Davide Lo Surdo - Ďábelsky rychlý kytarista z Říma

Davide Lo Surdo se narodil v roce 1999 v Římě, kde také vyrůstal a dosud žije. Hrát začal už v devíti letech a velmi brzo na sebe upozornil mimořádně rychlou hrou. V pouhých čtrnácti letech si na kytarové klinice v Římě zajamoval se Stevem Vaiem a bylo vidět, že i takový matador a kytarový superhrdina, jako je právě Vai, nestačil koukat, co ten kluk dokáže.

Tak jak se šířily informace o Davidově ďábelské rychlosti, rostl i seznam jmen, s kterými vystupoval. Hrál po celém světě od Mexika po Německo, Švýcarsko, Velkou Británii, a dokonce i v USA. Abychom zmínili jen pár jmen, spolupracoval s Michaelem Angelem Batiem, Stevme Vaiem, Matthewem Millsem, Neieml Zazou, Mikem Sternem a Ritchiem Blackmorem, Markem Boalsem, Doogiem Whitem, Michaelem Schenkerem a dalšími.

Nejrychlejší na světě?

Existuje mnoho různých žebříčků a seznamů, nemělo by překvapit, že existuje i seznam nejrychlejších kytaristů na světě. Na tom publikovaném na Musicradar.com najdete vedle těch notoricky známých rychlíků, jako je Michael Angelo Batio, Yngwie Malmsteen, John Petrucci, Joe Satriani, Steve Vai, Paul Gilbert, Marty Friedman, Eddie Van Halen, Steve Morse, také třeba Al di Meolu, Bucketheada a další, mimo komunitu méně známá jména, jako je Chris Impellitteri, nebo Jeff Loomis.

Jak se měří rychlost?

Jak se ale vlastně pozná nejrychlejší kytarista světa? Nahlédneme-li do Guinnessovy knihy rekordů, zjistíme, že tam ani tato kategorie nechybí. Najdeme informaci o rekordu Johna Taylora z roku 2011, který zahrál klasickou skladbu Nikolaje Rimského-Korsakova Let čmeláka v tempu 600 bpm. Neradoval se ale dlouho, v lednu 2012 ho překonal současný držitel rekordu Dr. Hot Licks o dalších 20 bpm. Protože je skladba v šestnáctinách, znamenalo to 40 not za sekundu! Po roce 2012 ale komisaři Guinnessových rekordů tuto kategorii uzavřeli, protože podle nich již není v takových rychlostech vůbec možné rozeznat kvalitu hry, i když se záznam zpomalí. O tom, že by se hlásili i rychlejší, není pochyb, například v článku New York Magazine (12/2016) jsme se mohli dočíst o teprve šestnáctiletém nepálském kytaristovi, Nirvanovi Bistovi, který tuto skladbu zahrál v tempech 170, 300, 500, 800, 1000 a nakonec šílených 1600 bpm. To je, prosím vás, skoro 107 not za jednu sekundu.

No a pak je tady Davide Lo Surdo, který údajně umí zahrát za jednu sekundu not 129! O tom jsme samozřejmě museli napsat. Domluvili jsme proto s Davidem exkluzivní rozhovor. Davida jsem zastihl v jeho domácím studiu, kde, jak sám říká: „Právě natáčím svůj první vlastní song, protože od té chvíle, kdy vyšel Guitar World, jsem v jednom kole!“

Před pár lety někdo řekl, že je asi nejrychlejší kytarista světa. A pak přišlo první potvrzení, při prvním turné v Mexiku udělal Guitar Magazin (GuitarraMX) s Davidem rozhovor a uvedl rekord 129 not za sekundu. Davidův manažer pak zprostředkoval kontakt s Alicem Cooperem, Jordanem Rudesem z Dream Theater a titul nejrychlejší kytarista světa začal žít svým životem. Dostávalo se mu víc a víc potvrzení. A letos se mi splnil sen, byl v magazínu Guitar World, kde o jeho rychlosti také napsali.

Pane jo...

Když o tom lidé slyší, řeknou si, to jsi asi hrál jeden tón! Že těch 129 not za vteřinu byl jeden tón. Ale já jsem při tom rekordu zahrál pět různých arpegií. Dali mi kameru na krk kytary a kytaru nahrávali do programu, který to spočítal. Je to software, který umí analyzovat vše možné a který spočítá i počet not za sekundu. Nahrával jsem to natřikrát, poprvé jsem zahrál 99 not, podruhé 103. Máme v italštině takové přísloví, že „není dvojky bez trojky“, tak jsme si řekli, pojďme to nahrát ještě jednou, a bylo to tam. Zahrál jsem 5 arpegií za sebou.

Co je těžší, zahrát jeden tón, nebo sekvenci tónů? Protože pak to je rozhodující levačka i pravačka. Kterou ruku máš rychlejší?

Je to otázka koordinace, nelze říct, že jedna ruka je rychlejší než druhá, to by bylo špatně. Mám různé techniky hraní trsátkem (ukazuje mi na kameře). Můj velký vzor, Michael Angelo Batio, mě naučil tuhle techniku pro velmi rychlé hraní (MAB version alternate picking), kdy hraješ trsátkem každou notu a zároveň specificky držíš trsátko. Používám buď to, nebo flat picking, mám rád oboje.

Jak cvičíš? Začínáš pomalu a zrychluješ? Co stojí za tvou magickou rychlostí?

Mám dva přístupy. Když jsem dříve hodně koncertoval, moc jsem se nerozehrával ani nerozcvičoval. Vždycky jsem si rovnou přehrával, co jsem měl na playlistu. Ale začínám od pomalých temp. To je jedna z věcí, kterou jsem se naučil od MAB, nemůžeš hrát rychle, když neumíš hrát! Pokud se budeš snažit hrát rovnou rychle, budeš to flákat. Proto cvičím v pomalých tempech, abych byl přesný a hrál čistě. Ale někdy začínám cvičit rovnou i rychle. Samozřejmě si dávám pozor, abych cvičil správným způsobem, pokud začnou ruce, šlachy bolet, ihned přestanu a dám si pauzu. Mám štěstí, že jsem nikdy neměl z rychlého hraní jakékoliv zdravotní komplikace.

Kolik hodin denně cvičíš?

Poslední dobou zhruba tři hodiny denně. Většinou v noci, protože přes den je spousta jiných věcí, kterým se potřebuji věnovat. Je super, že teď mám domácí studio, takže mohu klidně v noci tři čtyři hodiny nerušeně cvičit.

Když koncertuješ, cvičíš spíše méně, nebo naopak?

Určitě méně, na turné prostě není dost času, buď jsi na cestě, nebo hraješ. Záleží na tom, jak je turné naplánované. Třeba když jsem měl turné v Indii, tak jsem přiletěl, ještě ten den hrál a hrál jsem i následující čtyři dny, každý den v jiném městě. Pak samozřejmě není čas na nic, sotva je na spaní!

To tedy obdivuju, to musel být zápřah!

No, byl to mazec, bylo třeba hodně redbullů. (smích)

Radim Hladík, česká kytarové legenda, říkával, že když nehraje, bolí ho ruce. Stává se ti to také? Hraješ každý den?

V téhle době je koncertů a show méně, proto se s tím snažím pracovat a hrát i tak každý den. S Guitar World jsem byl v bangladéšské televizi, video mělo přes milion shlédnutí, samozřejmě že lidi hledají teď má videa, a já nemám ještě venku žádnou svou vlastní tvorbu. Proto se zrovna teď soustředím na skládání. Ale někdy dám rukám odpočinek, naštěstí mě nebolej... Stalo se mi to jen jednou, když jsem byl docela malý a bylo to navíc z tenisu.

Jak se vlastně udržuješ fit? Máš nějaká speciální cvičení? Konzultuješ to s doktory nebo terapeuty?

Popravdě ne. (smích) Akorát si občas protáhnu ruce a záda.

Zmínil jsi jako vzor MAB, hodně jste spolu odehráli. Jak jste se vlastně poznali?

Odehráli jsem spoustu koncertů v Itálii i v USA. V Los Angeles jsme hráli na NAMN Show, jsme přátelé. Měl jsem v životě obrovské štěstí, že jsem mohl hrát s třemi svými idoly - se Stevem Vaiem, s MAB a s Jeffem Loomisem. Jsem šťastný, že některé z nich mohu považovat za své přátele, protože pro mě to jsou bozi!

Viděl jsem také nějaká videa, takzvané kytarové souboje, kde jsi vyzval kolegy, aby zahráli stejnou věc. Zdá se, že tato doba podobné formáty podporuje... (podívat se můžete na Shred Guitar Invasion 2020, kde se objevují Jeff Loomis, Angel Vivaldi, Joel Hoekstra, Rafael Trujillo, Miles Dimitri Baker a Raul Fernandez Greñas)

Určitě, jen nemám moc rád to označení souboj, pro mě to je spolupráce. Každý hrajeme svým vlastním způsobem, není to otázka porovnávání, není to soutěž. To, že někdo hraje rychleji, neznamená, že hraje lépe.

Když už jsme se dostali k té rychlosti, co je pro tebe rychlost, co tě na ní fascinuje?

Nevím, jestli jsem rychlostí fascinován, vždycky, od samého začátku, jsem hrál rychle, je to má přirozenost. Když mi bylo dvanáct, chodil jsem tady v Římě na jam sessions. A hrál jsem jednoduché věci, ale na ten věk velmi rychle. A lidé na to reagovali: „Ty jsi rychlý, měl by ses v tom dále rozvíjet.“ Myslím, že každý kytarista umí něco nejlépe, lépe než ostatní, třeba Steve Vai fantasticky používá vibrato, jiní zase úžasně pracují s vytahováním tónů (bending), já si uvědomil, že můj talent je rychlost. Začal jsem studovat u různých učitelů, později, od nějakých šestnácti jsem pokračoval samostudiem, sledoval jsem videa svých idolů, stahoval jejich věci, hrál s jejich videi.

Ve videu, kde hraješ se Stevem Vaiem, vypadáš opravdu mladě., Kolik ti tenkrát vůbec bylo?

Čtrnáct. Steve Vai tenkrát přijel na masterclass do Říma. Často na svých klinikách jamuje s lidmi, říkám to proto, že mám rád upřímnost, někdo by si k tomu možná vymyslel nějakou pohádku, jak hrál se Stevem Vaiem, já to raději řeknu, jak to bylo ve skutečnosti. Jamoval jsem s ním v rámci jeho kliniky, byl velmi překvapený, jak ve svém věku hraji. Po vystoupení mě zavolal do backstage a řekl mi, že jsem opravdu talentovaný, ať v tom určitě pokračuji. Od něj to byla samozřejmě velmi inspirativní slova, která mi dodala spoustu motivace.

Myslím, že to je v tom videu vidět. Jak jsi začal hrát, Steve na to jednoznačně reagoval, bylo vidět, že něco takového nečekal.

Já jsem za to video ohromně rád. Totiž kdyby mi někdo dneska řekl: „Máš možnosti si jít zahrát se Stevem Vaiem, chceš?“, nevěděl bych, jak odpovědět. Měl bych trému. Musel bych na to hrozně moc cvičit. Ale když ti je čtrnáct, jdeš na pódium bez jakéhokoliv přemýšlení, bez trémy. Dneska bych měl určitě velký respekt a obavy. To je na tom ta sranda.

Jak vlastně pracuješ s trémou? Hodně jsi toho odjezdil, odehrál s velkými hvězdami, vystupoval jsi v televizi..., musíš to mít dobře zvládnuté.

To, co říkáš, je pro mě potěšující, mám docela nízké sebevědomí, možnost tohle dělat je skvělé. Samozřejmě, někdy to je velice stresující, třeba když něco nahráváš, nebo hraješ live a uděláš chybu, zaškobrtneš. Mám to tak padesát na padesát, podle toho, co dělám.

Pojďme ještě zpátky k tomu rychlému vybrnkávání, shreddingu, fast-pickingu. Co je podle tebe to nejdůležitější pro opravdu rychlé hraní? Jsou to struny? Trsátko, snímače, zkreslení?

Přesnost. Vidím online spoustu kytaristů, kteří se hrozně zabývají snímači, zvukem, ale nevěnují dost pozornosti samotnému hraní. Někdo třeba řekne něco jiného, ale pro mě to je jednoznačně přesnost a čistota.

A co třeba síla strun, hraje roli? Hrál bys rychleji, kdybys měl slabší struny?

Nemyslím, používám .010-.046, někdy .010-.042, zkoušel jsem i devítky, možná to je pohodlnější, ale mě tyhle obezličky nikdy nezajímaly. Záleží ale i na stylu muziky, třeba Stevie Ray Vaughan používá velice silné struny, klidně třináctky, je to pro jeho styl hraní důležité.

A trsátka? V jednom rozhovoru jsi říkal, že používáš Jazz 3 (Dunlop, pozn. autor). Je to tak?

Jo, jo.

A tím se dostáváme k vybavení. Povíš nám, na co hraješ?

Mám spoustu novinek, spolupracuji s Koloss Guitars, na kytarách mám Drop Strap, na čištění používám Lizard Spit, aparáty používám od Victory Amps, do studia mi právě dorazilo echo Fix Tape Echo EF-X2. Kabely používám Reference Cables, což je italská firma, pro mě o to větší radost. (smích)

Davide, má poslední otázka směřuje k nejbližší budoucnosti. Co plánuješ na nejbližší měsíce?

Mám potvrzenou šňůru v Bangladéši s Ibrahimem Ahmedem Kamalem (Warfaze), čekají mě kliniky s Koloss Guitars v Číně a Japonsku, měl bych mít koncerty v Mexiku a v Thajsku. Koncem roku, možná začátkem roku příštího, bych chtěl vydat desku, EP, možné celé album.