„Planetárium bylo, myslím, ve své době mimořádný projekt jak muzikantsky, tak po textové stránce,“ říká Jan Neckář, skladatel, aranžér, klávesista a kapelník skupiny Bacily, která v čele se zpěvákem Václavem Neckářem vydala v roce 1977 dodnes mimořádně ceněné dvojalbum tohoto jména.
„Samozřejmě, některé věci na něm jsou až příliš osobní a nemají moc společného s vesmírem. Ale to je v pořádku. Jedná se tu totiž o vesmír v nás i mimo nás. Připravili jsme pak scénickou podobu, objeli s ní celou republiku a měli jsme i deset koncertů v NDR v češtině, a Němcům to vůbec nevadilo. Připadá mi, že Planetárium je i po těch letech věc, která má možná pořád co říct.“Slova Jana Neckáře potvrzuje i neutuchající zájem, který z Planetária postupem let udělal jeden z podstatných milníků české, respektive československé, rockové muziky. Pojďme se tedy právě s Janem Neckářem vrátit k jeho zrodu.
Když se v roce 1977 objevilo na trhu dvojalbum Planetárium, znamenalo krom jiného veliké překvapení. Václav Neckář byl už od šedesátých let superhvězda československé pop-music. Do paměti svých fanoušků se nicméně vepsal jako interpret chytlavých, místy až bubblegumových písniček nebo jako člen veleúspěšného tria Golden Kids s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou, jehož úspěch nezanedbatelně překročil i hranice směrem na západ. A v neposlední řadě jako zajímavý herecký typ, ať už v Menzelových Oskarových Ostře sledovaných vlacích v hudební pohádce Šíleně smutná princezna, či v řadě dalších snímků. Na Planetáriu se ale objevuje Václav Neckář docela jiný. Zpěvák s rockovou kapelou za zády, který tak rychle rozšiřuje okruh svých příznivců i o dospívající rockovou generaci, která si jeho předchozí hity matně pamatovala z dětských let. Je tu nová tvář Václava Neckáře a je vřele přijata, jak dokazuje prodej Planetária odhadovaný na 150 000 výlisků. Pokud se vydáme po stopách Planetária, musíme ovšem nejprve vyrazit po stopách skupiny Bacily, která je jeho nedílnou součástí. K jejímu prazákladu patří na sklonku šesté dekády doprovodný orchestr Golden Kids, který po zákazu a rozpadu tria zůstal bez práce. Jeho část pak ještě doprovází Helenu Vondráčkovou, ale je to kytarista Ota Petřina, kdo přijde s nápadem postavit menší kapelu pro Václava Neckáře. Jan Neckář vzpomíná: „Brácha byl tehdy bez práce, nevystupoval, chodil do Chuchle na dostihy za kamarádem žokejem Ferdou Minaříkem, kterému pomáhal ve stájích s koníky. Tam se taky vyskytoval černý bookmaker Hanuš Bunzel. Měl kontakty v televizi, v Pragokoncertu, věnoval se agenturní činnosti. A ten bráchovi povídá: ,Mladej, ty se tady flákáš, a měl bys zpívat.‘ Bral to tak, že brácha je produkt, který by mohl a měl vydělávat peníze, a přitom jen ztrácí čas. Domluvil se se Zdeňkem Rytířem a Otou Petřinou a začali připravovat kapelu. Já byl v té době u posádkové hudby v Milovicích a po srpnu 1968 v Topolčanech, kam jsem musel nastoupit po absolvování Vojenské konzervatoře v Roudnici a odsloužit druhý rok prezenční vojenské služby. Brácha mě z profesionální služby v armádě vyplatil a já odešel do Prahy. Bydleli jsme na sídlišti na Pankráci, kde u nás občas po koncertech přespával Otík Petřina, protože byl mimopražský. Jednou ráno vstal, zapálil si gitanesku, začal něco jamovat, já si vzal violoncello a přidal jsem se k němu. A takhle vznikl základ Bacilů. Ota Petřina, já, Zdeněk Rytíř jako guru, který věc dramaturgicky a částečně organizačně zaštítil.“Po doplnění sestavy tak 4. srpna 1971 oficiálně vzniká skupina Bacily. Debutuje živou nahrávkou z divadla Rokoko a na studiovém albu se poprvé představí v roce 1975 titulem Tomu, kdo nás má rád. V roce následujícím už začíná vznikat Planetárium, a to zpočátku způsobem poněkud netradičním. Jan Neckář popisuje: „Za Tomu, kdo nás má rád jsme obdrželi cenu kritiky Bílá vrána, což byl trochu zavazující impulz nejen pro nás.
Supraphon si řekl, že když dovedou hrát a deska se prodává, a má dokonce úspěch u kritiků, dáme jim prostor pro druhou. Zdeněk Rytíř přišel s ústředním nápadem, když zabloudil do Planetária a zjistil, že vše tam ovládá mladá dívčina s brýlemi, že má ve svých rukách celý vesmír. To byl motiv, který se mu zalíbil. Měl pár nápadů, my měli pár věcí, ale nebylo jich moc, a tak jsme se rozhodli oslovit téměř všechny žijící autory, o kterých jsme věděli, že dodají kvalitní věci. Byla jich spousta, sešlo se více než čtyřicet písní bez textů, ze kterých Zdeněk Rytíř s Otou Petřinou a s Vaškem vybírali ty, které se jim líbily a zdály se jim vhodné pro tohle album. Když je spočítali, zjistili, že je jich na dvě LP. Nechali je otextovat, ale Supraphon počítal s jedním vinylem a do dvou se mu nechtělo. Nehledě k tomu, měli problém s výrobou obalu, který byl atypický, rozkládací a musel se tenkrát vyrábět snad ručně. Prostě se jim do toho nechtělo, ale rozhodla náhoda. Syn generálního ředitele Supraphonu slyšel doma celé Planetárium na páskách a přesvědčil otce, že takhle je to dobré, že musí vyjít double LP.“
Po definitivním výběru jsou jako autoři hudby nejvíce zastoupeni Ota Petřina a Jan Neckář, svými melodiemi ovšem přispěli třeba Josef Kůstka, Petr Janda, Jaroslav Klempíř, Jiří Burian, Zdeněk Marat nebo Jan Obermayer. Mezi texty dominují ty z pera Zdeňka Rytíře, ale autorů je celá plejáda, namátkou Eduard Krečmar, Zdeněk Borovec, Ladislav Kantor a další. Po zvukové a aranžérské stránce působí celé dvojalbum velmi celistvě a jednotně, a to i přesto, že o aranžmá skladeb se rovným dílem podělili Ota Petřina a Jan Neckář, jehož dílem je deska druhá. „Bylo to jednak tím, že už jsme se znali několik let, už z časů Golden Kids. Otík mě tak trochu naučil, jak psát pro malou kapelu. Já jsem uměl psát aranže pro větší kapely, protože jsme se to ve škole učili. Založili jsme si tehdy v Roudnici nad Labem vojenský TOČR. Jezdili jsme do Jindřišské do notového archivu, půjčovali si partitury, vozili je do Roudnice a tam jsme si je rozepisovali. Učili jsme se, jak je to napsané a jak to pak hraje. Naše aranžérská škola byl vlastně notový archiv Československého rozhlasu. Takže pro velkou kapelu už jsem psát uměl, malou mě v podstatě naučil Ota Petřina, ale už předtím jsem získal určité zkušenosti. Ještě za Golden Kids sem Boban Ondráček pozval z Anglie producenta skupiny Marbles. Byl to také muzikant a aranžér a jako správný producent měl po ruce partiturák. Zeptal jsem se ho, jak se pro malou kapelu píšou bicí. On vzal tužku, partiturák, začal psát a ukazoval mi to. Takže to jsem uměl ještě předtím, než přišel Petřina. Tehdy jsme na všechno, co jsme točili v Supraphonu nebo v rozhlase, museli přinést partitury, všechno bylo do notičky napsané. Planetárium jsme pochopitelně předtím zkoušeli. Některé věci byly těžší, někde jsem nechával prostor pro sóla na kytaru, někde jsme nechali prostor na vyhrávku pro basu. Jinak bylo všechno jasně dané a napsané, jenom třeba v brejcích si basista mohl udělat nějakou parádičku tak, jak se mu líbila. Ale
Planetárium je kompletně napsané v notách s tím, že někde je ad libitum třeba na dva takty nebo simile.“
Natáčení probíhalo v září a říjnu roku 1976 a posléze v lednu roku 1977 ve studiu Mozarteum. A to v sestavě: Václav Neckář - zpěv, Ota Petřina - kytary, mandolína, slide kytara, vokály, Jan Neckář - akustická piana, syntezátor, Minimoog D, smyčce, violoncello, tympány, soprán saxofon, vokály, Josef Kůstka - baskytara, kytary, vokály, Jindřich Vobořil - baskytara, vokály a Milan Vitoch -bicí, percusse. Mezi velkou řadou hostí lze zaslechnout třeba Jana Kubíka, ve sborech Leška Semelku, Ladislava Kantora a Helenu Arnetovou a smyčcový orchestr pod taktovkou Jana Neckáře. „Základy rytmiky jsme většinou nahrávali dohromady, tedy kytara, basa, bicí, varhany. V té době se ještě nepoužíval klik, maximálně jsme si někde nahráli metronom, abychom neutekli. a pak jsme samozřejmě dotáčeli playbacky. Naštěstí už jsme měli možnost natáčet do šestnácti stop a to už bylo něco. To jsme si mohli vymýšlet. Ale pamatuji si i točení do čtyř.“Planetárium není v pravém slova smyslu koncepční album, prochází jím už zmíněný jednotící motiv, pročež je na začátku a na konci rámováno příchodem a odchodem. Jednotlivé skladby jsou ovšem propojovány jednak nejrůznějšími ruchy, jednak analogovými kosmickými zvuky. „První desku měl promyšlenou Ota, druhou já. Kosmické zvuky na druhé desce, to je všechno Moog. Je to také zásluha Hanuše Bunzela. Jako správný manažer a šíbr měl kamarády i v západním Berlíně. Když jsem si usmyslel, že Martin Kratochvíl má Mooga, chci ho taky, byli ochotni mu půjčit nedostupné západní marky, on zařídil všechno potřebné a Minimooga přivezl. Byl to první, jednohlasý Moog, takový, jaký používali i Pink Floyd nebo Yes. Měl jsem z něj ohromnou radost.“V roce 1977 vyjde Planetárium nejprve v omezeném nákladu a ten je okamžitě rozebrán jako podpultové zboží. „V Supraphonu tomu asi moc nevěřili, a navíc tam byly ty komplikace s obalem, takže první náklad byl opravdu malý a na další se muselo nějakou dobu čekat.“
Naštěstí k dolisování potom skutečně došlo a prodeje dosáhly úctyhodných čísel. V roce 2010 se pak Planetárium dočkalo svého vydání na CD a v roce 2020 k sedmasedmdesátým narozeninám Václava Neckáře také nové velmi kvalitní reedice na dvojitém vinylu. Čtyři roky po původním vydání vznikla i režijně propracovaná jevištní podoba Planetária. „Po čtyřech letech to nějak přirozeně dozrálo. Každý z nás měl původně trochu jiné představy. Zdeněk Rytíř měl jinou představu, Ota Petřina také, já také, a tak jsme si o tom pořád povídali. Pár věcí už jsme hráli živě, navíc jsme byli jedna z prvních kapel u nás, která vozila na koncerty svoje světla. Nechali jsme si jich pár udělat v Újezdu u Brna, v televizi nám vyrobili malý mixpult. Postupně jsme zjistili, že s využitím světel, černého divadla, baletu a dalších efektů nám krystalizuje společný názor. Sjednotili jsme se na tom, že půjde o určitou férii, o jakousi procházku různými světy, světy v nás a mimo nás. Tím způsobem jsme nakonec představení koncipovali. Angažovali jsme Vysokoškolský taneční soubor Univerzity Karlovy a s ním jsme pak vystupovali. Mimochodem, na derniéře v Hudebním divadle v Karlíně se nám dokonce podařilo jednou z petard divadlo zapálit.“Divadlo nakonec naštěstí zůstalo stát a stojí dodnes, stejně jako stále trvá zájem rockových fanoušků a fajnšmekrů o velmi osobitý a nadčasový hudební počin, počin jménem Planetárium.
