Pro ty, co se zajímají o akustické kytary a jejich výrobu, je tu několik fotografií ze staré i nové továrny C. F. Martin & Co. Zástupci firmy Audio Partner, úspěšní distributoři kytar, dostali možnost zúčastnit se snové dvoudenní VIP Factory Tour. Pro mne, jakožto milovníka kytar, to byl velmi silný zážitek.
Trocha historie
Zakladatel firmy pan Christian Frederick Martin se narodil roku 1796 v německém Markneukirchenu. Jistě není náhodou, že tato příhraniční vesnička, která později proslula výrobou strunných a dechových nástrojů, leží jen pár kilometrů od českých hranic, za kterými nedaleko najdete Luby a Kraslice. Otec mladého Christiana byl truhlářem a zároveň velkým nadšencem do výroby kytar. V patnácti letech šel mladý pán do učení ke zkušenému vídeňskému kytaráři. Po vyučení se vrátil do rodné vísky, aby zúročil nabyté zkušenosti. S otcem začal stavět kytary a jejich výrobě se dostávalo stále větší pozornosti. Brzy na to se dostali do křížku s cechem houslařů, kteří se ostře stavěli proti tomu, aby truhláři vyráběli hudební nástroje. Nakonec se podařilo truhlářům si toto právo vydobýt, ale systém cechů byl stále svazující. Christian Federick roku 1833 opustil Německo a přestěhoval výrobu do Nového světa, do USA. Mimochodem dnes už továrnu vede šestá generace Martinů a v nové továrně jsme měli tu čest podat si ruku s panem C. F. Martinem VI. Hurá do továrny. :-)
Pan Martin měl po příchodu do Ameriky dílnu přímo v New Yorku. Na rušný život velkoměsta si s manželkou těžko zvykali. Zejména na jeho paní bylo město moc rušné. (Co by tomu řekla dnes?) Po pěti letech se přestěhovali na venkov do města Nazareth, které je vzdáleno asi dvě hodiny autem od New Yorku (pokud je doprava plynulá). Naše prohlídka začala právě tam, ve staré továrně na North Street.
Původní továrna dnes funguje zčásti jako muzeum. V patře je k vidění dobová dílna s různými nástroji, které se používali při výrobě kytar. Kromě dláta a svorek tam najdete různé nahřívačky a sušičky, na kterých se ohýbalo dřevo na luby kytar. Do této volné expozice občas někdo přinese něco ze své půdy. Onehdy třeba futrál na kytaru Johna Lennona (asi Yoko uklízela). Ve spodní části budovy je malý skládek kytar a dílů druhé jakosti. Najdete tam celý regál s mírně nedokonalými krky. Většinou mají třeba sotva viditelný suk nebo nějakou pidiprasklinku, která na kytaru za padesát tisíc nepatří. Takovéto zboží se prodává se slevou místním či těm, kdo si přijedou.
Původní továrna sloužila až do roku 1964, kdy se výroba přestěhovala o pár kilometrů dál do nově vybudované tovární haly. Přední fasáda vzdává hold tradici a nápadně připomíná tu původní. C. F. Martin III. o původní továrně řekl, že pro výrobu nebylo nejvhodnější neustálé běhání po schodech nahoru a dolů, ale právě to mělo pravděpodobně na svědomí dlouhověkost členů jeho rodiny.
Ve foyer nové továrny je vystavena tato na zakázku postavená tříkolka Martin Guitar. Pokud jste blázni do motorek, její výrobu můžete shlédnout v jednom z dílů známé televizní série American Coppers.
Teď rychle hurá do muzea, které je součástí nové fabriky Tady Honza drží nejstarší dochovanou kytaru vyrobenou již pod značkou C. F. Martin & Co. Byla vyrobena kolem roku 1840-1850. Nejdřív se kytary podobaly klasickým kytarám. Koneckonců učili se tehdy vyrábět u španělských mistrů, kteří s výrobou začali.
Tohle je kousek už z 21. století a jedná se o milióntý vyrobený kus kytary dreghought D-100. Dreghought je zdaleka nejprodávanější typ akustické kytary s kovovými strunami. Je to právě Martin, kdo stál u zrodu tohoto typu kytary a který jako první přišel s tvarem dreadnought. Pak ho všichni kopírovali.
V této vitríně je vidět postupný přechod od menšího těla na větší. Ve větších skupinách se dříve nehrálo, a tak menší tělo svou hlasitostí bohatě stačilo. Jakmile se začalo přecházet od klasické hudby k dalším žánrům, kde se hrálo s dalšími nástroji, začala být poptávka po hlasitějším zvuku - větším těle kytary.
Pokus konkurovat firmě Gibson nevyšel. Tento tvar kytary byl tak svázán s firmou Gibson, že „džibsonky“ v podání Martin Guitars se prodalo jen pár kusů. Aneb ševče, drž se svého kopyta. Ale na druhou stranu, jak říká klasik: Nezkusíš, nevíš!
Opouštíme muzeum a konečně se dostáváme k výrobě. Tak to je začátek. Dřevo jde jedním otvorem do továrny a na druhé straně padají klenoty. To na pohled „hnusné“ dřevo je většinou i to nejdražší.
Tady už jsou lupénkovou pilkou nařezány na hrubo krky kytar. Martin Guitars vyrábí krky z jednoho dílu a přilepí jen malé bočnice na každou hlavu. Prý to má lepší zvuk než to lepit ze dvou částí.
Laser v akci. Zadní a přední deska kytary se řeže laserem. Krom rychlosti další výhoda spočívá v tom, že kraje řezu nejsou roztřepené a deska se nemusí dále zabrušovat.
Jednotlivé díly putují po továrně. Výroba je taková symbióza řemesla, technologie a magie. Dělníci na jednotlivých stanovištích se na nás usmívají a vypadá to, že práce je opravdu baví.
Zaujalo mě pracoviště maníka, který, když přinesete nějaký krk kytary, tak udělá repliku. Hezky v „teplejch“ - manuálně. Můžete si takto nechat udělat na zakázku kytaru s profilem krku, který vám vyhovuje třeba z úplně jiné kytary od jiného výrobce.
Robotické leštění. Fyzicky extrémně náročné. Nyní nahrazeno roboty. Vychytávka je v tom, že lešticí kotouč je na pružině a celý pruží. Takže i když robot přitlačí víc, tak kotouč se malinko oddálí, aby snížil tlak na kytarové tělo. Bez toho by kytara hned praskla. Na financování náročného vývoje automatizovaného leštění se podíleli i konkurenční výrobci kytar, jako je Taylor, a myslím, že něco velmi podobného jsme viděli i v továrně u Furchů. To mi přijde hezké.
Zde se měří pražce a pak robot označí přesně místo, kam má přijít kobylka. Kytara musí perfektně ladit a umístění kobylky je zcela zásadní věc. Pak jsme také se zaujetím sledovali stroj, který přesně zabrousí pražce tak, aby žádný ani o setinu milimetru nevyčníval.
Různé způsoby uchycení krku k tělu kytary. Snahou je přechod, který má co nejvíce styčných ploch dřevo na dřevo s minimální absorpcí vibrací. Zajímavý úchyt bez lepidla a bez šroubů. Měřicí mašina si změří krk i úchyt na těle kytary a pak sama navrhne případnou korekci, aby se krk dal opatrně „namlátit“ na tělo kytary.
