Na konci minulého dílu jsme se zmínili o citlivém utažení delšího inbusového šroubu, tlačícího na přítlačnou „kostičku“, která tiskne strunu (bez zakončovacího válečku). Když už jsme se něčeho podobného takto dotkli, chtěl bych na tomto místě zmínit, že citlivost při utahování veškerých šroubů na mechanice Floyd Rose, a v podstatě všech šroubů na kytaře, platí obecně. Velmi častým jevem u hráčů používajících Floyd Rose, se kterým jsem se setkal, jsou stržené závity vlivem přílišné síly, kterou dotyční většinou opakovaně vyvíjeli při utahování. Je tedy nutné naučit se utahovat takovou spíše střední silou, aby byl konkrétní šroub sice dostatečně utažen, ale přitom abychom nestrhli závit. Jediné šrouby (jsou to vlastně vruty), u kterých můžeme (a řekněme snad i musíme) opravdu „zarvat“ silou, jsou ty, které nám přitahují krk k tělu. Tady pouze pozor na možné stržení hran hlavy vrutu - například při použití nevhodného šroubováku.
Samotný zmíněný delší přítlačný šroub nebývá až tak často předmětem nějaké závady, ani co se týče stržení závitu, ten je totiž v samotném kamenu struny dostatečně dlouhý a při velkém utažení se nám tato nepřiměřeně vyvinutá větší síla přenáší na samotnou strunu, která je poté o to víc zmačknutá (zahnuté konce zejména opředených strun bývají často značně „rozpláclé“), případně na přítlačnou „kostičku“. O konec tohoto inbusového šroubu (případně o nástavnou patku např. u některých tremol Ibanez) se nám opírají hroty ladicích šroubků, celý kámen se totiž zhruba ve své polovině ohýbá - část „držící oktávu“ je pevně přitažena k základně tremola a druhá polovina se pohybuje v závislosti na dolaďování - tzn. utažení či povolení právě tohoto ladicího šroubu. S tím souvisí další vyskytující se závada - a sice nepohyblivost - zatuhlost kamene vlivem usazenin potu, špíny, nečistot a prachu. Jak jsme si tedy již několikrát řekli - pohyblivé části mechaniky je třeba čas od času jemně vyčistit a promazat tekutým mazacím prostředkem (řidším olejem nebo mazadlem WD či jemu podobným). S dolaďovacími šrouby obvykle nebývá žádný větší problém - opět kromě nepohyblivosti či obtížnosti otáčení vlivem usazenin v závitu - tzn. opět sem tam pročistit a promáznout.
Dalším, a můžeme říct taktéž téměř neproblematickým, dílem tremola jsou jeho stavěcí šrouby, ve kterých se mechanika pohybuje. Jsou zašroubovány v pouzdrech umístěných napevno do dřeva těla kytary a jejich závity naopak nějak extra promazávat nemusíme. Obvykle se s nimi totiž příliš neotáčí, pokud neměníme sílu strun, prohnutí krku či dohmat a jejich případná mírná zatuhlost nemusí být na tomto místě až tak úplně na závadu. Co bychom ale čistit a promazávat rozhodně měli, jsou dosedací místa tremola - tedy půlkulatá „nožovitá“ zúžení zaklesnutá do drážky stavěcích šroubů. Tam se totiž odehrává samotný pohyb celého mechanismu a ten by měl být vždy maximálně lehký a volný. Příště v tématu pokračujeme.
