„Do Stromboli jsem dal tu část své duše, kterou jsem předtím moc neventiloval. Ve Výběru to nešlo. Byl tatrmanská záležitost. Třeba i temná rocková, ale vždycky s nadsázkou. Ale tady jsem dal do muziky emoce citlivější, možná romantičtější, ale zároveň jsem chtěl, aby zněla i dravě, a
jsem samozřejmě rád, že lidi zasáhla,“ říká kytarista a skladatel Michal Pavlíček v souvislosti s debutovým dvojalbem skupiny Stromboli z roku 1987. Dvojalbem, které se stalo a zůstává jedním z pilířů československé rockové muziky, do níž vneslo zbrusu nový originální pohled podtržený hráčskou virtuozitou a mnohabarevnou invencí. Nadmíru široká stylová pestrost tu sahá od jazzrockových ekvilibristik v živých instrumentálkách přes opojně niternou intimitu písní jako Košilela nebo Veliké lalulá až po fatální rockovou velkolepost skladeb Carmen či Ó hory, ó hory. Pletivo Pavlíčkových kytar a kytarového syntezátorů se opírá o vybroušenou a tepající rytmiku Klaudy Kryšpína s Vladimírem Gumou Kulhánkem a posléze Jiřím Veselým a na polovině dvojalba je harmonicky probarvováno klávesami Venduly Kašpárkové. A nad tím vším se vznáší éterický zpěv Báry Basikové. Někdy mazlivý a snivý, někdy hysterický a teatrální, někdy odevzdaný. K tomu připočtěme na studiové části desky hosty v čele s Michaelem Kocábem a Vildou Čokem, a máme před očima, respektive před ušima, vulkán, jehož hudební láva postupem let neochladla o jeden jediný stupeň.
Ovšem popořádku. Píše se rok 1985 a je snad zbytečné připomínat známou skutečnost, že umělecká osobitost, svobodomyslnost a originalita nemá v zemi mezi Aší a Čiernou pri Čope rozhodně na růžích ustláno. Politické antihudební tažení roku 1983 smetlo ze scény značnou část výrazné hudební generace a dalo si zvláště záležet na kapele Pražský výběr. Je sice čítankovým příkladem bezmoci mocných, že debutová deska rockového Pražského výběru, později nazývaná Straka v hrsti, zůstává pevně uzamčena v trezoru, ale koluje po zemi v desetitisícovkách nahraných magnetofonových kazet a je už v nejlepším slova smyslu kultovní. Je ovšem rovněž čítankovým příkladem, že osobnosti jako Michal Pavlíček a Michael Kocáb, které by se na západ od Rozvadova zaslouženě vyhřívaly na slunci rockových hvězd a plnily stejně tak koncertní haly jako pokladnice gramofonových společností, jsou zatlačeny do anonymity a na pokraj existenčních možností. Díky svým mimořádným muzikantským schopnostem a loajalitě těch, kteří o nich vědí, se objevují sem tam v nahrávacích studiích za zády oficiálních hvězd nebo při natáčení filmové či televizní muziky. Píše se rok 1985 a Michal Pavlíček pobývá s rodinou v ústraní v chatrném venkovském domku v Záhoříčku nedaleko pošumavské Čkyně. Hvězdné nebe nad hlavou, suchý záchod na dvorku, občasné výjezdy do Prahy za studiovou obživou a pozvolna se plnící šuplíky nápadů. Vzpomíná: „Prožíval jsem tehdy takové zásadnější krizové období. Umřela mi máma a do toho ta izolace, ve které jsme se octli, protože jsme nemohli hrát, a to se ve mně zobrazilo v tom, že jsem začal dělat jinak laděné věci než předtím pro Výběr. V roce 1985 jsem dostal možnost vystoupit v Lucerně na Jazzových dnech v triu s Gumou a Klaudou. Na tomto koncertě, který měl úžasnou atmosféru, jsem naznačil, jakou cestou chci jít. A to byl prvopočátek. Koncert se nahrával rovnou do úzkého pásu, myslím, že do Studera, a vznikla z něj první strana první desky pozdějšího dvojalba. Potom mi Stanislav Titzl z Pantonu nabídl, jestli bych si chtěl udělat sólovou desku. V té době jsem ovšem potkal Báru Basikovou na koncertě Precedens, úplně mě očarovala a já část věcí transponoval do zpěvové roviny a začal psát písničky pro její hlas. Tím vzniklo Stromboli. Trio v Lucerně bylo předzvěst, ale Bára v té době pro mě byla tak silnou inspirací, že jsem psal věci jak po másle. Dostal jsem nový impulz do života, protože to nebylo samozřejmě čistě jen hudební, ale i silné vzplanutí osobní. Prožíval jsem ideální skladatelské období plné inspirace. V této sestavě jsme odehráli několik koncertů ještě bez Venduly. Protože moje věci byly harmonicky bohatší, potřeboval jsem je zvukově podpořit a začal jsem přemýšlet o klávesách. Oslovil jsem Vendulu, se kterou jsem se znal jen trochu, občas zašla na koncerty, co jsem dělal s Janou Koubkovou a Jirkou Hrubešem. Hrála skvěle na klávesy a přiznám se, že se mi zamlouvala i představa, že to bude kapela i se silným ženským nábojem.“
Tím vznikla finální sestava Stromboli, v níž potom Vladimíra Gumu Kulhánka nahradil Jiří Veselý. V roce 1986 se opět koncertně rodí i materiál pro druhou stranu pozdějšího dvojalba. Nahrávky jsou jednak opět z Lucerny, z festivalu Jazz Praha ’86, jednak z vysočanského Lidového domu. Zatímco pod zvukem prvních nahrávek je podepsaný Jindřich Kučera, u těch z následujícího roku je to Miloš Kögler.„Měl jsem záznamy z koncertů,“ pokračuje Michal Pavlíček, „a druhá deska se pak točila ve studiu. Dal jsem tam studiové nahrávky, které pak tvořily páteř Stromboli. Měl jsem i hosty jako Viléma Čoka, Michaela Kocába, Ivu Bittovou na housle... Oslovil jsem pro to lidi ze svého okolí, které mám rád, a chtěl jsem, aby na mojí desce byli. Tehdy ani na straně Michaela nerezonoval příliš problém Výběr versus Stromboli. Byl to vlastně můj sólový projekt, proto i ten název na obalu. Až posléze se stalo, když Stromboli začlo hodně hrát živě, že lidé to dvojalbum začali vnímat jako desku Stromboli.“
Ani v našich končinách v dané době není úplně výjimkou, že deska Stromboli vychází v roce 1987 ve formátu dvojalba. Na druhou stranu ale zase není taková velkorysost úplně nejčastější. Michal popisuje: „Ani u nás nebylo dvojalbum něco úplně neobvyklého, Titzl na tuhle možnost přistoupil, protože mu přišla docela zajímavá. Co si budeme povídat, nakonec si mnul ruce. Myslím, že se snad prodalo sto padesát nebo dvě stě tisíc kusů. Takže byl Panton v sedmém nebi. Chtěl jsem zobrazit na dvojalbu všechny své polohy. Nejdřív kytarovou, potom tu stromboloidní, pak různé písničky jako Hory a vlastně jsem si tím na sebe ušil trochu bič. Někdo tuhle desku miluje v její košatosti, někdo zase říká, že je to až moc velký pel-mel. Na koncertech Stromboli se pak stávalo, že lidi, co chtěli slyšet Košilelu, nemuseli slyšet Hory nebo naopak. Těm, co se jim líbila intelektuálnější sféričtější poloha à la Lalulá, zase nevyhovovaly věci jako Ivanhoe a spol. Přiznám se, že vznikl vlastně takový barevný hybrid, ale já to tak prostě cítil. Kdybych rovnou koncipoval desku Stromboli, bylo by to jako v případě té druhé, Shutdown. Ta už je jasná a má jednu čistou línii.“
Michal Pavlíček se prostřednictvím Stromboli zasloužil i o jednu zajímavou věc. Lze s určitostí tvrdit, že pro mnohé objevil a představil kouzelnou a hravou poezii německého básníka přelomu 19. A 20. Století Christiana Morgensterna. Jak k tomu vlastně došlo?
„V době, kdy jsem psal první věci pro Stromboli, jsem právě dělal hudbu k baletnímu představení Poslední úmrtí Jonathana Swifta pro Realistické divadlo v režii Luboše Pistoria. Občas jsem k němu chodil a hodně jsme se spolu bavili. Říkal jsem mu, že nechci zpívat kraviny, ale když chceš zpívat něco otevřeného, silného, co rezonuje, bolševici ti to zatrhnou, jako se nám to stávalo s Výběrem. Nechtělo se mi ani snažit se o nějaké kompromisy. A on mi řekl: ,Přečti si Morgensterna. Jsou to silné básně, abstraktní nálady a zároveň surealistické prapodivnosti, třeba v tom něco najdeš.‘ Sbírka Šibeniční písně v překladu Josefa Hiršala mě nadchla a zhudebnil jsem z této sbírky několik věci. Stromboli je autorsky moje dítě a starám se i o texty. Bára mi nikdy nevstupovala do muziky ani mi nezasahovala do výběru textů. I když jsem to takto kočíroval, kapela fungovala lidsky i hráčky skvěle, šlapalo to.“
Bylo již řečeno, že první deska, posléze první disk zmiňovaného dvojalba, přináší živé nahrávky z let 1985 a 1986. Druhý nosič pak vzniká v květnu až prosinci roku 1986 ve studiu Smetanova divadla v Praze. „Měl jsem v té době už ve studiích docela renomé, takže kluci ze studia, jak Pepík Celerin, tak Dalibor Votava, mi vycházeli hodně vstříc. Nahrávky vznikaly naprosto klasickým způsobem. Už si to přesně nepamatuju, ale rytmika se, myslím, točila dohromady, někdy s kytarama, ale někdy i zvlášť. Vše ostatní se dělalo na playback. Některé kytary, jako třeba v Lalulá, jsem si předpřipravoval ve svém čtyřstopém magneťáku. Intenzivně jsem používal slavný analogový kytarový synťák Roland GR 300, což byl, myslím, v té době dost zásadní zvuk pro toto dvojalbum a později i pro živé hraní Stromboli. Točil jsem na něj v podstatě skoro ve všech písních, např ve Stromboli, Villa Ada, Houpací židli, a taky jsem používal kytarový synťák GR 700. Z kytar jsem používal hlavně kytaru Roland G 303 a oprejskanýho černýho Fendera Stratocastera. Točil jsem na Marshalla, ale také jsem používal předzesilovač Gallien Krueger, Rockmana a nějaký jiný efekty, už nevím. Točili jsme na 24stopý Studer. Výběr jsme dělali ještě na šestnáct stop a bylo v tom kouzlo, že se člověk prostě musel vejít. Celá Straka v hrsti je točená na jedno kombo Music Man, krabičky Boss SD-1 a chorus TC Electronic a kytaru Gibson SG. Byla to krása, když si na to vzpomenu. Dneska, s dnešním šíleným digitálem, se člověk může ve stopách utopit. Máš jich skoro nekonečno a můžeš točit, kolik chceš. Fakt, že ses musel vejít, tě navíc nutil k racionálním aranžmá. U Stromboli to tedy bylo čtyřiadvacet stop a stejně jsme je zaplnili. Třeba v Horách jsme nazpívali s Vilémem sbory snad do deseti stop, a ještě jsem je zformixoval, a na to další, aby to bylo masivní. V Ivanhoe si zazpívali sbor taky moji synové.“
Oproti současným zvyklostem budete marně na obalu nebo v bookletu debutového dvojalba Stromboli hledat jméno producenta. „V té době neexistovala oficiálně funkce producenta. Byly profese jako hudební režisér, když se točilo, tak tě někdo stříhal, nebo to dělal zvukař a komunikoval jsi s ním. U Stromboli jsem byl vlastně producent. Jako autor i aranžér jsem si hlídal zvuk a mix. V podstatě to u svých desek takto dělám dodnes. Nevím, jestli je to ideální, ale mně to vyhovuje. Možná, že někdy ke stáru si najmu producenta, někoho, kdo se dívá zvenčí. Obě varianty jsou možné a obě můžou být k prospěchu. Když ovšem máš svou jasnou vizi a jdeš si za ní, nemusí ti ji nikdo korigovat. Tak to bylo v případě Výběru i Stromboli a myslím si, že to bylo dobře. Nakonec by třeba ty věci nebyly takové, jaké jsou.“
Debut Stromboli okamžitě vzbudil obrovský zájem nejen u domácího publika, ale zarezonoval i v zahraničí. Existuje názor, dle něhož se dvoujalbum díky uvolňujícím se poměrům dostalo prostřednictvím nizozemských hudebních fanoušků do Holandska a mezi tamními muzikanty zapříčinilo prvopočátek pozdější symphonic-rockové nebo symphonic-metalové vlny, například Within Temptation či skandinávští Nightwish. „Tohle nevím,“ říká Michal, „ale pokud na tom něco je, určitě to potěší. Faktem ale je, že můj holandský přítel Theo pustil dvojalbum jednomu tamnímu promotérovi, ten se naprosto nadchl a postavil pro nás šňůru o dvaceti koncertech. Ovšem jak to tehdy bývalo, agentura Pragokoncert to zatrhla a do Holandska jsme nemohli jet.“
Dvojalbum Michal Pavlíček a Stromboli po svém prvotním vydání na dvojLP v roce 1987 ještě vyšlo v CD reedicích v letech 1997 a 2012. Diskografii Stromboli obohatilo v roce 1989 album Shutdown a v roce 2001 Stromboli in Quartet. Deset let po vzniku kapely, roku 1996, proběhl velký vzpomínkový koncert na pražské Štvanici, provázený rovněž dokumentem Petra Orozoviče Na Stromboli se Stromboli. A 24. listopadu 2014 spatřilo světlo světa další, a věřme, že ne poslední, album Stromboli Fiat Lux. Ovšem zpět k počinu prvnímu, jemuž jsou zasvěceny tyto řádky.
„Je těžko hodnotit svoje věci, ale nejdůležitější v hudbě je hledat nějakou svou originální výpověď, svůj ksicht a z tohoto pohledu je tohle doubleLP moje zásadní deska. Pochopitelně vedle Pražského výběru, která je kromě Vilémova Václaváku autorsky napůl s Michaelem Kocábem,“ přiznává Michal Pavlíček. „Věci jako Košilela, Carmen nebo Lalulá a Hory patří, myslím, k tomu nejsilnějšímu, co jsem udělal. Na téhle desce jsem se víc otevřel a nechat proudit i ty hlubší věci zevnitř skrze muziku.“
