Spousta zařízení (reproduktor, snímač, mikrofon ad.) nemá stálý odpor, ale mění jej v závislosti na frekvenci vstupního napětí. Tento odpor se nazývá „impedance“ (značí se Z). Ta se s rostoucí frekvencí chová různě. Pro některé přístroje stoupá, jinde klesá, ale velmi často nabývá prapodivných hodnot. Graf zachycující její průběh se jmenuje „impedanční charakteristika“. Každý solidní výrobce ji pro své přístroje udává. Mrkněte na web a zkuste ji najít pro svůj oblíbený mikrofon, zesilovač či reproduktor. Pokud není k dispozici, bývá to určitá známka toho, jak je (resp. není) výrobce solidní a jak si věří ohledně kvality výrobku.
Správně by se měla udávat „rovnicí“, do které dosadíme frekvenci, pro kterou si chceme impedanci zjistit. Jenže k čemu by to v běžném životě bylo? Když se podíváme na impedanční charakteristiku, která vypadá jak seizmický záznam z Fukušimy, jak to proboha popsat jednoduchou rovnicí? Mnohem praktičtější je přístup, kdy výrobce zjistí impedanci (změří ji „za předem definovaných podmínek“) a toto číslo nám napíše na štítek. Pak můžeme hovořit o „osmičkové bedně“ nebo o reproduktoru, který je „čtyřkovej“. Udává se - stejně jako „normální“ odpor - v ohmech, tedy symbolem velká omega [Ω].
Pro připojování audio- videozařízení platí velmi přísná doporučení týkající se právě impedance. Setkáme se v zásadě jen se dvěma možnostmi: Propojované komponenty by ji měly mít stejnou, nebo ji má mít vstupní zařízení větší. Ten první případ platí například při připojování antény k rádiu. Druhý třeba při připojení kytary či mikrofonu k zesilovači nebo zesilovače (výstupní zařízení) k reprobednám (vstupní zařízení).
V praxi muzikanta nás otázky impedance asi moc trápit nemusí. Ono to většinou všechno jede tak nějak samo. Snad jen při využívání efektové smyčky to řešit musíme, protože některé efekty občas „nespolupracují“. Na vině bývají rozdílné úrovně signálů a právě impedance.
Situace, kdy nás impedance zajímá zcela zásadně, je při připojování beden k zesilovači. Připojované bedny musí mít stejnou nebo vyšší hodnotu impedance než výstup zesilovače (výjimkou je propojení skrz výkonovou brzdu). Pokud ji mají nižší, koledujeme si o zničení zesilovače. S jednou bednou je to pohoda: koukneme na štítek, a hned je jasno. Pokud má zesilovač výstupní impedanci třeba 8 Ω, bez problémů lze připojit osmiohmovou bednu. Anebo taky šestnáctiohmovou, což někteří kytaristé dělají schválně kvůli „lepšímu“ zvuku. Pokud hodnoty neodpovídají, nebojme se využít přepínač impedance. Anebo připojit více beden současně.
Když máme beden víc, je nutné výslednou impedanci spočítat. Jsou-li zapojené v sérii, prostě ji jenom sečteme. Při paralelním zapojení je to trošku složitější, musíme počítat podle vzorce. Mrkněte na obrázek.
A pokud si nejsme jistí, je lepší se zeptat kamaráda nebo si na počítání impedance stáhnout aplikaci do chytrých mobilů, tabletů či do PC. Je to lepší než laborovat a pak stát udiveně nad rozbitým zesilovačem.
