Ještě než přistoupíme k technikám ladění podle elektronické ladičky, nutno říci, že bychom v žádném případě neměli podceňovat ladění prázdných strun podle ucha (podle pátého pražce, to nechte dětem na tábor :-)). Je určitě prospěšné si takto cvičit svůj sluch, nehledě k tomu, že nás může potkat situace, kdy to budeme v praxi potřebovat. V budoucnu se o tom ještě zmíníme.
Jak jsme si tedy již minule řekli, to, že zapojíme na výstup naší kytary elektronickou ladičku (nebo naklapneme klipsovou) a nějak - jakkoliv - naladíme prázdné struny, ještě nemusí nutně znamenat, že máme vyhráno. Pokusíme se tedy výhledově a průběžně pojmenovat všechny běžné nedostatky, které mohou při tomto běžném postupu vyvstat. Předpokládáme kompletně seřízený nástroj se správně nastavenými kobylkovými kameny, co se týče ladění do poloh (oktáv) a adekvátně zvolenou sílou (tloušťkou) potahu (viz minulá čísla časopisu).
Nejdříve se ale chci zmínit o věci již probírané v pátém dílu, tj. o usazení strunného potahu. Před každým laděním, a zejména po podlaďování ladicím kolíkem nebo po použití páky bez zámků směrem dolů, bychom měli struny již uvedeným způsobem „potahat“ (viz foto). Samozřejmě že ne v tak velké míře jako při jejich výměně, předpokládáme, že usazené, dle návodu v pátém dílu, je již máme. :-) I při správně ustáleném potahu se nám ale může stát, že při povolení zůstane konkrétní struna lehce zaklesnuta v (zejména plastovém) nultém pražci, a pokud ji takto zaklesnutou (bez potahání) naladíme, při razantnější hře pravačkou nebo při vytahování (bendingu) dojde k jejímu částečnému povolení, a tím pádem je intonačně níž, než by měla (vlastně se nám touto herní technikou teprve nyní potáhne).
Zkusme si proto na tuto činnost před laděním zvyknout a brát ji jako samozřejmost - často toto následné povolení při hře totiž bývá hlavní příčinou neladění a někteří hráči pak označí svůj nástroj mylně za ten, který „jim prostě neladí“ nebo „nejde naladit“. Týká se to z principu zejména kytar s pevnou kobylkou nebo s pákou bez zámků, hlavně s plastovým nultým pražcem. Ten bývá na některých nástrojích nahrazen lépe „klouzajícím“ modelem Graph Tech - mimochodem vřele doporučuji jím nahradit obyčejný „ořech“, i na drahých nástrojích tento krok opravdu znatelně přispěje k celkové stabilitě ladění. Za zmínku stojí, že se z tohoto materiálu vyrábějí nejen nulté pražce, ale i např. kobylkové kameny a další dílčí součástky pro elektrické i akustické kytary a baskytary. Čili pro shrnutí, zásada číslo jedna: Před laděním a po povolení kolíkem či použití páky bez zámků struny prostě protáhnout. V Muzikusu vyšel v roce 2003 výborný článek o ladění, který jde mnohem víc do hloubky a který mohu jen doporučit. Naleznete jej na www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Kytary-vs-intonace~02~listopad~2003/
Další chybou, kterou spousta hráčů dělá a z níž plyne další zásada, je, že při ladění vede úhozy výrazně jinou silou, než jakou pak hraje. Většinou, co jsem zatím viděl, se při ladění samotných strun tak tak dotýkají a brnkají velmi slabě, načež pak při produkci samotné hrají výrazně silněji a agresivněji. Vede to zpravidla k následnému nadlaďování tónů při hře, zejména v první fázi jejich doznívání. Proto zásada číslo dvě: Při ladění brnkejme „naší“ střední silou, kterou průměrně používáme i při hře.
