Alexandra Langošová se se svojí kapelou November 2nd po osmileté hibernaci vrací na scénu. Muzikanti kolem zpěvačky a kytaristky stylově navazují na svoje první album, jehož směs alternativního rocku okouzlila hudební publicisty a české posluchače a které kapele vyneslo nominaci na Anděla a vítězství v anketě Žebřík. Co zpěvačku inspiruje k nové tvorbě a jakou muziku vlastně poslouchá?
Jak ses dostala k rock ‘n’ rollu a co byla tvoje první stěžejní deska?
V dětství jsem hrála na housle a chvíli to vypadalo, že se jim budu věnovat i jako velká. Pro mě byl tehdy nářez Vivaldi a většina barokní hudby. To mě nakopává dodnes. Ale u klasiky jsem nevydržela, ta svázanost interpretace a nevyhnutelný dril mě později odradily. Táta hrával doma často na kytaru a naučil mě spoustu písniček; od lidovek přes Suchého a Šlitra, Wericha po klasické táborákové songy. Když mi bylo dvanáct třináct, objevila jsem dvě desky, které změnily můj život. První z nich byla Nevermind od Nirvany. Slyšela jsem ji snad tisíckrát a milovala Cobaina. Ta druhá byla 99.9 F°od Suzanne Vega. Píseň In Liverpool z téhle desky jsem slyšela v televizním pořadu Mekyho Žbirky Rytmick a úplně mě uhranula. Zanedlouho se mi podařilo z rádia nahrát kousek In Liverpool na kazetu, pouštěla jsem si ji pořád dokola a snažila se (marně) odposlechnout text.
Kterou desku sis koupila jako první, za peníze ze své vlastní kapsy?
Měla jsem pár „polských originálek“, mezi nimi právě Nevermind. Ale první opravdová originální deska s kompletním bookletem, teda byla to audiokazeta, byla právě 99.9 F°od Suzanne Vega. Dala jsem za ni skoro všechny úspory, stála 160 korun, pro školačku docela dost. Moc se mi líbil i booklet, fotky, grafika, nazpaměť jsem znala jména všech muzikantů i zvukařů.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Chtěla jsem být písničkářka jako Suzanne Vega, a přitom hrát nářez jako Nirvana. To je dodnes můj rozkol. Vzory jsem si nikdy vědomě moc nebrala, ovlivnila mě ale spousta muziky.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače a hráče?
Vždycky mě štvalo, že nedělám muziku, kterou poslouchám, dnes už to neřeším. Momentálně mě baví kytarové riffy a špinavý fuzzový zvuk - poslouchat i hrát.
Kterou desku ze své sbírky bys nikdy nedala z ruky?
Já na sbírky desek nejsem a doma nemám žádnou raritní lahůdku. Všechno je naštěstí dostupné online. Mám několik cédéček s podpisy a věnováním a těch se určitě nezbavím. Třeba té několikrát zmiňované 99.9 F° od Suzanne Vega.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Těch bylo několik. První, který musím zmínit, byl koncert Cirkusu Praha v rodných Hranicích v roce 1994. Měla jsem večerku v deset hodin, ale to byl koncert v plném proudu a já nedokázala odejít, i když jsem pak měla doma průšvih. V poslední době mě nadchly koncerty mých oblíbenců Rival Sons. Obrovská energie z kapely, každý člen hraje na maximum a celek pak dohromady dělá víc než jen součet jednotlivých partů. Dává to smysl? Matematicky ne, ale přesně o tohle u skvělých kapel jde. Není to frontman a jednotliví hráči, je to jeden dýchající organismus, to miluju! Skvělí byli naživo taky Ryan Adams, The Arcs, Michael Kiwanuka nebo Wilco.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys ráda dala do svého výběru 10 desek, a nevešly se tam?
Určitě Rival Sons - Hollow Bones, Michael Kiwanuka - Love and Hate, Ryan Adams - Cardinology, Wilco - Sky Blue Sky, Joni Mitchell - Hissing of the Summer Lawns, Queens of the Stone Age - Villains, Wolfmother - Cosmic Egg, Alabama Shakes - Sound & Color, Lenny Kravitz - Circus, Tom Petty - Wildflowers, Daft Punk - Interstella, PJ Harvey - Is This Desire?
Pouštíš si desky z LP, nebo CD?
Haha, dobrá otázka. Pravda je, že zvuk elpéčka nic nepřekoná. Momentálně ale všechno pouštím z počítače nebo telefonu, a ještě k tomu nejčastěji v autě. Nedávno jsme se stěhovali, dodnes nemáme zapojený ani gramofon, ani CD přehrávač. Asi jdu hledat kabely, abych to napravila, když máme díky koronaviru o něco víc času na podstatné věci.
Neil Young - Harvest (1972)
Moje asi úplně nejoblíbenější deska na světě. Miluju z ní všechny písničky, třeba Needle and the Damage Done nebo Old Man, ale úplně nejvíc Words. Jim Keltner bubnuje zabijácký groove a Neilovo kytarové sólo mě vždycky mrazí. Ten jeho syrový a naléhavý zvuk a když se pak vrátí k úvodnímu motivu, můžete se zbláznit, jak jim to šlape. Tohle vidět naživo nebo dokonce být u toho, když to točili!
Nirvana - Nevermind (1991)
Láska mých teenagerských let a dodnes mě stejně baví. Syrová až na kost a děsně opravdová. Taky jsem jako holka chtěla být tak rozervaná, na duši i na oblečení. Naštěstí zase tak rozervaná nejsem, a když mám někdy pocit, že jo, tak tahle muzika mou frustraci vždycky vyřeší.
Suzanne Vega - 99.9 F° (1992)
Sametový hlas, smysluplné příběhy, fantastický zvuk (Mitchell Froom + Tchad Blake). Z dnešního pohledu se mi zdá až neuvěřitelné, že tak intelektuální deska mohla být tak populární.
Joan Osborne - Relish (1995)
Hned úvodní věc St. Teresa má v sobě napětí a atmosféru dusnější než klid před bouří. Když ji slyším, přenesu se zpět do doby, kdy vyšla a já ji poslouchala každý den. A k tomu boží kytarové party.
Sheryl Crow - Sheryl Crow (1996)
Tolik silných písniček! První tři desky Sheryl Crow mám moc ráda, tuhle její v pořadí druhou desku mám nejradši. Skvělé písničky, texty, zvuk (opět míchal miláček Tchad Blake, engineering Trina Shoemaker, která umí sejmout hlas Sheryl jako nikdo jiný na světě). Na střední škole jsme ji sjížděla pořád dokola.
The Kinks - Greatest Hits (1971)
Nemůžu napsat konkrétní desku. Já měla jen jejich jakýsi výběr, který vyšel na desce snad ve Francii nebo v Německu. Obsahoval všechny hlavní hity a navíc i ne tolik známou písničku Mr. Pleasant, to je moje oblíbená.
Pink Floyd - Wish You Were Here (1975)
Co k tomu dodat. Absolutní klasika a na seznamu oblíbených desek ji má asi hodně lidí. Tahle hudba mi přišla jako z vesmíru, zvukově i melodicky. Naprosto jedinečná.
Ani DiFranco - Little Plastic Castle (1998)
Měla jsem období, kdy jsem neposlouchala skoro nic než Ani DiFranco. Je těžké vybrat desku, kterou mám od Ani DiFranco nejraděj. Píseň Swandive z desky Little Plastic Castle přesně odráží mou obvyklou náladu. To the Teeth je též další skvělé album od Ani DiFranco, které má skvělé kytarové beglajty.
Led Zeppelin - Houses of the Holy (1973)
Od Led Zeppelin mám ráda úplně všechno, je to rocková kapela kapel, bez debat. A Bonham je bůh, jak jinak.
Skunk Anansie - Paranoid and Sunburnt (1995)
Další z nej desek mých mladých let. Skunk Anansie jsou dokonalá kombinace silných melodií a divoké energie. Skin byla a dodnes je zjevení. Krásná a děsivá zároveň - na pohled i při zpěvu, který dokáže bez mrknutí přepnout z jemného falzetu na frontální úder uragánu.
