První magnetický záznamník byl v roce 1898 patentován Valdemarem Poulsenem pod názvem telegrafon a využíval magnetických vlastností ocelového drátu. První záznam videosignálu byl realizován na magnetický disk Georgem Bairdem v roce 1927 v Británii. Poté co Němec Fritz Pfleumer v roce 1928 patentoval papírovou magnetickou pásku a v AEG s BASF posléze vyvinuli páskový magnetofon (1935), záznamu videosignálu již na první pohled nestálo nic v cestě... Až na ten malý detail, že nebylo co zaznamenávat.
Principy přenosu obrazu na dálku byly formulovány již v roce 1843. Patří mezi ně rozklad obrazu na body v řádku, jejich převod na elektrické impulzy a vzájemná synchronizace všech těchto procesů. Různé mechanické systémy skládání a přenosu obrazu se potom objevovaly po dalších téměř sto let, až ve třicátých letech dvacátého století převládl elektronický princip zpracování obrazu s nesrovnatelně lepšími vlastnostmi a začalo se objevovat první experimentální vysílání. 2. listopadu 1936 startuje pravidelné vysílání televize BBC.
V průběhu dalších dvou desetiletí se televizní vysílání rozšiřuje do většiny zemí světa (u nás experimentálně v roce 1948 a od roku 1953 pravidelně - zpočátku tři dny v týdnu). Možnost záznamu obrazového signálu a opětovné vysílání se tedy nezačala seriózně řešit dříve, než existovalo uspokojivě fungující televizní vysílání. Stručně připomeňme, že vysílání ze záznamu v rozhlase existuje od roku 1935, kdy jej první DJ Martin Block proslavil svým pořadem Make Believe Ballroom.
Jack Mullin, zvukař Bing Crosbyho, který přivezl magnetofon do USA, kde jej začal používat k natáčení Crosbyho show, začal v roce 1950 pracovat na zařízení schopném videozáznamu pro Crosby Enterprises. Nicméně řádově větší množství dat v televizním signálu oproti pouhému zvuku (tedy informace, která je dnes zřejmá každému, kdo kdy točil či zpracovával jakékoliv video, ať už na kameru či mobilní telefon) znesnadnila použití již existující technologie záznamu na magnetickou pásku.
Když v roce 1951 Crosby Enterprises předvedli experimentální videorekordér (VTR - Video Tape Recorder) s dvanácti záznamovými hlavami, páska se pohybovala rychlostí dva a půl metru za sekundu. Tým RCA Labs pod vedením V. K. Zworykina v roce 1953 vyrobil VTR s amplitudově modulovanou zvukovou stopou, ve kterém se páska přes tři záznamové hlavy hnala rychlostí přes 9 m/s (tedy přes 30 km/h). Existovala i varianta barevného videorekordéru se stejnými parametry, pouze širší páskou (1,3 cm), na kterou se ukládalo hned pět stop vedle sebe. Kvalita těchto záznamů však výrazně zaostávala za tehdejšími optickými kamerami, tzv. kineskopy, které byly doposud jedinou možností, jak zaznamenat a uchovat video.
Prvním prakticky použitelným videorekordérem se stal VTR Quadruplex firmy Ampex z roku 1956. Na rozdíl od předchozích pokusů, které používaly podélný záznam (tedy signál ve směru pohybu pásky), Ampex aplikoval příčný systém skenování pěticentimetrové pásky na šířku. Díky tomu pro dostatečně kvalitní záznam stačila rychlost pouhých 38 cm/s. Quadruplex stál v roce 1956 sedmdesát pět tisíc dolarů a v následujících čtyřech letech bylo prodáno přes šest set kusů, převážně velkým vysílacím společnostem. Od téhož roku se také začaly poprvé objevovat televizní programy ze záznamu, jako první americká CBS a její zpožděné zprávy pro Západní pobřeží.
Zásadní pokrok ve vývoji přinesla japonská Toshiba, která v roce 1959 představila svůj VTR-1 se systémem Helical scan. Pěticentimetrová páska o rychlosti 38 cm/s byla vůči jediné hlavě orientována pod šikmým úhlem tak, že jednotlivé segmenty signálu byly uloženy jako šikmé proužky, poskládané za sebou. Hlava se tak vůči pásce pohybuje po jakési spirále či šroubovici, odtud tedy i název technologie (helix = spirála). Buben hlavy se navíc točí vysokou rychlostí (dnes 1800 otáček za minutu pro systém NTSC a 1500 pro PAL) a relativní rychlost signálu je proto výrazně vyšší než reálná rychlost pásky, což dovoluje využít i větší šířku pásma.
Na začátku 60. let se tak strhl závod o rozvíjející se vysoce perspektivní trh. Ampex zahájil spolupráci na vývoji se Sony (jeden vlastnil patenty na VTR, druhý na tranzistorové obvody). Mezitím JVC (původně japonská filiálka Victor Co., kterou odkoupila Matsushita, dnešní Panasonic) představila barevný rekordér se dvěma hlavami helical scan.
Sony ovšem nezahálelo a v roce 1961 uvedlo na trh VTR PV100, které začaly v roce 1964 využívat americké aerolinie pro promítání filmů za letu (mimochodem Ampex firmu Sony v roce 1966 kvůli tomuto žaloval). V roce 1963 Sony začalo prodávat první domácí VTR, kotoučový (open reel) videorekordér za méně než tři tisíce dolarů.
Jednou z vlastností videorekordérů všech značek byla principiální nemožnost zpomalení a zamrznutí obrazu (funkce freeze). Jedno televizní „okénko“ bylo totiž rozděleno mezi více segmentů a páska tak musela být neustále v pohybu. Ampex proto vyvinul systém instant replay založený na rychle rotujícím magnetickém disku s pohyblivými hlavami, které při zastavení (a současně stále rotujícím disku) vytvořily efekt zpomalení až zamrznutí obrazu. Komerční verze produktu byla v roce 1967 použita pro „instant replay“ během přenosu světové lyžařské série v Coloradu. (Magnetickou počítačovou paměť postavil A. D. Booth již v roce 1948 a rotující pevný disk má dnes v PC pravděpodobně každý).
Poté co Phillips v roce 1965 zažil boom s kompaktními audiokazetami, náležel přelom 60. a 70. let souboji mnoha různých technologií, snažících se ovládnout distribuční kanály rostoucího filmového průmyslu a domácího videa. Z mnoha značek (EVR, RCA SelectaVision, Ampex Instavision, U-Matic a dalších) v souboji technologií však zůstaly jen dva významné produkty - Sony Betamax a JVC VHS.
Spotřebitelský videorekordér Betamax představila firma Sony v listopadu 1975 s cenovkou 2295 dolarů a šedesátiminutovými kazetami za 15,95 dolarů. Mělo se jednat o standardizovaný formát, který bude využívat dalších sedm výrobců elektroniky. Hned následujícího roku však kontrovalo JVC s formátem VHS (Video Home System) za nesrovnatelně nižších 885 dolarů.
Systém VHS měl sice oproti Betě horší obrazovou kvalitu, měl však mnohem větší kapacitu za nižší cenu. Původní videokazety VHS s rychlostí pásky 3,3 cm/s měly kapacitu 120 minut. Páska byla v přístroji „vytažena“ ven z kazety, kde obepnula záznamovou hlavu z více než 180° a vytvořila tak jakési písmeno M. V dalších letech se objevily také přehrávací rychlosti LP 1,66 cm/s (polovina SP), EP 1,1 cm/s (třetina SP) a na některých rekordérech Panasonic i VP (Very long Play - pětina SP) 0,66 cm/s.
Maximální délka pásky, jakou je VHS kazeta schopna pojmout, je cca 430 m, což při SP představuje cca 210 minut pro americký standard NTSC či 300 minut pro evropský PAL. V extrémním případě je tak možné na jedinou kazetu nahrát doslova desítky hodin záznamu s malou ztrátou obrazové kvality, avšak velmi znatelnou ztrátou audio kvality u původního lineárního (tedy non hi-fi) zvukového záznamu.
Původní VHS na konci 70. let měly tedy kapacitu 120 minut, čemuž Beta i kvůli svým menším rozměrům kazety nemohla konkurovat. Sony tedy u verze Betamax II snížila přehrávací rychlost na polovinu (2 cm/s) a tím zhoršila i, dříve lepší, kvalitu záznamu. V roce 1979 byla představena technologie Betascan, která umožňovala vidět obraz během přetáčení.
Na začátku 80. let přišly obě firmy s hi-fi vylepšením v podobě -frekvenčně modulovaného zvukového kanálu. Sony Beta Hi-Fi (1983) s rozsahem frekvencí 20 Hz-20 kHz, dynamickým rozsahem 80 dB a méně než 0,005% zkreslením byla následována VHS Hi-Fi (1984) s téměř shodnými parametry (dynamický rozsah 90 dB) dosaženými jinou technologií frekvenční modulace. Tou dobou už ale VHS převládalo na většině spotřebitelských trhů a technologie Sony se v podobě Betacam (1982) usídlila v profesionální sféře.
Kromě výše zmíněných samozřejmě existovalo a existuje velké množství dalších analogových i digitálních formátů pro záznam videa, které začaly být v 90. letech nahrazovány optickou technologií DVD a v poslední době zejména plně digitální distribucí a on-line streamy. Magnetický záznam však stále hraje významnou roli nejenom ve videosféře, ale zejména v oblasti výpočetní techniky, ukládání dat a jejich dlouhodobého zálohování, kde nejenom pevné disky, ale i páskové kazety mají stále své pevné místo.
