V minulém dílu jsme popsali tři základní finanční modely, které mohou fungovat v kapele (v překladu jak s prachama): a) jeden platí vše, b) kapela se na všechno skládá, c) muzikanti jedou nezávisle.
Jaký stav je ideální? Jedině ten, který vyhovuje všem členům kapely, neomezuje ji v uměleckém rozletu, a hlavně nezadělává na skryté problémy. Ty mohou snadno zapříčinit rozpad kapely. Takže model „feudál“ úspěšně funguje v kapele, kde všichni uznávají muzikanta-sponzora (nebo producenta) jako lídra kapely. Model „socialismus“ je často nejlepší volbou u kapel tvořených mladými muzikanty, kteří ještě nejsou zdegenerovaní složenkami a alimenty a jejichž životní náklady kryjí rodiče. Model „samostatných jednotek“ (všichni jsou dostatečně movití) je vhodný pro kapely, sestávající z muzikantů, kteří už mají vlastní rodiny, účty i vozy.
Kapela by měla mít vždy společnou pokladnu. Na nájem, cesťáky, zvukaře. Jak řešit přispívání? Možností je spousta: Pozdní příchody, z příjmů za hraní, měsíční příspěvek alias desátek atd. Jen pozor, aby pokladník nebyl stavěn do role, že „zase po nás chce prachy“. Je to otázka důvěry.
Ne každý může být pokladníkem. Někdo holt na pořádek či na finance nemá buňky. Ať už zvolíte kterýkoliv z finančních modelů, přeji vám, ať vám peníze nelezou do vztahů v kapele. Je to tak nebezpečná výbušnina, že stačí něco málo času, a letité kamarádské vztahy vyletí do nenávratna. Sám jsem prošel několika etapami. Nejprve jsme v punkových začátcích měli kasu. Vše jelo rovným dílem, peníze nikdo neřešil, nebylo pochyb. Výdaje rostly, ale pořád byla společná kasa. Ale našel se kverulant, který nedával tolik, co my ostatní. Nejprve že dá příště, dneska nemá. Někdy nadával, že se ho nikdo neptal, takže nedá. My jsme na jeho hru přistoupili. Prostě jsme to lepili bez něj. Ale do kamarádství to nadělalo trhliny, které nešlo zalátat.
Konečně ve finále se mi z kamaráda, se kterým jsme kapelu zakládali a na kterého jsem se mohl vždy spolehnout, stal „majitel kapely“. V práci se mu dařilo, začal kapelní výdaje pokrývat sám od sebe („nechte to bejt, já to zacáluju“), nám to vyhovovalo. Jenže po čase jsme se pro něj změnili z kamarádů v pouhé funkční jednotky určené na plnění jeho představ. Odchod z kapely byl neodvratný.
Takže teď si každý platíme část aparátu, společná kasa slouží jen na nájem zkušebny a zvukaře a je klid - peníze nám prozatím do vztahů nelezou.
Přeji vám, ať vám to hraje, a nezapomeňte, že peníze jsou až na prvním místě. Zásadně je vyřešte na začátku dráhy kapely. Ať nestojí u jejího konce.
