V průběhu let jsem na festivalu Brutal Assault pořídil řadu rozhovorů, ale málokdy jsem měl pocit, že bych chtěl daného muzikanta za strýce. Britští doom metalisté Paradise Lost jsou na scéně už třicet let a užívají si zaslouženou popularitu po sérii vyrovnaných alb, kterým předcházely různé kariérní úlety. Následkům experimentů, ale i pochval, byli většinou vystaveni dva hlavní skladatelé Gregor Mackintosh a Nick Holmes. Toužil jsem proto po rozhovoru s méně společensky vytíženým, avšak neméně klíčovým členem kapely.
Rytmický kytarista Aaron Aedy se ukázal jako nesmírně vyrovnaná a vtipná osobnost, která je extrémně důležitou součástí skládačky, která drží pohromadě tolik let. V našem rozhovoru, který se z domluvené čtvrthodinky protáhl skoro na hodinu, jsme se věnovali jeho sbírce nástrojů, britskému humoru, literatuře, ale i inspirativnímu filozofování nad minulostí, ať už osobní či v rámci hudební roviny.
Jedním z headlinerů festivalu Brutal Assault jsou kromě vás i Danzig, se kterými jste hráli poslední dva večery ve Velké Británii. Jaké s nimi máte vztahy?
Miluju tu kapelu, a proto mě trochu štvalo, že jsme neměli příležitost ani si pokecat. Především první desky pro mě hrozně moc znamenají. Obě vystoupení jsem sledoval v publiku a užíval si to. Už i proto, že naposled jsem je viděl naživo v roce 1988, kdy předskakovali Metallice.
Dodnes nedám dopustit na skladbu Mother. Pamatuju si, že jsem ji objevil na VH1 a kvůli ní si koupil ilegální vydání celé diskografie ve formátu mp3, což byla tehdy běžná praxe v Srbsku, kde jsem strávil pubertu. Kdy jsi naposled něčemu propadl tak šíleným způsobem?
Nedávno jsem se totálně zamiloval do folkové formace Midlake, která vydala album Courage of Others. Tuto kapelu ve skutečnosti objevil Nick v rámci vystoupení komika jménem Ricky Gervais. Poslal mi ten záznam a já v zápalu zamilovanosti skoupil všechny jejich desky. (smích)
Britský humor
Jsem rád, že jsi zmínil Rickyho, protože miluju stand-up comedy a většinou i britský humor. Každopádně seriál Saxondale, který mi doporučil Greg, byl na mě trochu tvrdý oříšek i kvůli zvláštnímu akcentu a hlavnímu hrdinovi. Na druhou stranu, cítím, že vám je jeho humor hodně blízký...
Steve Coogan je génius a teď ujíždíme na jeho novém seriálu jménem Alan Partridge. Saxondale je opravdu hodně svérázný, ale dnes už si bez něj cestování nedokážeme představit.
Britský humor je tak trochu svět sám pro sebe. Kdykoliv marodím, nedám dopustit na seriál Come Fly with Me (V Česku na tuto perlu neúspěšně parazitoval seriál Nádraží - Sokol, Suchánek, Genzer, pozn. autora), ale Little Britain od stejných autorů je mnohdy až nechutný.
Come Fly with Me je brilantní seriál a všichni se dokážeme sžít s těmi situacemi na letišti. Britské komediální seriály jsou pro nás jako mateřské mléko, a proto jsme viděli úplně všechno.
Co říkáš třeba na seriál Black Books?
No, ten miluju, ale nevím vůbec, co ostatní kluci. Bill Bailey, který tam hrál postavu Mannyho, je brilantní. Je to zároveň moc sympatický chlapík a velký fanoušek Opeth.
Viděl jsi někdy stand-up Dylana Morana?
Myslíš toho psychopata z Black Books? (smích) Ne, zatím ne. Ale viděl jsem ho v několika dalších filmech a seriálech. Líbí se mi, že se stále drží stejné postavy. Jaké jsou jeho stand-upy?
Výborné. Je navíc obrovsky populární v Česku. Black Books patří mezi seriály, které nejčastěji vídám na laptopech spolucestujících ve vlacích. Dylan Moran byl asi prvním, který v Česku nastartoval nájezdy zahraničních komiků. Když přijel poprvé, v Praze to vydalo na tři vyprodaná vystoupení za sebou.
Pro Dylana to muselo být bizarní. Pochybuju, že zprvu tušil, že je v Česku tak oblíbený. (smích)
Vybavení na míru
Přibliž nám, prosím, pár kousků ze svého vybavení, na které spoléháš během turné.
Všechno začíná u kytar a několik posledních let cestuju s dvěma modely ESP E-II Eclipse. To nejlepší na nich je, že jim nic není. (smích) Stejně tak mám doma LTD Eclipse 407, který bychom mohli nazvat „cenově výhodným ESP“. Byla to zároveň první kytara, kterou mi kdy ESP poslali. Potřeboval jsem tehdy něco rychle do videa, a tohle byla jediná, kterou měli na skladě. I když se jedná o levnější záležitost, pořád zní výborně. V rámci snímačů jsem už nějakou dobu ve stáji Bare Knuckle a používám model Black Hawk. Když se tedy něco posere, tak vím, že mám druhou kytaru s úplně stejným nastavením, protože jsem spíše praktický než experimentující. Je to výborná firma, u které jsem snad už sedm let. Proto asi největší změnou v mém životě byl přechod na sedm strun v rámci alba Faith Divides Us - Death Unites Us. Během let jsem si pořídil už slušnou řádku kytar a například jeden z mých Gibsonů má celkem macatý krk, což trochu nezapadalo do mé koncepce používat tenké krky. Když jsem ale přešel na sedmistrunky, tak mi i ten Gibson přijde uzoučký. Takže je to jen otázka zvyku. (smích) Mám celkem malé ruce a mnohé sedmistrunné kytary mi neseděly, ale krky kytar ESP jsou výborné. Do toho nedám dopustit na struny značky Elixir, protože mám alergii na nikl a několik dalších kovů. I proto nemám žádné řetízky, a dokonce ani nenosím svatební prsten. Je to škoda, protože na trhu je tolik úžasných výrobců kovových ozdob, jako třeba The Great Frog z Londýna. Elixir dělá struny z nerezové oceli, což je super i proto, že se na pódiu celkem dost potím a na hru to tak nemá vliv. Nakonec je tu Lars Richter, který nám v Německu vyrábí brilantní kožené pásy. Úplně vidím tu reklamu: „Jsou to ty nejlepší kožené pásy, co si můžete koupit!“ (smích) Výhodou navíc je, že je velkým metalovým fandou. Je vždycky nadšený, když pošlu novou objednávku, a my zase, když dorazí na náš koncert.
Jak to máš v případě zesilovačů?
Přebíháme většinou mezi značkami Kemper a Line 6. Pokud jsme na turné autobusem, tak nejčastěji bereme Kempery. Jen svátečně je bereme letadlem. Na druhou stranu Line 6 POD HD500X máme s sebou za všech okolností. Je to totiž malá hračka, která nezabírá skoro žádné místo, což je u velice drahého cestování letadlem klíčové. Já se vždy snažím vystačit si s minimem. Greg si rád přihodí různé varianty odposlechů nebo nějaké bezdrátové balíčky, ale to je jeho věc. (smích) Já se rád napíchnu přímo na zdroj a už vůbec nepoužívám aktivní snímače. Vše na pohodu!
Rozložení sil
Jak se tedy s Gregem doplňujete? Vždy mě to zajímalo, protože jsem s ním mluvil už několikrát, a s tebou až dnes. Se vší úctou jsem měl vždy dojem, že Greg touží po tom místu v popředí, zatímco ty pečuješ o ten nepostradatelný kapelní „koberec“.
To je přesně důvod, proč nám to tak dobře funguje. Já nemám sebemenší potřebu být sólovým kytaristou. Ve skutečnosti jsem vždy toužil stát se bubeníkem. (smích)
Proč jsi žádnou příležitost nevyužil, když jste v průběhu kariéry vyměnili minimálně čtyři bubeníky?
To máš pravdu. (smích) Maminka mi koupila bicí jako dítěti. Bylo to od ní úžasné gesto, protože už tak špatně spala. Měl jsem tehdy dvě malé ubrečené sestry a do toho jsem mlátil do bicích. (smích) Nicméně do kytary jsem se zamiloval ještě víc a vše dovršil kamarád ve škole, od kterého jsem si v roce 1984 koupil kytaru za deset liber. To byla částka, kterou jsem si vydělal roznášením novin. Tak to začalo a můj styl dále definovali hráči jako Rudy Schenker, James Hetfield a Malcolm Young. To byli lidé, kteří mi dokázali, že můžeš být rytmickým kytaristou a nemusíš se za to stydět. Já chci hrát riffy!
Stejnou větu mi řekl před pár lety Max Cavalera. Můžeme si i tebe představit, jak sedíš doma u krbu a chrlíš jeden nový riff za druhým?
Pár večerů do měsíce takhle opravdu funguju, ale nejčastěji doma skládám na akustickou kytaru. Vše závisí na aktuální náladě. To je krása hudby. Protože jsou i večery, kdy nemám na romantiku náladu. (smích)
Když se vrátíme ke srovnávání s Gregem, kolik rozhovorů dělají Greg s Nickem oproti zbytku kapely?
Rozhovory dělám moc rád, ale je pravda, že Greg s Nickem je dělají mnohem častěji i kvůli tomu, že se lidé chtějí bavit s hlavními skladateli. Je to už celkem zaběhlý systém, kdy si kluci vyčlení i pár dní v kuse a dávají jeden rozhovor za druhým, ať už po telefonech nebo během nějakého press tripu.
Vždy jsem měl pocit, že se Greg snaží být pokaždé vstřícný, ale u Nicka jsem měl občas pocit, že jsem třicátý sedmý volající a naprosto pochopitelně už nemůže mít chuť chrlit stále nové a nové dojmy. Myslím si, že to musí být občas otravné.
Dá se to zvládnout, pokud jim tam dají karton vychlazených piv. (smích) Když jsme u toho pití, tak já už si před koncertem ani neloknu. Greg si dá pár kousků, ale tomu to zase pomáhá. (smích) Dříve jsem trochu zlobil a přibližně před sedmnácti lety jsem si řekl, že už si před vystoupením panáka nikdy nedám. Uměl jsem totiž vyžahnout půlku Jacka s kolou hodinu před vystoupením a druhou půlku dopít přímo na pódiu. Dnes mám husí kůži, jen když tu vůni cítím. Vyznávám proto systém odměn. Celý koncert se těším, až si otevřu vychlazenou plechovku. Nemluvě o tom, že střízlivý mám na pódiu lepší rovnováhu. (smích)
Tohle mi připomíná hlášku z dokumentu o Foo Fighters, kdy experimentovali s panáky před show a během show, aby si nějak obohatili nekonečné turné. Každopádně jeden večer přijde to hořké procitnutí. Mohl bys nám to přiblížit?
V mém případě se z toho stávala spíš rutina než radost. Radši si počkám na ten kouzelný okamžik, kdy se zčistajasna zjeví Stephen s placatkou Jägermeisteru, než abych věděl, že se pokaždé zjeví v určitý čas. Vedle toho si moc rád dám víno nebo guinesse.
Rozhodně tu musíš vyzkoušet černého kozla.
Toho mám moc rád. V Anglii ho občas najdu i na čepu, když se jdu podívat na fotbal.
Fotbal a metal
Komu fandíš? Já osobně se moc těším na zápas Liverpool x Manchester City začátkem října, na který jedu s otcem.
To zní výborně. Já fandím Leeds United. Na druhou stranu moc rád vzpomínám, že jsem jako dítě obdivoval tým Liverpoolu v sedmdesátých letech. V sobotu večer, když pouštěli v televizi výběr toho nejlepšího z daného kola, Liverpool drtil všechno okolo. Mám proto pro Liverpool určitou slabost. Manchester City také respektuji. Mají výborný tým, a hlavně si mi líbí manažerský styl Pepa Guardioly. Stejně tak obdivuju Kloppa z Liverpoolu, takže to bude určitě úžasný zápas. Navíc to úplně v pohodě může skončit 5 : 0 pro kterýkoliv tým. (smích) V průběhu let jsem se bavil s mnoha německými hudebními novináři, kteří většinou fandili Borussii Dortmund. Ti mě na Kloppa upozornili poprvé. Když jsem se dozvěděl, že se přesouvá do Anglie, měl jsem radost, protože jsem věděl, že s ním bude zábava. (smích) Má v týmu Jamese Milnera, což je kapacita a legenda Leeds. Manchester City má také několik bývalých hráčů Leeds, včetně Fabiana Delpha. Věřím, že se týmu Leeds brzy podaří dostat se zpátky. Běžně máme návštěvnost kolem třiceti pěti tisíc lidí, takže se stále posouváme. Před pár dny jsme třeba porazili Stoke City 3 : 0.
Pořád za ně hraje Peter Crouch?
Ano, naskočil v sedmdesáté minutě, a jak už to bývá, všechny balóny centrovali na jeho tři metry. (smích) V tomhle ohledu mě trochu sere, ale jinak je to velice sympatický člověk. V kapele třeba Stephen fandí Bradford City, což je jeho rodné město. Zbytek kluků na fotbal sere. Nesnášejí ho. (smích) I když na zápasy anglické reprezentace během mistrovství světa koukali jako malí kluci. (smích) Je to kouzelná příležitost, že i lidé, co fotbal nemusí, se spojí za společným cílem. Měl jsem hlavně radost, že jsme po nejméně patnácti letech vyrukovali s mladým týmem, který byl hladový po dobrém výsledku.
Metronom
Jsem rád, že jsi v průběhu našeho rozhovoru zmínil tvůj pohyb na pódiu. Je to tak specifické, že bych tě poznal i po slepu. Máš svůj charakteristický pohyb hlavně kvůli udržení rytmu?
Jeden z našich zvukařů si ze mě dělal srandu, že jsem něco jako metronom. (smích) Je to i trochu způsob, jak udržet nového bubeníka v rytmu, ale to prakticky není nutné, protože máme vynikající hráče. (smích) Všichni naši bubeníci byli skvělí. Třeba náš poslední bubeník Adrian se zastavil na naše vystoupení. Bylo moc fajn ho vidět...
Když jsi zmiňoval přechod na sedmistrunné kytary, tak ve spojitosti s albem Faith Divides Us - Death Unites Us. Tehdy jsem se konečně dostal do vaší hudby a byl to také můj první rozhovor, který skončil na přední straně nějakého časopisu. S postupem času toto album vnímám jako zlom, kdy jste chytili druhý dech a udrželi kvalitu na vysoké úrovni po perspektivních začátcích v devadesátých letech a experimentech koncem devadesátek.
Titulní skladba je jedna z mých nejoblíbenějších. Základem naší filozofie, ať už jsme si prošli v historii čímkoliv, je hrát pro naše vlastní potěšení.
Další zlom, věřím, přišel se skladbou Beneath Broken Earth z alba The Plague Within. Je to snad ta nejpomalejší skladba, jakou jste kdy napsali, a přitom je neskutečně heavy.
Byl to opravdu kouzelný okamžik. Greg mi poslal svou představu asi dva nebo tři týdny předtím, než jsme měli nastoupit do studia. Oba milujeme starý dobrý doom a jeho specifické melodie. Požádal mě o můj názor, ale nebylo co řešit, protože to bylo něco luxusního. Oprava! Telefonát zněl asi takto: „Gregu, je to k*revsky boží!“ (smích) Ve studiu jsme pak blbli jako malí kluci.
Inspirace a volný čas
Už jsme se bavili o seriálech, stand-up comedy, ale je ještě něco, čím se snažíš zabít čas na turné nějak smysluplně?
Hodně čtu. Moc si užívám, když můžu na vystoupení letět a trávit čas čtením. Jako jediný žiju v Londýně, a proto cestuju sám. V poslední době si nejvíce užívám historickou fikci. Aktuálně se věnuju dílu Bernarda Cornwella. Především série Kronika válečníkova a také Poslední království. Je to primárně o boji mezi Dány a Saxony v průběhu devátého století. Část je založena na reálných faktech, ale také je tam řada fiktivních postav. BBC dokonce natočila seriál na motivy první knihy Poslední království. V tomhle mám velkého parťáka ve Stephenovi, který to také miluje. Kromě toho si rád přečtu i nějakou dobrou literaturu faktu, jako třeba A Short History of Nearly Everything od Billa Brysona.
O téhle knize mi říkal Daniel Gildenlöw z Pain of Salvation. Okamžitě jsem si ji koupil, ale než jsem ji začal číst, půjčil jsem ji kamarádovi. Měl bych ji asi rychle sehnat zpět, co?
Je to opravdu brilantní záležitost. Až to dočteš, určitě si sežeň i jeho novou knihu At Home: A Short History of Private Life. Je to o něco tenčí kniha a mapuje historii všeho, co máme běžně doma. Dnes si vůbec neuvědomujeme, jaké museli naši předci používat triky, aby je třeba ve spánku nepokousaly krysy.
Třicátník a padesátník
Pokud mohu být trochu filozofický, jakou knihu bys doporučil sobě ve třiceti letech?
To je hodně těžká otázka.
Před pár týdny jsem se bavil se Ziggym Marleyem a žádal jsem ho o doporučení pro mou generaci, která, jak si všímám, často zápasí s krizí Kristových let a přehodnocuje svá rozhodnutí v rámci kariéry a svého směřování. Co bys nám rád předal?
Jsem rád, že ti je zrovna třicet, protože o tomto věku často mluvím. Je to období, kdy si člověk vytvoří ta nejlepší přátelství. Myslím si, že když je ti dvacet, tak se stále snažíš být tím, kým bys měl být podle svého okolí, a snažíš se jim zavděčit. Když přejdeš do čtvrté dekády svého života, poznáš, kým ve skutečnosti jsi. Tím pádem je i pro okolí snazší si na tebe zvyknout, protože jim nepředhazuješ nějakou aktuální postavu, ale čistě sebe sama. To samé pak platí i pro druhou stranu, která je rovněž zcela přirozená. Proto se i vztahy budují přirozeněji ve stylu: Ber nebo nech být. Já jsem se sebou smířený. Je to úžasná dekáda a doporučuji, ať se obklopujete pozitivně naladěnými lidmi. Za rok mi bude padesát a vždy jsem si říkal, jak to bude trapné. Jenže co chceš dělat? Jít opačným směrem? (smích) Radši budu vkusně stárnout, než umírat. Užívejte si život plnými doušky. Stojí to za to.
S věkem by také mělo přicházet smíření s minulostí. Vaše vydavatelství Nuclear Blast letos přišlo s reedicí kontroverzního alba Host. Nebudu klást nějaké typické otázky na toto téma, protože věřím, že jste se vrhli na synth pop z přirozených důvodů. Spíš ti povím, že jsem se v Londýně potkal s producentem Stevem Lyonem, a ten na vás dodnes rád vzpomíná.
To je paráda. Neviděli jsme se mnoho let. Jak se mu daří?
Výborně. Má vlastní studio na malém ostrově na periferii Londýna. Pracuje s kapelou Amplifier, a dokonce nedávno pracoval s jedním z nejuznávanějších českých zpěváků Davidem Kollerem. Pověz nám prosím o té době, kdy vznikalo album Host.
Je hned několik způsobů, jak tu dobu popsat. Lidé si často myslí, že nás naše tehdejší vydavatelství EMI donutilo ke komerčnějšímu zvuku. To ale není pravda. Když jsme jim přinesli hotový výsledek, řekli nám zaskočeně: „Čekali jsme něco trochu víc heavy.“ (smích) Problém tehdy byl i to, že jsme se ostříhali, jakož i řada dalších.
Narážíš na Metallicu?
Jo no, tehdy to byla doslova lavina. Nové vydavatelství, stříhání a elektronika, to už bylo asi moc i pro nejzarytější fanoušky. Od té doby jsem asi deset let v rozhovorech musel vysvětlovat, proč jsem se ostříhal. Po určité době, jsem si na svém profilu na MySpace napsal: „Říká se tomu headbanging, ne hairbanging!“ (smích) Od té doby jsem taky musel zrychlit svůj metronom, protože když jsi plešatý, nevypadá to tak akčně, jako když máš kupu vlasů. (smích) V té době jsme byli hodně otráveni z toho, že jsme všechny své peníze nechali ve studiu. Rozhodli jsme se proto si vercajk nakoupit sami a pronajmout si obrovskou vilu, která patřila herečce Jane Seymourové (mimo jiné Doktorka Quinnová, pozn. autora). Žili jsme tam asi měsíc. Mixovací vybavení jsme umístili do knihovny a bicí do chodby. Byla to zcela odlišná zkušenost, než jakou jsme udělali u předchozích alb. Bylo to taky trochu zvláštní období, protože Greg nijak moc netoužil hrát na kytaru a věnoval se spíše klávesám. Byl jsem ochoten upravit i svůj zvuk, ale jen za předpokladu, že klávesového zvuku dosáhnu za pomocí kytary a efektů. Našli jsme domluvu a značně tak zmátli posluchače. Stala se tak z toho velice zajímavá zkušenost, protože jsem si mohl vyhrát se všemi možnými efekty. Do toho se k nám Steve choval úžasně a moc rád bych se s ním zase potkal.
Když jsi mluvil o tajemné vile, vzpomínám si, že mi Nick vyprávěl, že jste v začátcích zabíjeli dlouhé hodiny s deskou Ouija. Tehdy mi trvalo asi dvě hodiny přijít na to, o čem mluvil, a ani dnes nevím, jak to funguje. Necháváš se vést nějakou magickou silou, která tě navede na písmenka: „Zabij Grega!“?
(smích) Tehdy jsme byli ve studiu, které bylo taky umístěno ve staré vile, jež patřila do vlastnictví královské rodiny, ale pronajímal ji jeden avantgardní muzikant ze sedmdesátých let. Žili jsme tam všichni pohromadě, ale ten chlap neměl televizi a dva týdny jsme tam neměli ani kazeťák. Hrozně jsme se nudili, a proto jsme na sebe vymýšleli různé vtípky. Nikdy nezapomenu, že jsem jednou načapal Grega a Stephena, jak tu hru hráli ještě v osm ráno, zatímco se snažili mluvit s duchy. (smích) Naše třetí album Shades of God bylo první, na které jsme získali pořádný rozpočet, protože jsme podepsali lukrativní smlouvu s vydavatelstvím Music for Nations. Součástí smlouvy byl i pořádný producent Simon Efemey. Byl to naprosto úžasný týpek a stále je, protože často spolupracuje s Napalm Death. Moc se mi líbilo, že měl na pultu několik piv a máchal hlavou, zatímco jsi hrál. (smích) Člověka to dokáže úžasně motivovat. V průběhu let jsme pochopili, že nám nejlépe funguje, když se na měsíc zavřeme všichni společně do studia, kde není čas na nic jiného než na hudbu. Teda až na pár piv večer u nějakého seriálu, ale to je všechno. Výhodou naší kapely je fakt, že jsme byli kamarádi ještě před založením kapely a dodnes se dokážeme bavit, jako když jsme se seznámili. Třeba Grega znám od jedenácti, protože byl ve vedlejší třídě. Náš původní bubeník seděl přímo za mnou. S Nickem jsem se seznámil přes známého ve třídě a další přes BMX, na kterých jsme jezdili jako kluci. Zbytek týmu pak přes metal a pivo. (smích) Jen tak člověk pochopí, že někdo chce čas o samotě nebo zase parťáka do nepohody.
