Michal Nejtek je jeden z nejvšestrannějších českých hudebníků a jeho žánrový záběr i šíře hudebních zájmů jsou obdivuhodné: soudobá hudba, pop, jazz, experimenty, scénická hudba. Je člen různých jazzových, rockových a hudebně-experimentálních uskupení, v nichž funguje jako hráč na klávesy a skladatel.
Má za sebou spolupráci s Michalem Pavlíčkem, Davidem Kollerem, The Plastic People of the Universe, jazzovou formací Jaromíra Honzáka Face of the Bass, Agon Orchestra, se skupinami Limbo, Jazzbox nebo Four Roses. Jeho doménou je přitom vážná hudba.
Jak ses dostal k rocku a co byla první tvoje stěžejní deska?
Nebyl to vždycky přímo rock, ale asi jako kdokoliv jiný - v rodině a ve škole (nejčastěji na večírcích na školách v přírodě). Od táty jsem znal The Beatles a Chucka Berryho, taky Olympic, protože počátkem 80. let nic jiného nevycházelo. Bratranec z Ústí nad Labem mě tehdy asi nechtěně ovlivnil novou vlnou britského metalu - Iron Maiden se mu zacuchávali v kazeťáku každou chvíli. A jeden zásadní riff AC/DC si díky němu pamatuju pětatřicet let, aniž bych je kdy poslouchal.
Kterou desku sis koupil jako první, za peníze ze své vlastní kapsy?
Z vlastní kapsy jsem si koupil hned po revoluci Pražský výběr - Straka v hrsti a pak nějakou brněnskou alternativu. První stěžejní deskou na LP byl ale asi Jacksonův Bad, který u nás vyšel už před revolucí. A pak hned „postelovka“ Momentary Lapse of Reason od Pink Floyd.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Z desek to byli: Marián Varga, Michel Petrucciani a Mike Garson, naživo pak Vašek Krahulík, Standa Mácha, Míra Honzák. Skladatelsky na počátku nejvíc Stravinskij. Svěcení jara byla první deska „vážné“ hudby, kterou jsem poslouchal opakovaně a soustavně. Pak Steve Reich, György Ligeti, Šostakovič, Mahler, Ravel... a Zappa, to je úplně bez debat.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače a hráče?
Coby posluchač se poměrně vyhraňuju, jako autor nemůžu poslouchat všechno, takže selektuju - spíš se snažím jít do hloubky v tom, co mě baví. Jako hráč to mám vlastně podobně. Hraju co nejvíc vlastní hudbu a k tomu občas to, co mi přijde originální a smysluplný - poctivou hudbu českých hitmakerů, shodou okolností jsou to všichni Michalové (Pavlíček, Ambrož, Němec). Možná už jsem starej, ale mám pocit, že v současné době není mezi mladší generací moc osobností, které by se vyrovnaly výše zmíněným a že mediální prezentace, image a všudypřítomná reklama trochu nivelizuje a odsouvá do pozadí tvůrčí originalitu a svébytnost. Nebo je možný, že se pop music vyčerpala a už je jen využívaná a zneužívaná producenty a byznysmeny... Nevím. Pro mě je jedinou cestou dělat své věci a dělat je co nejlíp a s největší radostí a vnitřní svobodou. A nemyslet přitom na to, co a kdo tomu kde řekne nebo kam to kdo zařadí, a jestli to odpovídá nějakýmu obecně přijímanýmu konsenzu v nějaké oblasti.
Kterou desku ze své sbírky bys nikdy nedal z ruky?
Asi tu, která už se nedá sehnat. Možná soundtrack k Formanovu Taking Off, který mi z Ameriky přivezla kamarádka Maggie. A taky původní vydání Zappovy Waka/Jawaka, kterou jsem našel coby student v Teplicích mezi Gotty a Zagorovými, určenými ke skartaci.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Je jich několik: Drumming Steve Reicha na Maratonu současné hudby v Arše, Magma a Mike Patton se ZU tamtéž, Marc Ribot a Ceramic Dog v Akropoli. Koncert Varšavské filharmonie na loňském festivalu Varšavský podzim. Koncert skupiny Věcičky v hospodě U letního kina v Litoměřicích v roce 2002.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek, a nevešly se tam?
Těch je... namátkou George Russell: The Jazz Workshop, Louis Sclavis Sextet: Les Violences de Rameau, The Police: Synchronicity, John Zorn: Kristallnacht, Jethro Tull: Thick as a Brick, Pink Floyd: A Saucerful of Secrets, Gustav Mahler: Symfonie č. 1 (Chicago Symphony Orchestra, Pierre Boulez), Frank Zappa: Roxy and Elsewhere, Hans Abrahamsen: Let Me Tell You, Antonio Vivaldi: Čtvero ročních dob (Amandine Beyer, Gli Incogniti), Magma: K. A, Heiner Goebbels: Black on White, King Crimson: Discipline, Flamengo: Kuře v hodinkách, Pražský výběr: Straka v hrsti, Generace od C a K Vocalu... to bychom tady byli do večera. :-)
Pouštíš si desky z LP nebo CD?
Z LP při rituálu soustředěného poslechu, z CD převážně pracovně (recenze apod.).
Igor Stravinskij - Svěcení jara (Česká filharmonie, Karel Ančerl, 1981)
Asi ve třinácti letech jsem se v jedné knize dočetl, že ve skladbě Svěcení jara se hraje na spoustu bicích nástrojů, a získal jsem dojem, že půjde o nějaký bigbít. Bigbít to úplně není, ale nářez a zcela přelomová skladba ano. První deska vážné hudby, kterou jsem poslouchal opakovaně a zcela fascinovaně. Stravinskij tímto dílem změnil svět a mě v roce 1991 taky.
Frank Zappa and The Mothers of Invention - One Size Fits All (1975)
Někdy těsně po revoluci jsem se dostal k muzice Franka Zappy a začala celoživotní fascinace. Úvodní skladba desky (Inca Roads) je podle mne trestí Zappova hudebního myšlení: fascinující zvuk, humor, jakoby kaleidoskopické skladatelské myšlení. A mistrovský nadhled, žádné utápění se v patosu nebo nekonečné opakování banálních motivků. Podle mne do dneška nepřekonaná forma.
Steve Reich - Music for 18 Musicians (Steve Reich and Musicians, 1978)
Důkaz toho, že hudbu nemusíte vnímat lineárně, narativně. Tuhle skladbu můžete pozorovat jako oblaka, můžete pozorností přeskakovat z jedné vrstvy na druhou, a nic vám neuteče, žádná gradace, žádné drama, žádná konkluze, žádné poselství. Je to jako průlet imaginárním vesmírem něčí hlavy, nic víc, nic míň. Krásný neotřelý zvuk (klavíry, marimby, vibrafony, hlasy atd.). A žádná elektronika, ačkoli to tak místy zní.
Naked City - Naked City (1990)
Opak Reicha. Metoda filmového či klipového střihu, aplikovaná v hudbě a dovedená k dokonalosti. Připomíná to rychlé přelaďování rádia, ale zní to mnohem líp. Geniální kapela - dodnes nechápu, jak Zorn donutil tyhle mistry takhle hrát. Zajímavé je, že to není koláž - ty kratičké, zdánlivě nesouvisející kousíčky různých hudeb jsou propojeny právě metodou a interpretací. Z trosek a úlomků nějakých žánrů vzniká nový styl. Ostatně nejdůležitější je „vědomí souvislostí“, jak říkávala Věra Chytilová a tady souvisí opravdu všechno se vším.
Collegium Musicum - Live (1973)
Náhodná koupě v antikvariátu a láska na první pohled. Zelená pošta má krásný písničky, Konvergencie jsou úchvatné jako celek, ale tady je to všechno obnažené a na dosah. Souhra, energie, koncentrace. A hammondkové sólo na začátku druhé části skladby Si nemožná: v mých čtrnácti mi to znělo jako otevírání brány apokalypsy. Zvláštní křivolaký pochod lidskou (Mariánovou?) myslí - během jediné fráze přechod ze sladké melodie ke zkreslenému disonantnímu zmaru. Ale dobře to nakonec dopadne.
Oscar Peterson - Hello Herbie (1969)
V šestnácti letech jsem po každé páteční výuce jezdil autobusem do Prahy na hodiny jazzu se Standou Máchou. Byla to krásná škola - kromě výuky jazzového piána jsme samozřejmě hodně poslouchali nahrávky a tohle byla jedna z nich. V dnešní době už mě prakticky nezajímá nástrojová virtuozita (nebo „skvěle zprodukovaná“ nahrávka), ale Petersona si poslechnu kdykoli - je to sice mistrovství světa, ale primárním atributem nahrávky je RADOST, tryskající z každé fráze. Když moderní mainstream, tak takovýto.
Cassiber - Man or Monkey? (1982)
Heiner Goebbels je geniální skladatel a s Cassiber dosáhli téměř dokonalosti ve schopnosti vytvořit v reálném čase kompletní kompozici. Heiner Goebbels přicházel s motivy či riffy a coby skladatel dohlížel na formální a tektonický vývoj, Chris Cutler podporoval hudební dění neuvěřitelně energickým a přitom stále vynálezavým a nevšedním beatem a Christoph Anders s Alfredem Harthem byli sólisty, zodpovědnými za zvukovou kreativitu a imaginaci. Dohromady nový svět, otevřený nejrůznějším inspiracím a sám inspirující.
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 4 (City of Birmingham Symphony Orchestra, Simon Rattle, 1995)
Šostakoviče jsem na konzervatoři znal, ale tahle nahrávka, kterou jsem náhodně zaslechl v rádiu, mi způsobila průvan v hlavě. Na obrovité ploše Šostakovič rozehrává mistrnou hru s maximálními kontrasty, střihy a neskutečným budováním napětí. Simon Rattle se svým domácím orchestrem předvádí, co to znamená interpretovat autorovy záměry doslova a místy jít až na hranu toho, co je možné zahrát. Pokud si něco přečtete o pozadí vzniku skladby, dostanete k té geniální hudbě ještě nádavkem silný příběh.
Keith Jarrett Trio - Still Live (1986)
Další doživotní inspirace. Jarrett je bytost mimo kategorie. Hraje jako by rovnou skládal, má neskutečný cit pro rovnováhu krajních poloh uvnitř formy a nádherné klenutí fráze. Vede vás, kam chce a jak dlouho chce. No a jeho trio je pro mne vrcholem jazzové triové empatie. Když jako jeden muž propojí jednu písničku s druhou pomocí volné improvizace, je to prostě neskutečné.
The Beatles - Abbey Road (1969)
Beatles jsou pro mne vrcholem pop music: Kromě té drobnosti, že byli geniální a perfektně k sobě pasovali, měli taky štěstí na dobu - dokonale vyhmátli překotný vývoj slohu a vždy ho perfektně artikulovali. Během několika málo let se posunuli od skifflem ovlivněných popěvků až k samotným hranicím žánru a místy nahlédli i za ně. Abbey Road je geniální rozloučení. To medley na druhé straně mě vždy dojímá - máme ještě dost krásných nápadů, ale už není čas je doříct, končíme...
