Ve čtyřicátém druhém díle našeho seriálu budeme pokračovat v analýze článku Cesta písničky, který jsem našel v jednom z výtisků časopisu Melodie (12/1965). Jeho autor Jindřich Brabec se do hloubky zabývá důležitými fázemi zrodu rozhlasového a nakonec i televizního a gramofonového hitu v podmínkách někdejší československé hudební produkce.
V předchozí Almaře jsme se dostali k fázi, ve které se přijatý notový záznam písničky dostává do kartotéky a nakonec na stůl rozhlasového dramaturga, kterým byl v době vydání článku Harry Macourek.
Hodinou H pro novou melodii je hodina práce lektorské komise. Dramaturg a odpovědní redaktoři toho kterého žánru se scházejí jedenkrát týdně, aby se seznámili s novou tvorbou. Tady se přehrává a zpívá, zkoumá a hodnotí, přijímá a vrací. Vrací s posudkem a odůvodněním „proč nelze“. Někdy komise rozhodne s autorem skladbu konzultovat a doporučit mu ji k přepracování. Dejme tomu, že se na písničku usmálo štěstí. Tehdy se na její kartě objeví i poznámka komise, která doporučuje výrobnímu redaktorovi, kdo by mohl přijatou písničku natočit. Případně se předloží dirigentům domácích těles rozhlasu (v tomto případě Josefu Vobrubovi, dirigentovi TOČRu), aby si vybrali. Je to důležitá etapa, neboť TOČR kupříkladu pracuje v několika různých skupinách, ať už jako základní studiové těleso, nebo skupina sólistů Václava Hybše, případně v nejnovějším odvětví jako Taneční studio Praha, které řídí Zdeněk Marat. Tím nejsou možnosti ani zdaleka vyčerpány, píseň lze nabídnout k natočení i všem externím tělesům, která s rozhlasem pravidelně spolupracují (orchestr Karla Vlacha, Slávy Kunsta, Lad. Bezupky, skupina M. Kefurta atd.).
Když si uvědomíme, že zmíněné orchestry byly zodpovědné za tvář české populární hudby a disponovaly skvělými muzikanty, perfektním aranžérským zázemím a kvalitní technikou, jakou poskytovala rozhlasová studia, vyznívají tehdejší podmínky pro začínající autory téměř fantasticky. A právě aranžér byl další osobou, která mohla osud písničky ovlivnit v míře velmi podstatné...
Asi uprostřed celé cesty začíná teprve ten správný frmol kolem písničky. Jednoduchý notový zápis dá sice tušit úspěšnou melodii, leč... Papír s několika řádky not a textu putuje podle uvážení dirigenta k aranžérovi orchestru. Okruh není příliš široký. Úroveň aranžmá musí splňovat nejnáročnější kritéria. Uvedu alespoň několik aranžérů TOČRu: Václav Hybš, Jaroslav Dřevikovský, Ladislav Pikart, Kamil Hála, Josef Vobruba a pochopitelně také umělecký vedoucí orchestru Karel Krautgartner. Aranžmá vychází nejen z charakteru melodie, ale i z dispozic interpreta, který nové písničce dá svůj hlas. A znovu se hodnotí. Tentokrát aranžmá. Něco už je jasnější.
Jestliže na počátku si lektorská komise mohla jen představovat „oblek“ přijaté písničky, teď už ho má dirigent před sebou. I to ovšem neznamená, že vše vyjde na výbornou. Dobré a vtipné aranžmá postaví na nohy i hubený nápad. Může však v opačném případě hezkou píseň zatěžkat a zkomplikovat. Tím jí nutně ublíží a novinka se na „trati ztratí“, abych použil obrácené motto. Ale nemeditujme. Píseň už rozepisují do partů a představa se brzy zrealizuje. Než se však dáme do výroby, ještě kousek odbočíme. Ztratil se nám v tomto procesu kdesi text.
Slovo má velkou moc. Písničkový text může být schopný samostatné existence jako poezie, nebo naopak přijít bez hudby o svůj výrazový potenciál. A tak mě napadá, k čemu ta poezie vlastně je. Má dnes v muzice místo, nebo žádná pravidla neexistují, protože by nás jen zbytečně omezovala v rozletu?
Jiří Aplt, jehož rukama procházejí v pražském rozhlase všechny texty, o tom říká: „Dobrý text, to je velká výhra. Jako všeho dobrého je i dobrých textů málo. Chodí nám mnoho nejrůznějších pokusů. Hodnotí se především nápad, vtip, dokonalost verše a celkový dojem. Někdy je těžko rozhodnout. Kdysi jsem měl trochu pochybnosti o Suchého textu k písni Proč se lidi nemaj’ rádi. Vedle ostatních semaforských textů se mi zdál méně poetický. A vidíte, spolu s výtečnou melodií se rychle zafixoval do podvědomí posluchačů. Muzika mu dodala to, co v suchém strojopise chybělo. Tím chci jen naznačit, že sebelepší text průměrná muzika zabije a taky naopak (i když se někdy u výborné melodie horší text ztratí).“
