Pozvání do našeho seriálu tentokrát přijala jedna z nejvýznamnějších postav extrémní metalové scény, a to Brit Greg Mackintosh, který působí více než čtvrt století v gothic/doom metalové legendě Paradise Lost a nově i ve VIP deathmetalovém projektu Vallenfyre, který založil jako součást terapie v době úmrtí svého otce. Má jeden z nejoriginálnějších kytarových stylů, kdy od něj prakticky nezaslechnete sólo, ale spíše smyslné riffy, které temnému podkladu dávají nový rozměr. V našem povídání jsme kromě jeho nejoblíbenějších deseti desek a rozmanité kolekce vybavení krátce zmínili i pár zajímavostí ohledně nové desky Paradise Lost The Plague Within, kde se projevily veškeré zkušenosti formace od temné gotiky přes synth pop až po black metalové experimenty.
Když píšeš základní strukturu písně, utváří se ti hned v hlavě představa, jakým stylem by měl Nick zpívat? Novinka mě okamžitě příjemně překvapila spektrem vokálů, které na albu předvedl.
Mám celkem hrubou představu, ale obvykle se snažím z každého nápadu, který Nickovi předložím, vytáhnout co nejvíce poloh a melodií. Mám tak po ruce velký výběr možností v relativně krátkém čase. Zde se naplno projevuje fakt, že jsme celkem zásadně změnili styl psaní. Skládal jsem si různě growly a melodie, dokud stavební kameny nezačaly vytvářet stabilní strukturu. Když mi pak někde něco chybělo, už jsem přesně věděl, z čeho mám brát.
Stejně překvapivě působilo i video pro skladbu Beneath Broken Earth. Faith Divides Us Death Unites Us bylo před lety kontroverzním spektáklem, ale nejnovější video na relativně jednoduchém základu ukazuje pravou podstatu kapely až na dřeň.
Děkuju. V přesně toto jsem doufal. Mám rád krátké filmy a nějak zvlášť nemusím tradiční kapelní videoklipy. Když nám vydavatelství řeklo, že by si přesně tohle přálo, chtěli jsme natočit něco trochu odlišného. Svolili jsme za podmínky, že to bude pro nejpomalejší a nejdepresivnější píseň, kterou na desce máme. Udělali jsme z toho tak pravý opak kapelního videoklipu.
***** ***** *****
Tajemství útroby drásajícího zvuku
***** ***** *****
Na úvod nám, prosím, přibliž podstatu tvého kytarového zvuku. Vedle spektra pedálů, od Voxu po Boss, máš i výrazný efekt od Ibanezu pod jménem Weeping Demon, na který prý nedáš dopustit.
Je to můj věrný a všestranný parťák ve studiu. Používám ho hlavně na citlivější pasáže. Hrozně snadno se dá přepálit, a proto ho sice kontroluju uchem, ale zato velmi opatrně. Naživo proto používám kvákadlo od Voxu, které je podstatně robustnější. Do toho používám i chorus od Bosse a MXR Phase 90, který ve studiu doplňuju dalšími efekty delay.
Zároveň jsem tě párkrát zaslechl se pochlubit, že jsi přišel na klasický metalový zvuk i v dnešní době, kdy všichni zní pomalu stejně. Přibliž nám kouzlo spojení pedálu Funeral Party a hlavy Peavey 5150.
Funeral Party byl neskutečný objev. Objevil jsem ho asi měsíc předtím, než jsem loni začal nahrávat album Splinters s Vallenfyre. Používali jsme ho v různých kombinacích na celém albu a nedávno i na novince The Plague Within. Peavey 5150 má výborný nasycený zvuk, ale zároveň trochu moc zhuštěný, což mi ale vůbec nevadí. Funeral Party má správně řízný nádech starých Slayer, a když se spojí s lahodným zkreslením 5150, vytvoří to klasický metalový zvuk.
V rámci aparátu máš ve sbírce i Orange nebo pár starších modelů Marshall, které tradiční zvuk rovněž podporují.
Přesně, druhá sestava, kterou jsme na novince používali, byla archivní hlava od Marshallu napojená do Orange s Hyper Fuzz a DS-1, za pomocí kterých jsme dosáhli útroby drásajícího sludge/doom metalového zvuku.
Kytary
Vlastníš rovněž početnou sbírku kytar. Přibliž nám, prosím, nejzásadnější modely ve své sbírce, v čele se značkou Mayones, díky které jsi přesedlal na sedmistrunné kytary.
Na kytary značky Mayones hraju už nějaký ten pátek. Jsou to výborné záležitosti. Hrál jsem především na tradiční šestistrunné modely, ale po všech těch letech a nejrůznějších laděních jsme začali i trochu experimentovat. Začal jsem postupně přecházet na sedmistrunné kytary a také přelaďovat většinu mého vybavení, abych to naživo nemusel pořád měnit. Dopadlo to tak, že jsem jim už nadobro propadl, protože mám pocit, že mi nabídli opravdu nový rozhled. Na poslední desce jsem nejvíce používal model Regius 7 se snímači Bare Knuckle Aftermath, ale také model Setius 7, tentokrát se Seymour-Duncan Blackout. Nesmím rovněž zapomenout na kytary značky Wreck, což je malá nezávislá firmička, která mi vyrobila sedmistrunku už před několika lety a nedám na ni dopustit. Moc bych si od nich přál další kousek do sbírky. Abychom byli aktuální, nedávno jsem s Mayones ukončil spolupráci a podepsal jsem exkluzivní smlouvu na šest let s firmou Framus. Poměrně dlouho mám velké problémy s intonací, ale ve Framusu se zaručili, že mě toho zbaví. Hodlají toho dosáhnout za pomoci nového výrobního systému Plek a maximální pozornosti při výrobě individuálních modelů na míru. Dostal jsem tak od nich před pár týdny speciální model Panthera 7 a zní naprosto famózně.
Díky sedmistrunným kytarám jsem získal nový autorský rozhled
Nepochybuji, že ti modelů přislíbili více...
Framus mi nyní připravuje hned dva modely. Vezmou tělo kytary Wolfa Hoffmana z Acceptu, ale nasadí na to hlavu, která byla použita pouze jedinkrát u Devina Townsenda. Dostali i pár dalších instrukcí, ale zatím bych je nechtěl zveřejňovat. (smích) Dostanu je těsně před začátkem plánovaného evropského turné.
Než se vrhneme na tvých deset nejoblíbenějších desek, rád bych se nyní vrátil v čase k albu Host. Nedávno nám poskytl rozhovor Steve Lyon, který toto tehdy kontroverzní album produkoval. Chtěl bych tě požádat o názor na jeho odpověď a také na desku s odstupem času.
(Gregovi byla v této chvíli poskytnuta kompletní konverzace se Stevem Lyonem o tomto albu, které znamenalo v kariéře Paradise Lost experimenty se synth-popem. Najdete ji v tomto čísle.)
Jsem rád, že Steve mluví o albu Host tak mile. V podstatě všechno, co řekl, sedí. Použili jsme skutečně hodně věcí z mých demoverzí. Na druhou stranu drtivá většina těch zvuků byly kytary! Jeden z mých stěžejních nápadů bylo zastřít linky mezi kytarou a syntezátory. To v praxi znamená, že jsem syntezátory proháněl starým kytarovým pedálem a kytary skrze syntezátorové filtry a samplery. Dodnes si za tou deskou stojím. Skladby mají velkou sílu a obsahují i hodně elementů klasických Paradise Lost, přestože se nejedná o metalovou desku. Dokážu plně pochopit, že to některé tradiční fanoušky pobouřilo a dali nám v té době košem, ale pravda je, že když píšeme desky, je to primárně pro nás.
Jesus Christ Superstar - Music from the Motion Picture (1973)
Na tomhle jsem vyrůstal. Trochu teď překvapím, ale nesnáším původní verzi s Ianem Gillanem. Znám to do posledního slova a dodnes si to pustím alespoň jednou měsíčně.
Adam and the Ants - Kings of the Wild Frontier (1980)
První deska, kterou jsem si koupil za vlastní peníze. Je to kapela, která sice začala v první éře punku, ale během své kariéry byli nesmírně inovativní. Ve své tvorbě dokázali sloučit nesmírné množství rozmanitých stylů.
English Dogs - Mad Punks and English Dogs (1983)
Tohle byl naprostý šok, když jsem to slyšel poprvé. Společně s Discharge mi otevřeli uši pro mnohé odstíny extrémní hudby.
Conflict - The Ungovernable Force (1986)
Pokud mě předchozí desky nakoply, tohle mě dostalo ještě hlouběji k hardcore punku. Tohle je tak strašně nasraná záležitost...
Celtic Frost - Morbid Tales (1984)
V té době začalo hodně punkových kapel zapojovat do své tvorby metalové elementy a já jsem tak postupně pronikal do nejrůznějších oblastní tvrdého punku a metalu. O elitním albu celé scény nemůže být pochyb.
Candlemass - Epicus Doomicus Metallicus (1986)
Jak už napovídá samotný název, celá deska je nesmírně epická a v podstatě biblí doom metalu. Vždy jsem obdivoval, jak je brilantně napsaná.
Dead Can Dance - Within the Realms of a Dying Sun (1987)
Nikdy mě moc nebrala gotická scén osmdesátých let, protože to bylo všechno takové nasládlé. Tohle byla ale naprostá výjimka, epická a zároveň krásná. Má schopnost tě přenést do jiného století a přetéká smutkem.
Napalm Death - Scum (1987)
Tahle deska skutečně shrnula nadšení undergroundové extrémní scény během osmdesátých let. Jsem hrozně vděčný za možnost být součástí té doby a tuhle desku zbožňuju.
Depeche Mode - Violator (1990)
Na tomto albu se jim podařilo něco opravdu úžasného. Vytvořili energickou elektronickou hudbu, která je motivující, ale zároveň temná. Napsat takový druh hudby je velmi těžké a oni byli v tomto ohledu mistři.
Bathory - Under the Sign of the Black Mark (1987)
Tato kapela pro mě byla prvním setkáním s black metalem. Venom nikdy neměli muzikantské kvality a hlavně mi přišli až příliš komičtí. Toto je zvuk čirého zla.
