Na proměnlivé a rozmanité blackmetalové scéně bychom našli jen několik stabilních opor. Jednou z mála je maďarský zpěvák Attila Csihar, který je již několik dekád spojen s kultovními norskými Mayhem.
Ikonický frontman, který si kolem sebe stále udržuje silnou auru, je ale muž mnoha tváří, a kromě aktivit s americkými Sunn O))) nebo propagace svého sólového projektu, je to i velký nadšenec do historie. Více už v našem rozhovoru, který proběhl před vyprodaným vystoupením v pražském klubu MeetFactory, kde Mayhem předskakovala další velká blackmetalová ikona jménem Gaahl.
Gaahl, který vám předskakuje a věnoval nám také pár minut, povídal, že na turistiku po Praze vůbec neměl čas. Vy jste ale mezeru v rozvrhu našel. Kam jste vyrazil?
Do centra jsme se nedostali, protože to bylo daleko, ale chtěl jsem si za každou cenu zajít někam na točené české pivo. Promotér nám doporučil jeden tradiční podnik jen deset minut odtud, kde jsme si v nádherném prostředí dali točenou plzeň. Připadal jsem si jako Švejk a bylo to luxusní. (smích) Nejsem velký pivař, ale když už si něco dám, tak tradiční ležák.
Myslím, že by vám chutnala i značka Radegast, kterou můžete zkusit v budoucnu při další návštěvě festivalu Brutal Assault. Myslím, že když jste tam byli posledně v roce 2016, tak tam ještě čepovali budějovický Budvar. Jak celkově vzpomínáte na tento festival?
Mám pro něj velkou slabost. Pokud se nepletu, tak tam jezdíme od roku 2006. Byl jsem tam i se Sunn O))) i se svým sólovým setem. Tomáš Fiala je výborný týpek a na festival Brutal Assault můžete být právem hrdí. Kdykoliv jsem se o tom bavil s jinými kapelami, tak jsem zjistil, že ten festival milují. Lokalita je špičková, ale stejně tak je výborně organizovaný a nabízí kromě výborného line-upu i přívětivou cenu za pivo. Moc se těšíme na další návštěvu a já osobně ho řadím mezi svých top 5 nejoblíbenějších.
Global Metal
To je výborné, ale stejně tak často v rozhovorech chválíte akce, a hlavně publikum v Jižní Americe.
V této části světa jsou metaloví fanoušci skutečně na jiné úrovni. Hudba je pro ně obrovskou vášní. Je to děsně inspirativní. Jistě, občas jsou tam problémy s veřejnými nepokoji, což někdy způsobí zpoždění koncertu, ale milují nás tam. Hodně uvažuju nad tím, jestli to má co dočinění s jejich mentalitou a náboženstvím. Když se člověk podívá na historii této části světa, tak tam lidé z Evropy sice přinesli nové vědomosti, ale nerespektovali místní kultury. Mnoho z nich tak bylo zničeno. Nějakým způsobem cítím, že se to reflektuje v jejich lásce k hudbě. Před časem jsem se tam seznámil s jedním vědcem, který měl přes celé tělo vytetovanou historii incké říše. Předali jsme si kontakty a mám od něj přislíbeno, že mě vezme na prohlídku památek, které nejsou tak turisticky známé. Je to můj velký koníček a kolem roku 2010 jsem prožíval skutečně nejintenzivnější období. Na turné to není vždy snadné, ale například v Bolívii jsme navštívili archeologické naleziště Pumapunku. Stejně tak mě moc zajímá Střední východ, především tedy Egypt, který jsem navštívil asi osmkrát. Velkou slabost mám i pro Libanon, kde se v místě zvaném Baalbek nachází největší opracovaný kámen na světě. Je dlouhý neuvěřitelných jedenadvacet metrů a váží jedenáct set tun. Moc bych si přál, aby v této části světa konečně zavládl mír, protože už stihli zničit obrovské množství památek. Už jsem se několikrát chtěl vydat do Sýrie, ale teď už řada věcí neexistuje.
Nespočet odstínů dechu
Kromě cestování je vaší velkou vášní i studium vokálních technik. Pokud si pamatuju dobře, tak vás v minulosti hodně zaujal třeba tibetský hrdelní zpěv.
Ano, je to moje velká záliba a cesta, která trvá už mnoho let. Začalo to v patnácti, kdy jsem poprvé vylezl na pódium s kapelou Tormentor. Tehdy jsem neměl ponětí, jak složitá je to věda. Možná až na výjimky, kdy byl můj křik u sportu hodně slyšet. (smích) Jenže díky následným rozmanitým projektům a prvnímu vokálnímu lektorovi jsem začal poznávat nejrůznější techniky, včetně extrémně důležitého přístupu k dýchání. V té době jsem si zahrál i roli Kaifáše v Jesus Christ Superstar. Tehdy jsem poznal další vokální lektorku, která stejně tak bazírovala na způsobu dýchání. Člověk si tak začne svého nástroje vážit i proto, že ho má neustále při sobě, a může tak kdykoliv cvičit. Nevěnuju se tomu neustále, ale trénink mě hodně baví. V průběhu let mě extrémně zaujali Mongolové a jejich styl, ale stejně tak jsem pochopil, že středobodem jsem já. A čím jsem starší, tím více si musím dát záležet na vlastním naladěním. (smích) Základem je kontrola dechu a pak už jen ovládáš svaly v krku a obličeji podle potřeby. Ale pravda je, že pořád je se co učit.
Já osobně nezapomenu na vaše vystoupení s formací Sunn O))) na festivalu Brutal Assault, kde jste předváděl pisklavé zvuky pomocí vdechování.
Ano, za pomocí této techniky, kdy se vzduch vdechuje, je možné vytvořit úžasné, a hlavně výrazné zvuky. Na vystupování se Sunn O))) moc rád vzpomínám, protože jsou úžasní, a hlavně mám naživo maximální kreativní svobodu. Přestože v Mayhem mám trochu přísnější režim, tak si užívám každou příležitost, která mě posouvá dál.
Daemon
Rozmanitost vokálních technik je patrná i na poslední desce Mayhem Daemon. Přestože mou nejoblíbenější z vaší diskografie stále zůstává předchozí Esoteric Warfare, která svou syrovostí nedá posluchači ani vydechnout, tak Daemon je mnohem přístupnější a nabízí nejrůznější podoby vašeho projevu. Proč jste se rozhodli jít odlišným směrem?
Jednoduše jsme toužili vytvořit něco jiného. Když se člověk podívá na období mezi alby Ordo ad Chao (2007) a Esoteric Warfare (2014), tak v tom období jsme zažili několik personálních změn. I proto jsem byl zastáncem toho, abychom se drželi určitého projevu. Ale nyní, když máme stabilní sestavu, jsme se rozhodli dát všem prostor a užívali si vzájemnou interakci. Stejně tak jsme se kromě experimentů částečně vrátili i k osvědčeným přístupům. Tím se odlišuje od ostatních alb, protože se na něm podíleli všichni. Rozhodně mě bavilo zkusit zase něco jiného a podívat se na stejnou věc jiným úhlem pohledu. Čímž neříkám, že bychom se někdy vyhnuli temnotě nebo temným stránkám lidství, přírody a spirituality.
Mikrofony
Přibližte nám, prosím, značku mikrofonů, na které spoléháte.
Používám kapsle od americké značky Heil Sound. Objevil jsem je během turné se Sunn O))), kdy jsme našli perfektní zvuk, který pasuje mému vokálu. Spojil jsem se s nimi, a od té doby máme domluvené sponzorství. V průběhu let jsem vystřídal řadu značek, ale tohle mi teď vyhovuje nejvíc. Tělo mikrofonu obstarají v nejhorším případě značky Line6 a v tom nejlepším Sennheiser.
Designy mikrofonů jsou často spojeny i s vaším celkovou imagí na pódiu. Jste i dnes v kontaktu s Naderem Sadekem, který vám často v minulosti tyto masky připravoval?
Už sice méně, ale kontakt stále udržujeme. Za všechno samozřejmě může má obsese Egyptem. (smích) Obrátil se na mě, protože připravoval sochu a požádal mě, zdali by si mohl vzít odlitek mé tváře. Na základě toho mi připravil první masku a od té doby mi jich připravil hned několik. Nyní je už prakticky nepoužívám. Na druhou stranu ale už nějakou dobu spolupracuju s jedním maďarským umělcem, který mi připravuje kostýmy.
Ikona black metalu nemetalově
Nakonec by mě zajímalo, zdali byste mohl zmínit nějaké formace, které vás v životě nějakým zásadním způsobem ovlivnily. Nemusí jednat zrovna nutně o metal. Basáka Necrobutchera nedávno vytáhli do jednoho hudebního obchodu a překvapil mě slabostí pro Depeche Mode nebo The Police.
Když se vrátím do dětství, tak třeba Tangerine Dream pro mě byli v mládí hodně důležití. Pak jsem byl hodně ponořený do experimentálního industriálu nebo elektroniky v čele s Skinny Puppy nebo Front Line Assembly. Nemám nic proti Depeche Mode, ale vždycky mě bavily ty nejtemnější věci, co jsem mohl sehnat. Proto mě tak bavily osmdesátky. V polovině osmdesátých let vycházely úžasné věci, které se věnovaly temnotě. Totální černota se všemi zvuky a efekty. Do podobných nálad mě dokázali dostat i Celtic Frost, kteří na svých raných deskách měli vždy nějakou experimentální skladbu typu Danse Macabre. Stejně tak mě bavila klasika, včele s ruským skladatelem jménem Modest Petrovič Musorgskij. Občas jsem se zatoulal i do šedesátek, třeba se skladbou Night of the Long Grass od The Troggs. Pak jsem volně přešel k Pink Floyd nebo Van der Graaf Generator. Stejně tak mám obrovskou slabost pro hvězdný projekt Emerson, Lake & Palmer a jejich desku Tarkus z roku 1971. Pokud si ale můžu dovolit žhavý osobní tip, tak bych rád zmínil Bohren & der Club of Gore z Německa. Tito pánové pochází z extrémně metalové scény, ale časem se vrhli na jazz. V sestavě mají brilantního staršího hráče na saxofon. Úžasný, temný, ambientní jazz. Dokonce jsem jim jednou předskakoval se svým projektem Void ov Voices.
