Zvukový mistr Čestmír Potoček (1951) už sice není aktivním hudebníkem, ale klávesové nástroje patří neodmyslitelně k jeho životu. Osobně znal Oldřicha Zachaře, konstruktéra unikátních varhan RWZ, a je jedním z mála pamětníků, kteří se s legendárním nástrojem setkali, než byl zničen při osudné autonehodě. Před čtyřiačtyřiceti lety se tak uzavřela jedna z kapitol historie výroby prvních elektrofonických varhan u nás.
Na první návštěvě v jeho bývalém žižkovském bytě jsem si počátkem 90. let zahrál na opravdové hammondky s elektronkami. Čestmír měl tehdy nástroje dva. Vzorově rozpůlený model M-3 vlastní dodnes, spolu s původním tranzistorovým Korgem CX-3, na který jsem odehrál nejedno vystoupení. Za hammondy jsem se poprvé posadil během středoškolské praxe v karlínském Studiu A. Zahrál jsem si na ně Dvořákovo Largo v úpravě Alice Coltrane z alba Welcome Carlose Santany. Později jsme je s Vilémem Čokem a Tomášem Havrdou využili k neoficiální nahrávce skladby WC čistící sůl. Zvukové možnosti velkého nástroje se dvěma manuály a basovým pedálem byly fascinující. Za všechno však může až Alberto Marsico a jeho fenomenální koncert v Jazzclubu v Železné. Život bez varhan jsem si od té doby nedokázal představit. Svoji sbírku jsem sice nakonec vyměnil za digitální Nord Electro, ale na vůni oleje po roztočení motoru u L-100 nejde zapomenout. Zajímalo mě, jak to vlastně bylo s původními Zachařovými varhanami, které ve své době vzbudily zájem i u Američanů. Psal jsem o nich už v IX. díle Yllasovy almary (Muzikus 2006/09). Podnětem k napsání rozhovoru bylo setkání s encyklopedickým dílem Elektrofony, kde se lze dočíst o varhanách RWZ jen minimum informací. Myslím, že vzhledem k velkému záběru knihy je škoda, že tak významné téma nedostalo víc místa. Proto jsem nechal promluvit člověka, který se o elektromagnetické varhany zajímá desítky let. Ostatně tématem jeho diplomové práce byla simulace efektu rotujícího reproduktoru Leslie.
Čestmíre, prozraď nám, kdy a jak ses dostal k varhanám RWZ?
Dostal jsem se k nim jednoduše. Na jedné z rekreací, kde jsem byl ještě jako chlapec školou povinný, mě přitáhly zvláštní nádherné zvuky a najednou jsem před tím strojem stál. Byl obrovský. Mohl být tak rok 1955. Vzpomínám si taky, jak jsem se díval na skříň, ve které se něco pohybovalo a já v tom zvuku slyšel nástroje, které jsem si představil - housle, flétny, všechno možné. Pamatuji si hlavně profesora Otu Čermáka. Přišel, posadil mě na tu varhanickou lavici a ukazoval mi, co to umí. Byl jsem malý, ale byl to velice silný zážitek. Profesor Čermák také říkal, že dlouhá léta studií mu umožnila, že se k tomuto nástroji dostal. Dnes, kdy už mám všechno za sebou, vidím, jak to setkání ovlivnilo moji další cestu životem a že jsem vlastně s těmi varhanami vyrostl, protože jsem pořád seděl u gramofonu a pouštěl si šelakové gramodesky, na kterých profesor Čermák hrál. Jenom jsem pořád nevěděl, co mě čeká, že se seznámím i s jejich konstruktérem. S tím jsem se však setkal až mnoho let potom. Kupoval jsem někdy na přelomu 80. a 90. let hammondy od pana Hybše a on mi dal spojení na servisního technika. Spojení na pana Hybše jsem dostal od přítele v bazaru, kde nechal fotografii nástroje. S varhanami RWZ jsem se už nikdy po svém zážitku z dětství nesetkal, mám jenom záznamy na gramofonových deskách. Chtěl jsem je panu Zachařovi nakonec přetočit, bylo to na sklonku jeho života, ale on už neměl zájem. Sám nevím, jestli ještě žije. Naposledy jsem s ním mluvil, když byl už hodně nemocný. Taky říkal, že už mu bude devadesát.
A jak ses tedy s Oldřichem Zachařem seznámil?
Potřeboval jsem opravit jiné varhany a pan Zachař provedl jejich rekonstrukci. Odvezli jsme je k němu do Sloupu v Čechách. Bylo to legrační, kamarád, který vážil kolem sto dvaceti kilo, Trabant Combi, moje maličkost a rozebrané hammondky. Odvezli jsme to tam i zpátky v té samé sestavě, takže je vidět, že německá auta uvezou kde co. Nástroj byl u pana Zachaře několik měsíců, protože jsem na opravu nepospíchal. Vrátil se zrekonstruovaný a od té doby jsme se s panem Zachařem pravidelně navštěvovali a psali si. Pokaždé, když jsme tam měli seminář s naším učitelem léčitelství Borisem Tichanovským, nikdy jsem nezapomněl zajít i za panem Zachařem. Mluvili jsme o té krásné době, kdy pan Zachař nejenom stavěl, ale i jezdil s varhanami RWZ. A to bylo v období, kdy se údajně vůbec nic nesmělo. Pan Zachař byl zaměstnaný někde u filmu, ale podle toho, co říkal, se nezabýval ničím jiným, než že s varhanami RWZ jezdil po světě. Vždycky uvařil kafe, přinesl alba, kde byly staré fotografie a výstřižky z novin, z Německa, z Francie, z Maďarska, ze Sovětského svazu. A přitom také říkal - u píšťalových varhan se říká, že není důležité, jakou dispozici má ten nástroj, ale jaký je prostor - že u varhan RWZ bylo velmi důležité, kdo na ně hraje.
Proč vůbec došlo ke stavbě elektromagnetických varhan RWZ?
Pan Zachař říkal, že jednou slyšel na koncertě hammondky a řekl si: "Když to hraje jim, tak proč by to nehrálo mně?" Byl to už vyspělý konstruktér a vědělo se o něm, hlavně u nás, jenže si je nesměl ani prohlédnout, odehnali ho od těch varhan, že se na to nesmí sahat. A u něj v práci se jeden z jeho kolegů vsadil, že pan Zachař ty varhany nedokáže vyrobit. Říkal mu: "Oldo, jestli ti to alespoň bekne, tak sežeru vlastní boty." Pan Zachař mi popisoval, jak si opatřoval materiál, jak zjistil, co to potřebuje, jak studoval obvody a pak je vyráběl. Říkal mi, jakým způsobem zvládl potřebné technologie a že musel všechno udělat sám. Pustili ho na tři dny k fréze, v pátek odpoledne frézu zapnul a nonstop pracoval ve dne v noci. Ten stroj se nezastavil, dokud neměl všechna tónová kola generátoru hotová, protože velice dobře věděl, že když ten stroj vypne, bude to na zvuku nástroje znát. Říkal mi také, jak vyráběl filtry. Ve spolupráci s bratrem pak varhany upravovali. A když potom ten nástroj předvedl, po čtyřech letech práce, tuším že doma na Žižkově, kde mu pomáhali i v rodině, tak ten jeho kolega skutečně musel sníst vlastní boty. Protože se ukázalo, že je to nástroj, který nemá na světě obdoby.
To mě zajímá, jak ten člověk ty boty snědl - s přílohou nebo bez?
Oni mu udělali takovou úlevu. Směl je dát do pece, spálit na uhlík a ten uhlík vypil v pivu... (smích).
Čím se varhany RWZ tak lišily od ostatních nástrojů podobného typu?
Byla to jejich dispozice a jejich hlas. Nebyly stavěné na to, aby suplovaly píšťalový nástroj, neměly nic kopírovat. V čem se lišily od normálních hammondek, byla jejich konstrukce. Pan Zachař říkal, že na to má čtyři patenty v USA. To znamená, že ten nástroj jako takový znali i v Americe. S varhanami RWZ objížděl Evropu, a nejen tu socialistickou, a Američani jezdili za ním. Nabízeli mu za spolupráci všechno možné. Jenže pan Zachař usoudil, že tady má rodinu, že je Čech a že nikam nepojede, aby pracoval v cizí továrně. Patentované to měl, ale moc velký zájem o výrobu v Čechách nebyl. V Hořovicích mu říkali, že je to nad jejich výrobní možnosti, jak složitost nástroje, tak požadavky na přesnost a materiály. Navíc bylo tenkrát rozhodnuto, že elektrofonické varhany se budou stavět v Německu, takže se u nás s výrobou nepočítalo. Nicméně přesto nějaká byla, sériových typů bylo málo, ale například Pastorále byly varhany pana Zachaře. Moc se k nim nehlásil. Říkal, že zdaleka nedosahovaly kvality toho unikátu. A že varhany RWZ byly unikátní, dokazují nejen zprávy z tisku - když přišel například příkaz ze Sovětského svazu poslat pana Zachaře s varhanami i s profesorem Čermákem do SSSR. Kdyby odmítl, měl by jistě potíže. Oldřich Zachař byl člověk, který se podíval pod roušku osudu v nejrůznějších záležitostech a byl pod jeho ochranou, jinak se to nedá říci.
Je škoda, že dříve tak slavný nástroj dnes nikdo nezná. Koncerty musely být zážitkem, už vzhledem k impozantním rozměrům varhan a ozvučovací aparatury.
Důkazem kvality jeho varhan jsou i nahrávky z rozhlasových studií. Natáčelo se něco v Německu a pana Zachaře si objednali i s nástrojem, tentokrát bez varhaníka - a to bylo v době, kdy se soukromničit nijak nesmělo. Ten nástroj byl natolik dokonalý, že nebylo síly, která by tomu dokázala zabránit. Když tam se svými varhanami přijel, viděl že tam mají poslední model hammondek. Tak posmutněl a říká: "Proč mě sem taháte takovou vzdálenost, když tady máte takový nástroj?" Ale Němci říkali: "My tady potřebujeme ten váš nástroj, ten je podstatně živější." Takže ke srovnání došlo mnohokrát.
Čtenáře by jistě zajímalo, co říkáš názoru, že varhany RWZ byly nedokonalé. Byl to poloamatérský výrobek, který měl problém s vysokou impedancí snímačů?
No, (smích) řekl bych, že to byl ryze amatérský výrobek, protože člověk, který je vyrobil, musel být skutečně zamilován do své práce. Byla to záležitost, které špičkový konstruktér věnoval veškeré svoje možnosti. Existuje knížka Elektrofonické varhany (Svoboda/Vitamvás) a v ní je na několika stránkách popis tohoto nástroje s fotografiemi, které zachycují nejrůznější části varhan RWZ. Je z nich vidět, že mnohé profesionální zařízení nedosahovalo jejich technické a hlavně estetické hodnoty. Vezměme si jen obrovskou mohutnost nástroje, jeho dispozici, snadnou ovladatelnost. Co se týká toho, jaké byly impedance uvnitř, to jsou záležitosti, kterými se hudebník nezabývá. Jak to konstruktér udělal, tak to udělal. Kdyby mu to bručelo, tak by ho asi nezvali na koncerty a do studií s tímto nástrojem. Záznamů existuje dost. I v archívu pana Zachaře, do kterého mě ale nepustil. Už jen vzpomínal. Ale bylo vidět, že jeho život neskončil, když ty varhany osud zničil. Byl jen smutný, že takový nástroj už nikdy nepostaví.
Otázka byla jen formální, pro elektronkové obvody jsou vysoké impedance charakteristické. Málokdo má představu, jak přísné podmínky musela splňovat technika, na kterou se nahrávalo. Dnes, kdy se namísto kvality signálu sleduje hlasitost, zní to pozvání do německého nahrávacího studia jako pocta.
Abych se vrátil k provedení nástroje - dokumentace existuje a doklady najdeme v knížce, kterou jsem už jmenoval. Tam je potřeba si přečíst, jak se na to tváří opravdový odborník. Co se mě týká, tak nemám rád lidi, kteří hodnotí něco, co v životě neviděli. Existuje jeden sběratel v Brně a v Praze je pan profesor Syrový, který může k těmto varhanám něco říci. A prokázat se dá určitě i zájem zástupců firmy Hammond. Nějaké záznamy by tam měli mít, protože tady vzniklo něco, co oni neměli. Ne že by to nedokázali, ale zřejmě by to překročilo jejich výrobní možnosti. Pan Zachař se, pokud vím, zmiňoval minimálně o jednom Američanovi, který si u něj výrobu nástroje objednával. Stavěl varhany na objednávku, ale říkal, že nástroji RWZ se už nic nevyrovnalo. Popisoval mi jednou, jak tyto varhany skončily a jak málo stačilo k tomu, aby se ta tragédie nestala.
Mohl bys o tomto temném bodě historie říci něco bližšího, pokud jsou ti okolnosti známy?
Stalo se to snad cestou do Karlových Varů, přesně už nevím. Profesor Čermák vozil varhany za sebou v přívěsu, myslím, že měl tenkrát Volhu jednadvacítku. Pan Zachař měl na to jiný stroj, starou Škodovku. Jezdili z koncertu na koncert a chyběl jim nějaký konektor, který někdo rozšlápl. Chtěli se pro něj zastavit v Praze, a tak změnili plán. Na cestě se potkali s nákladním automobilem s vlekem, který dostal smyk. Na tom vleku byly nějaké betonové panely. Ten vlek musel být v protisměru. Tak zastavili, sjeli s Volhou do příkopu a vlek se pomalu přibližoval. Nebylo kam utéct... Prostě je to zavalilo. Přežila jen paní Čermáková, která pak vypověděla, že ještě říkala: "Podívej se, jak blbě jede!" Panu Zachařovi pak zavolali, že si má přijet pro zbytky zničených varhan. Řekl mi, že se daly nabírat lopatou. Byly už úplně k ničemu. Paní byla v nemocnici a profesor Čermák mrtev. Vyšetřováním se zjistilo, že náklaďák byl přetížený, a tím neovladatelný.
Řidič nákladního auta nehodu přežil? Ten totiž v tom příběhu hraje hlavní roli.
O řidiči mi není nic známo. Když pomineme, že tento svět je pouze vnější projev a že podstata probíhá na jiných úrovních, tak v tomto případě ty varhany neměly přežít. Bylo to asi pět let, co byly na světě. Pan Zachař už varhany této mohutnosti nikdy nepostavil. Ale pokračoval dál a co mě velice překvapilo, přece jen jsem slyšel jeho další nástroj. Nevím, jestli to mohu prozradit, ale před nějakými třiceti lety tady hrál profesor Kuhn na Pešákovy elektrofonické varhany. Navštěvoval jsem tehdy všechny dostupné varhanní koncerty. Nebylo to v kostele, ale v nějaké velké místnosti. Hrací pult byl před publikem a bylo vidět i na nohy varhaníka, což není obvyklé. Pan profesor na ty varhany hrál klasickou improvizaci, stroj zněl elektricky, ale s dispozicí kostelních varhan. Byl jsem nadšený, protože to bylo něco, co bych si přál taky mít. Pan profesor Kuhn byl sice starší člověk, ale když jsem viděl, jak tam přejíždí ten pedál v oktávách, bylo to něco úžasného. Dodneška si pamatuji, jak improvizoval Dobrú noc. Když jsem pak říkal panu Zachařovi, že jsem slyšel kromě hammondek i tohle, tak řekl: "No jo, Pešákovy varhany; ty jsem taky stavěl já." Přesně už nevím, proč se tak musely jmenovat, ale byly to ve skutečnosti Zachařovy varhany.
Pan Zachař byl asi velice skromný člověk. Takoví bývají v historii často přehlédnutí. Jde o to, aby se čtenáři a odborníci dozvěděli, že nástroj takových kvalit už u nás od té doby nikdo nevyrobil.
Nejenom u nás. Já jsem například v životě neviděl varhany firmy Allen nebo varhany jiných výrobců, znal jsem je jenom z dokumentace. Jelikož jsem to i studoval, tak jsem tu dokumentaci prostudovat musel. Ale tak jako tak, i když ty Allenovy stroje byly snad největší ze všech, jelikož Američani se většinou snažili mít všecko největší, a byly to unikáty, ten Zachařův stroj byl zajímavý právě tím, že v kombinaci s talentem profesora Čermáka vznikl nový nástroj. Tak jako třeba Hammondovy varhany jsou typické ne tím, jak hrají, a modulací zvuku, která je vlastně více charakteristická než samotná dispozice nástroje, tak k nim patří vždycky ten, kdo na ně hraje. Mohu uvést svůj příklad. Já na ně hrál jako v kostele, ale teprve když přišel jistý varhaník jménem Jiří Křivka, tak se ozvaly hammondky.
Řekl bych, že kdyby na ně přišel zahrát Jimmy Smith, tak by to bylo něco jiného.
Jenže tady to byl ten samý případ. Prostě to byl nástroj, na který profesor Čermák hrál jednak svoje skladby a jednak populární orchestrálky nebo improvizace na témata Jaroslava Ježka, ale vzniklo z toho něco, co se dá srovnat s využíváním hammondek. Nebyly to varhany, které měly něco imitovat. I když je období elektrofonických varhan za námi a místo nich vznikly syntezátory, které mají jako jeden z rejstříků jejich zvuk, RWZ měly svůj charakter. Jelikož je používaly i studiové orchestry, pan Zachař říkal: "Když to hrají v rádiu, já je vždycky poznám." To pravé seznámení s nástrojem bylo možné ale jenom na koncertě. A tam bylo všechno vázáno na to, kdo na ně hrál a co na ně hrál. Kdyby na ně hrál Jimmy Smith, tak by jistě hrály úplně jinak. Když si tak vzpomenu na to málo, co jsem slyšel, tak myslím, že pro bigbít byla jejich dispozice naprosto nepoužitelná. Nejvíc to připomínalo jakousi romantickou dispozici, která měla obrovskou barevnou škálu. Pan Zachař se zmiňoval o několika varhanících a říkal: "Ti na to hráli jako na kostelní varhany, vůbec nevyužívali dispozici elektrofonických varhan." Dobře věděl, co staví. Sám se ale na varhany hrát nenaučil, přestože jeho otec i bratr byli varhaníci. Také ty varhany pojmenoval po svém otci, RWZ znamená Regenschori Wáclav Zachar. Byl z varhanické rodiny, ale jak sám říkal, nikdy neuměl hrát.
Laurens Hammond prý také neuměl hrát na varhany, ale byl vynikající mechanik. Jako inženýr se za války podílel i na vývoji řízených střel.
Stává se, že někdo nástroj postaví a protože umí hrát, tak ho využije. Říká se, že varhanáři mají mít schopnost na ně zahrát. Jinak neví, co dělají. Zde byla důležitá spolupráce se Zachařovým bratrem. Ten byl varhaník a Oldřich byl konstruktér. Taky mi říkal, jak byly hammondky chráněné proti kopírování, že v té době nebyla k dispozici žádná dokumentace. Všude bylo napsáno "To se vám nikdy nemůže podařit, protože jsou tam použity speciální materiály a speciální technologie". Tím odrazovali všechny zájemce o výrobu. Byly tam speciální materiály, ale pan Zachař si je dokázal najít.
Jak Oldřich Zachař využil své know how při práci na varhanách Pastorále, o kterých se v poslední době mluvilo?
Pastorále byla sériová záležitost, takže jen popsal magnetické vlastnosti toho materiálu, z kterého se má vyrábět generátor. Zřejmě to tam bylo a zřejmě to šlo i velice dobře vyrobit. Když jsem se ho ptal, jak to mohl dokázat, když Američan si vždycky chrání svoje peníze ze všech nejlépe, říkal, že elektromagnetický princip snímání patentovat nelze, to je prostě fyzika. Řekl: "Ten jsem využil a všechno ostatní, co nebylo dosud patentované, mám patentované já." Nezasáhl prý do jejich práv ani v nejmenším. Naopak byl od nich zájem použít to, co použil on.
Čestmíre, děkuji ti za rozhovor. Řekni mi ještě na závěr něco k nahrávkám, které jsi přinesl. Rádi bychom čtenářům umožnili slyšet alespoň jednu ukázku na CD, které je součástí časopisu.
Jsou to čtyři skladby, vydané Supraphonem na standardní gramofonové desce se 78 otáčkami. Odstranil jsem z ní jen největší šum a rušivé praskání.
Jak to vidí prof. Ing. Václav SYROVÝ, CSc. z Hudební fakulty AMU v Praze
Pane profesore, byl jste v kontaktu s Oldřichem Zachařem. Mohl byste prozradit něco o jeho varhanách?
Pan Zachař před rokem zemřel. Momentálně jsme v jednání s Muzeem české hudby a dcerou pana Zachaře kvůli převzetí pozůstalosti. Zbyly v ní ještě dva jednomanuálové nástroje a samozřejmě celý archiv fotografií, článků a snad i technické dokumentace. Doufám, že objevíme i nějaké nahrávky, které budeme postupně digitalizovat a analyzovat. V současné době k tomu více říci nemohu.
Jak jste se s Oldřichem Zachařem seznámil?
Kdysi, ještě v šedesátých letech, jsem uvažoval o stavbě varhan s fónickými koly a mluvil jsem s ním po telefonu. Byl tehdy zaměstnaný u Československého státního filmu a přes nějakého známého jsem na něj dostal spojení. Ale díky tomuto rozhovoru jsem se nakonec rozhodl pro varhany s elektronkami, protože ta technická stránka věci nebyla právě jednoduchá, zvláště pokud šlo o mechaniku. V domácích podmínkách bylo rozhodně snazší postavit varhany bez fónických kol. Zajímavostí na tom všem je to, jak je svět malý, protože Oldřich Zachař chodil za války pro mouku do mlýna k mému strýci (smích). K panu Zachařovi jsem se ale dostal až v posledních letech, když mi můj bývalý kolega řekl, že má známou, jejíž dědeček postavil varhany s kolečky. Byl to samozřejmě Oldřich Zachař. Jeho článek o varhanách RWZ v Amatérském rádiu v roce 1959 byl pro mě impulsem, že jsem se začal o tyto nástroje a hudební elektroniku vůbec zajímat.
Ve světle těch osudových souvislostí se mi zdá neuvěřitelné, že o Oldřichu Zachařovi víme zatím tak málo. Myslím, že jeho nástroje už dávno měly stát v muzeu a mělo se o něm učit na školách.
Muzeum České hudby zájem projevilo, takže uvidíme, jak se věci budou dále vyvíjet. Oldřich Zachař rozhodně patří k těm, kteří v dobách, kdy to snadné nebylo, postavili něco životaschopného. Byl to výkon, už vzhledem k tomu, že neexistovala žádná dokumentace. Možná nevíte, že vyrobil ještě druhé varhany pro amerického varhaníka Lou Bennetta.
Čestmír Potoček se v rozhovoru pro Muzikus zmínil o nějakém Američanovi, který si varhany objednával.
My jsme toho amerického varhaníka dohledali společně. Pan Zachař mi Bennetta popsal a já si ho shodou okolností pamatoval ještě z koncertu v Lucerně. Nakonec jsme se shodli, že to musel být Lou Bennett, jelikož všechno souhlasilo. Pak mi vyprávěl, jak si ho potom volali a musel vysvětlovat, kdo mu posílá pět tisíc dolarů a kde ty peníze vzal. Bennett si jeho varhany totiž objednal proto, že se mu zdály lepší než moderní modely od Hammonda.
Na webu se mi o nich nepodařilo najít žádné informace. Zato jsem zjistil, že Lou Bennett byl známý svou modifikací varhan Hammond B3, u kterých měl předělaný spodní manuál a basy. Jaký máte názor na sériově vyráběný nástroj Petrof Pastorále, na jehož konstrukci se Oldřich Zachař podílel?
Na Pastorálky jsem hrával, měl jsem možnost vyzkoušet několik různých exemplářů. Mimochodem, někdy v roce 1963 jsem byl u pana Růžičky, šéfa vývojového oddělení, které sídlilo v Petrofově vile. Za deset korun jsem tam dostal klávesnici pro harmonium. Na ní jsem postavil své první varhany a ty jsou dnes v Muzeu české hudby. Celá anabáze oficiálně vyráběných elektrofonických i elektronických varhan u nás nebyla až tak zcela jasná. Existovala i verze někdy z roku 1963-4, na které se podílela Tesla Přelouč. Design byl dost podobný tehdejší Ionice z NDR, tedy kladívkový lak a oblé tvary. Řekl bych, že varhany Pastorále byly dost problematické, ostatně jako řada obdobných nástrojů té doby. Například kvůli problému v hammondkách začal Bennettův koncert v pražské Lucerně v roce 1967 o půl hodiny později. U Pastorálek byly diskutabilní jejich klávesy se zakulacenými hranami (prý kvůli usnadnění glissand), ale díky tomu na ně nešlo pořádně hrát. Do jaké míry se Oldřich Zachař podílel na vzniku těchto varhan, to přesně nevím, spíš byly spojovány s jeho bratrem Bohumilem.
Máte už k dispozici nějakou nahrávku zvuku varhan RWZ a jaký byl vlastně jejich další osud?
Nahrávek s Otou Čermákem byla celá řada, ale on zpočátku hrál a nahrával na Hammondy A-100, které jako první v roce 1951 dovezla LIGNA a později údajně vlastnilo i FYSIO. Přiznám se, že jeho hru jsem miloval, i ty lehčí žánry, než jsem se přeškolil do vážnější polohy. Takže po nahrávkách s varhanami RWZ, na které začal hrát až v roce 1958, pátráme. Část nahrávek z desek na 45 otáček jsme teď přepisovali, ale zatím nevíme, jestli se dopátráme autentického zvuku těchto varhan, na deskách bohužel nebylo uváděno, na jaký typ nástroje se hraje. Pokud se jedná o rozhlasové nahrávky, větší šance něco nalézt je v regionálních archívech. V pražském archívu se dost řádilo a spousta pásů byla smazána. Osud varhan RWZ bohužel skončil s tragickou nehodou nedaleko Čáslavi dne 21. srpna 1963, na jejíž následky Ota Čermák se svojí ženou zemřeli.
Znal jste Pešákovy varhany? Údajně se jednalo o další Zachařův nástroj.
Josefa Pešáka z Olomouce znám osobně, mluvili jsme spolu mnohokrát, ale ne o varhanách. Na Pešákovy varhany hrával například Josef Kuhn. Hrál na ně také jeden koncert v Městské knihovně, na rozdíl od Oty Čermáka to ale bylo o něčem jiném. Ten koncert si pamatuji dobře, dost se vymykal ustáleným zvyklostem. Jestli nějaké záznamy o Zachařově autorství existují, myslím že v pozůstalosti se dají dohledat. Od našeho rozhovoru v šedesátých letech jsme spolu pak dlouho nemluvili. Až před nějakými třemi lety jsem Oldřicha Zachaře spolu s kolegou ing. Urbanem navštívil. Nejdřív byl trochu opatrný, ale nakonec se rozpovídal a všechno nám předvedl. Z naší návštěvy existuje videodokumentace a spousta fotografií. Já si v této souvislosti uvědomil, že užitná hodnota nástrojů, které po něm zbyly, není dnes téměř žádná. Mají ale bezpochyby hodnotu historickou. Vznikaly v době, kdy informace o podobných nástrojích nebyly jednoduše dostupné, vše se muselo vymýšlet, a tak vznikala řada unikátních řešení, jak ve skromné profesionální výrobě, tak v podstatně rozsáhlejší obci amatérských stavitelů. Proto se domnívám, že bychom v té současné záplavě elektronických hudebních nástrojů neměli zapomínat na začátky v tomto směru u nás. A tady Oldřich Zachař a jeho varhany RWZ určitě zaujímají čestné místo.
