlivé verše, které se mi líbí, a pak je sestavím k sobě podle toho, jak se k sobě hodí. Ne podle původního významu, ale tak, jak mi vedle sebe zapadají. Na desce je několik abstraktních věcí, které vznikly tímhle způsobem. Nedá se v nich hledat nějaký hluboký význam. Psaní mě baví. Byl jsem v poslední době tak trochu spisovatel, občas jsem nějaké své věci rozhodil mezi kluky v kapele, aby mi řekli, jak se jim líbí. Zvlášť Markův názor mě zajímal. Ale teď, co jsem se odstěhoval, jsme všichni méně v kontaktu a je to složitější.
Co tě inspirovalo k tomu, že album dostalo název Slow Motion - tedy Pomalý pohyb?
Texty jsou o současném světě, dneska je všechno hodně vizuální, ale rozsekané po dvou, pěti vteřinách, protože lidé prý nedokážou udržet pozornost. A tak proti tomu chci něco dělat. Na desce převažují pomalejší věci, měla by být celá tak trochu uvolněná.
Dá se najít nějaké společné krédo, nějakým způsobem shrnout, oč ve výsledné podobě písniček Supertramp jde?
Já bych řekl, že podstatná je jejich čistota. Hodně dělá třeba aranžmá, ale mám-li shrnout, oč jde, pak jde tedy o čistotu.
Takhle tedy na nové album Supertramp Slow Motion nahlíží jeho ústřední tvůrce Rick Davies. Písničky zrozené v suterénu jeho domu už putují světem, a to nejen v podobě studiové, ale i živé. A nám nezbývá než věřit, že se s jejich živou podobou přece jenom setkáme i u nás. Nakonec i v tomhle ohledu platí, že doma je doma.
