V posledních měsících se vám v rámci tohoto seriálu snažím kromě matadorů představovat i mladší umělce, kteří mají potenciál vybudovat si respektuhodnou pozici nejen doma, ale i v zahraničí.
Dobrým příkladem je klavírista a hráč na syntezátory David „Dave“ Tichý, z formací Manon Meurt a Chief Bromden. Obě kapely spojuje cit pro budování melancholických rockových ploch a tato slabost se projevuje v Daveově výběru oblíbených alb.
Jaká byla první deska, kterou sis koupil za vlastní peníze?
Zapeklitá otázka. Možná, že neodpovím správně, ale moc dobře si pamatuju, že když v roce 2010 vyšly Jeskyně od Už Jsme Doma, šel jsem do malýho novoborskýho krámku, kterej už v současnosti nefunguje, a dožadoval se cédéčka. Neměli ho, ale speciálně pro mě ho objednali a za pár dnů už jsem to doma protáčel a snažil se spočítat všechny ty nepravidelný rytmy. Jinak jsem hlavně kradl cédéčka z tátovy obrovský sbírky.
Je nějaká překvapivá deska, která se nedostala na tvůj seznam, ať už je žánr jakkoliv šokující? Můj osobní žánrový rozptyl se táhne od ambientního black metalu, přes balkánskou dechovku, až po moderní londýnskou jazzovou scénu.
Já jsem do toho seznamu chtěl právě dostat i překvapivější a obskurnější věci, vynechával jsem obecný jistoty jako Deftones, Tool, At the Drive-in nebo třeba Massive Attack, Bowieho a The Cure, ale jak se na tu desítku dívám, pořád se to drží docela při zemi a v mnoha žánrech mám velký rezervy. Třeba do jazzu, a to hlavně nu-jazzu nebo free jazzu, se pořádně dostávám až poslední dobou, i když na koncert zajdu vždycky rád. Nejblíž tam mělo australský ambientně jazzový trio The Necks, který absolutně miluju a z klavírního hlediska pro mě představuje velkou inspiraci, ale jenom jedno album od nich vybrat nedokážu. Jako překvapivý by se pak třeba dal označit můj nehynoucí obdiv k Enter Shikari, kteří s poslední deskou míří čím dál tím víc na statut popový stadionový kapely, ale nějaká jiskra (no pun intended) v jejich hudbě mě dostává, stejně jako mě dostávala na střední, když jsme je s kámošema objevili.
Přibliž nám prosím nástroje, na které spoléháš naživo a během nahrávání.
Můj první synťák, kterej se mě pořád drží, je Roland Gaia SH-01, digitálně-analogovej hybrid, kterej má sice některý zvuky strašlivě umělý, ale je neskutečně tvárnej a dají se na něm nakroutit neskutečný věci. Hlavně exceluje v různejch zkreslujících efektech a vrstvení, používám ho na většinu věcí v Chiefovi. Pro potřeby Manon jsem si pořídil Korg Minilogue, což je čistej analog, má krásný basový zvuky a zároveň se na něm dají udělat i moc pěkný plochy nebo smyčky. Kromě toho v obou kapelách tahám spousty efektů a oranžovou Delicii Mini z 80. let, která byla nalezena někde ve školní družině na půdě v Dubé, děda mi jí spravil a funguje skvěle, jako základ pro zdelayovaný zvukový stěny je to ideální. Dřív jsem s Manon na koncerty vozil obrovký dvourejstříkový varhany Vermona Formation 3 i s basovejma pedálama, nahrál jsem na ně i album MMXVIII, ale už nějakou dobu leží ve zkušebně a nahradily je skladnější věci. V Chiefovi vozím i starej kazeťák, kterej používám v podstatě jako sampler a z několika kazet pouštím přednahraný smyčky. Uznávám, že je to asi víc na efekt, než že by to mělo nějaký praktický výhody, ale ten zvuk je u ambientních ploch správně lofi. Po mnoha koncertech se navíc kazety opotřebovávají, přibývá tam praskání a občas to přeskakuje, což je myslím super. Kromě toho mám třeba skvělej mini modulární synťáček bitRanger od Bastl Instruments nebo Nandamonium drone machine od malý americký firmy Synthrotek, ale to je obojí hlavně do studia a mírně nepraktický pro živý hraní.
Vzpomeneš si na nějakou zradu techniky z poslední doby?
Většinou se mi stává hlavně to, že si z něčeho vykopnu kabel nebo zdroják. Nebo třeba nedávno na křtu Chiefa v Café v Lese jsem dvakrát vykopl kabel z efektu basákovi, tak hlavně na to si musím dávat pozor. Jinak většina mých technických problémů na koncertech vyplývá z vadných kabelů nebo špatně nastavených efektů, protože dost často většinou ke konci setu všechno nakroutím do extrému a pak to blbě vrátím zpátky. Jo a v Chiefovi se mi jednou na Moravě povedla ještě jedna bizarní věc, při zvukovce jsem si bez přemýšlení dva hlavní synťáky postavil zrcadlově oproti tomu, jak normálně hraju, a celej koncert jsem musel hrát se zkříženýma rukama. To ale vlastně není zrada techniky, ale interního nastavení v hlavě.
Čím tě osobně obohacuje působení ve dvou velice nadějných domácích formacích Manon Meurt a Chief Bromden?
Hraní v kapele je obecně velmi obohacující věc, sdílet lásku k podobný hudbě s dalšíma lidma je nenahraditelný. Jinak mě moc baví to, jak hodně jsou tyhle dvě kapely odlišný, a to jak fungováním, tak hlavně tím, co se v nich na synťáky snažím vytvořit. V Manon jsem se ze začátku téměř bál něco zmáčknout, aby to nerozbilo celkovej zvuk skladby v tý chvíli, je to mnohem pečlivější práce se zvukem a kompozicí, méně je tam rozhodně více jak co se týče tónů, tak extravagantnosti zvuků, který vytvářím. Naproti tomu v Chiefovi je to občas dost chaos, což se většinou daří převést do živých vystoupení, někdy v tom lepším slova smyslu, někdy ne. Je tam větší prostor pro šílený nápady a rozmanitost, což se ukázalo třeba i ve studiu při natáčení Slunovratu, prostě jsme tam narvali všechny synťáky, který mě napadly. Na druhou stranu už tam (zatím) tolik neřešíme, jestli všechny ty věci absolutně dokonale pasují na sebe a dávají smysl jako propracovanej celek.
Jaké jsou tvé optimistické vize do budoucna?
Řekl bych, že s oběma kapelami máme ambice tlačit to dopředu a pokud možno i za hranice ČR, zároveň tomu ale moc nepřizpůsobujeme samotnou hudbu a hlavním kritériem pro tvoření nového materiálu jsou pořád naše osobní preference, žádnej kalkul. Chief je relativně nová věc, takže jsme zatím ani nestihli hrát za hranicemi ČR, ale doufám, že se to brzo změní. Oproti tomu Manon byli v době, kdy jsem se stal členem, už docela zavedená kapela s několika turné po Evropě i Anglii. Na duben jsme měli naplánovaných několik akcí jako support americké kapely Helms Alee včetně Berlína a Vídně, ty by nás asi bývaly docela posunuly, ale kvůli koroně jsme nakonec místo toho seděli doma, snad se to zadaří obnovit třeba příští rok. Obecně - vizi, že bych se dostal do stádia, kdy bych si hudbou vydělával na plnej úvazek, nemám, ale když se tak nakonec nějakým způsobem stane, zlobit se nebudu.
Respekt ze všech koutů světa sis získal i díky klavírním coverům švédských Cult Of Luna, kterým jsi v Praze prakticky předskakoval, a kapela tvou práci sdílela. Zajímalo by mě, jak tě ovlivnila tvorba Cult Of Luna? Pro mě osobně platí, hlavně v případě alba Mariner, že ponoření do temné melancholie má uvolňující a ozdravný efekt.
Ale jo, o Marineru jsem taky uvažoval, něco jsem i zkoušel, ale řekl bych, že instrumentálně je to ještě minimalističtější dílo než ostatní nahrávky od CoL a popravdě moc nevím, jak to převést na klavír, aniž by to znělo trapně. :-) Rozhodně by to chtělo víc práce a A Dawn to Fear je v tomhle směru rozhodně vděčnější. Jinak, k otázce ohledně působení temné hudby – je to přesně tak. K tvrdším kapelám, potažmo post-metalu, jsem se dostal někdy na nižším gymplu a zůstalo to se mnou doteď. CoL jsem objevil jako jedny z prvních, hned po Isis, a tomu, jak na mě působí jejich tvorba, se nevyrovná asi žádná kapela, kterou znám. Je to tvrdý, ale s agresivitou to nemá nic společnýho, je v tom čistá krása, euforie a uvolnění, ukazování na špatný věci v životě a způsob, jak se s nimi vyrovnat. Každej nástroj je instrumentálně na nejvyšší úrovni, ale nevyčnívá a zapadá do jednoho ohromujícího celku, kterej dýchá jako živej organismus. Díky dlouhým stopážím skladeb je tam prostor pro vrstevnatou dynamiku a když se to pak všechno vygraduje do masivního konce (Dark City, Dead Man, In Awe Of, Cygnus, The Fall atd…), účinek na mojí hlavu je pokaždý stejně drtivej a cítím se, jako bych se znova narodil. Snad jsem to přiblížil aspoň částečně.
Na nové piano covers už nezbývá moc času, co?
Já se občas i něco nového naučím, třeba před prosincovým koncertem CoL jsem nacvičil pár skladeb z nejnovějšího alba, a během koronakrize jsem si taky pár songů vybral. Ale je pravda, že čistě klavírní nahrávky už jsem nedělal dost dlouho, v tomhle ohledu mi přijde lepší investovat čas do autorský tvorby. Ale když se k tomu někdy dostanu, covery budou, ať už CoL, nebo i jiných kapel, které skončily v mém top 10 níže (jmenovitě Oceansize nebo Rishloo).
Cult of Luna - Somewhere along the Highway (2006)
Asi nemůžu začít jinak. Účinky hudby tohohle švédskýho metalovýho orchestru jsem už popsal a na tomhle albu jim všechno vychází asi úplně nejlíp. Jsou tam krásný tichý momenty vedle totální zvukový anihilace, i když většinou ve středním tempu. Má to obrovskej rozsah a nespočet kompozičních i zvukovejch detailů, který jsou naprosto ojedinělý v rámci žánru i jinde. Dim je asi nejlepší skladba vůbec.
MewithoutYou - Brother, Sister (2006)
I přes svoje nástrojový zaměření vlastně asi úplně nejvíc poslouchám emo kytarovky a mewithoutYou je zaručeně nejlepší ze všech. Kapela, která si prošla mnoha stádii, od uřvanýho hardcoreu přes barevný indie, zhudebněný bajky k táboráku, konceptuální filozofický album o zvířátkách nakonec zpátky k introspektivnímu posthardcoru. Ze všech jejich alb tohle asi úplně nejlíp spojuje většinu zmíněných žánrů, jsou tam folkový mezihry, punkový vypalovačky a nad vším kraluje expresivní vypravěč Aaron Weiss, jehož geniální texty možná nikdy plně nepochopím, ale obdivovat je můžu.
Swans - Soundtracks for the Blind (1996)
Znovuzrozená podoba labutí z poslední dekády je neskutečná, ať už na šílenejch dvouapůlhodinovejch studiovkách, nebo na ještě šílenějších ohlušujících koncertech, ale mně stejně nejvíc imponuje tohle veledílo vydaný těsně před rozpadem kapely v devadesátkách. Je to dvojalbum plný divnejch ambientních zvuků a ještě divnějších samplů mluvících hlasů, mezi kterejma je schovanejch pár ohromujících desetiminutovejch postrockovejch monumentů. Doposlouchat to do konce je docela boj, ale zároveň silnej zážitek.
Oceansize - Frames (2007)
Teprve nedávno jsem objevil tenhle klenot. Oceansize se bohužel už rozpadli, ale s Frames za sebou zanechali bezchybný dílo kombinující prog rock/metal s atmosférickým postrockem. Hodně nepravidelnejch rytmů, ale žádnej profesorskej chlad, je to syrový a pořád to tepe. Masterclass v gradaci (Trail of Fire), euforický konce skladeb.
Tim Hecker - Ravedeath, 1972 (2011)
Tvorba Tima Heckera mi víceméně splývá do jednoho krásnýho celku. Tenhle pán z Kanady tvoří minimalistický kompozice na pomezí ambientu a dronu, vycházející z různejch zvukovejch základů (varhany, sbor, japonská etno hudba), který různě ohýbá, roztahuje a doplňuje nádhernejma synťákama. Jako inspirace je to pro mě strašně silný a jakejkoli track z jeho diskografie má na mě naprosto hypnotický účinky, rezonuje a vibruje mi to uvnitř hlavy a ztrácím pojem o času a prostoru. Nádherná terapie na cokoli.
Už Jsme Doma - Hollywood (1993)
Jak je vidět z mýho seznamu, českou hudbu docela flákám, ale na UJD nedám dopustit. Originalita je tady asi hlavní slovo, na Hollywoodu to je navíc spojený s perfektním zvukem, neskutečně to valí. Koroze je nejdál. „Takovej ten zvláštní pocit mezi euforií a úplnou beznadějí.“
Rishloo - Living as Ghosts with Buildings as Teeth (2014)
Podobně jako Oceansize jsou i Rishloo kriticky nedoceněná kapela, která se pohybuje ve stínu mnohem úspěšnějších skupin jako Tool nebo Karnivool, zatímco v mých očích/uších je snad ještě převyšuje. Na svým (zatím posledním) albu znějí, jako kdyby někdo vychytralej a instrumentálně vyšperkovanej moderní progmetal hodil do kotle s klasičtějšíma věcma jako Led Zeppelin, nebo dokonce Queen a výsledek je neotřelej a zatraceně působivej. Masterclass v gradaci #2.
Have a Nice Life - Deathconsciousness (2008)
Totálně neuchopitelný dílo, ale jakmile se do něj člověk dostane, není cesty zpět. Tahle divná zvuková koláž má nejblíž asi k shoegazu / post punku, ale míchá do toho plno dalších ingrediencí, všechno s neodolatelnou lofi estetikou. Ambientní pasáže přecházejí do noisovejch výplachů, kdy se jednotlivý nástroje požírají mezi sebou v krásnejch zkreslenejch a zreverbovejch stěnách. Emotivní deklamace se střídají s hymnickejma melodiema, který mi zůstávají v hlavě, na furt.
Altar of Plagues - Teethed Glory & Injury (2013)
Poslední dobou čím dál tím víc pronikám i do extrémnějších forem metalu, a to především do blacku. Dostal jsem se k němu přes hipsterskou modlu Deafheaven, za což by mě ortodoxní fans asi zardousili, ale pořád se mi to líbí. Ještě působivější je ale pro mě tohle dílo, který dnes už celkem provařený postblackový klišé obchází oklikou a míst toho servíruje pořádnou originální temnotu, která řeže přesně tam, kde má, a v některejch místech překvapí industriálním lomozem nebo chladnou ambientní elektronikou.
Coil - Musick to Play in the Dark Vol. 1 (1999)
Největší bizarnost na závěr - „bizarní“ je přesně slovo, který tuhle věc vystihuje do detailu. Strašidelná nezařaditelná elektronika, která posluchače asi spíš vyděsí, ale rozhodně ho ale obohatí. I když třeba druhej track Red Birds Will Fly Out of the East and Destroy Paris In a Night je vlastně docela příjemná vtahující desetiminutovka s ambientníma ruchama a uklidňujícíma synťákovejma smyčkama. Objevil jsem tuhle věc teprve nedávno a naprosto ji miluju, ideální na dobrou noc. Bonus za pravděpodobně nejlepší skladbu o brokolici ever.
