Na Warwick Bass Campu se v průběhu posledních let na lektorských pozicích vystřídalo již opravdu mnoho světoznámých baskytarových špiček a hvězd. Někteří zde byli jednou, někteří třeba i dvakrát. Potom jsou tu osobnosti, které provázejí jakožto lektoři Bass Campu každý ročník již od jeho samotného začátku. A mezi tyto osobnosti patří právě Alphonso Johnson.
Jelikož je toto vydání Muzikusu do značné míry věnováno právě jemu a část mých „zápisků“ z Warwick Bass Campu 2015 v podobě Markneukirchenských hlavolamů se také Alphonsovi věnuje, došlo k myšlence, že by nebylo vůbec špatné, abychom spojili společně s kolegou Milanem Janečkem své získané informace týkající se jedné bezesporu z největších baskytarových fusion legend světa a udělali tak společně takový kompletní „johnsonovský“ balíček, který by velice slušel do jednoho čísla. A tak tento měsíc vložíme mezi standardní díly hlavolamů jednu speciální epizodu. Alphonsa tedy díky bass profilu již dobře znáte, tak se vypravíme po jeho stopách rovnou do německého Markneukirchenu. A přiučíme se opět něco z jiného soudku...
Jednu z nejvýraznějších postav Bass Campu vůbec opravdu není možné přehlédnout nejen kvůli jeho výšce. Netroufám si odhadovat přesně, ale řekl bych, že ten chlápek má tak kolem dvou metrů. Když jsem ho však viděl poprvé, překvapil mě svou skromností. Kam vkročil, tam rozdával úsměvy a uctivě zdravil, jinak byl ale poměrně tichý. Kdyby nebylo workshopů, nevěděl bych snad ani, jak zní jeho hlas. Jenže právě tam je ta jeho síla. Alphonso je nejen světový hráč, ale tam, kde je třeba, vykazuje neuvěřitelnou profesionalitu, ale také autoritu!
Johnson je snad, řekl bych, nejpřísnější lektor Bass Campu, s jakým můžete absolvovat lekci nebo workshop. On je přesně ten typ učitele, který opravdu chce, aby si student z jeho lekce skutečně něco odnesl, přestože se jedná v případě Bass Campu vlastně spíše o rekreační a uvolněnější vzdělávací událost. Pokud třeba nastane situace, kdy se probírá v hromadném workshopu nějaký ten lick, Alphonso vždy vyzve jednoho studenta po druhém, aby lick zahrál, a nejde dál, dokud ho všichni nezahrají. Na jeho způsobu výuky je určitě znát značná pedagogická praxe. Nejen že hodně spolupracuje s notovou tabulí, ale také velmi věcně mluví a vyžaduje od studentů plnou disciplínu. Dokonce jsem samotného Alphonsa o jedné přestávce přistihl, jak se připravuje na lekci (nejsem si tím úplně jistý, ale vůbec bych se nedivil, a už to, že někdo cvičí o přestávce, kdy se všichni baví a občerstvují, mluví o zodpovědnosti a disciplíně). Johnson je pro Bass Camp velkou ozdobou nejen pro své znělé jméno a pedagogické schopnosti, ale také pro své značné a hluboké znalosti, díky kterým je schopen pokrýt řadu velmi zajímavých témat. Zejména těch rytmických, a to od latinskoamerických až třeba po synkopické basové linky. Alphonsův hromadný workshop nesl název Grooves in Triple Meter čili Groovy ve třídobém metru. Nenechte se však zmýlit. Pokud si přestavujete, že se tím pádem budou hrát na basu pouze valčíky, tak jste rozhodně poněkud vedle. Ještě se to dá využít úplně jinak a s velkou parádou! Snad vám tedy následující lekce dá alespoň základní ideu.
Na tři...
Studenti jsou už usazení a naladění, vysoký chlápek s bezpražcovým Warwickem a šátkem na hlavě je také připraven a může se začít. Já si obstarávám pití, zapínám nahrávání, pohodlně se usazuji a poslouchám Alphonsův hlas znějící přes celou velikou koncertní halu ve Warwicku. Johnson zprvu označí na notovou osnovu rytmické předznamenání a vysvětluje podstatu horní a dolní číslice (to je základní nauka, tím se my nebudeme zatěžovat). Později říká: „Hodně muziky má v sobě dvě metra jdoucí souběžně ve stejný čas, o tom dnešní lekce bude.“ Hned potom pouští audio ukázku (Salif Keita - Africa) a demonstruje, jak funguje v praxi polyrytmika.
Pak už se jde na výuku samotnou a zapojují se i studenti. Alphonso začíná vytleskávat čtvrťové noty (pomalu ve 4/4 rytmu), studenti se připojují a tleskají s ním (bez jakéhokoli metronomu). Po několika sekundách začíná ke tleskání Johnson nahlas vyslovovat druhý souběžný rytmus „na tři“, čili ve 4/4 taktu dělení vychází na dvě trioly, každá složená ze tří čtvrťových not nebo jednoduše, jak se říká, na dvě velké trioly. Anglické slabiky, které Alphonso společně s vytleskáváním čtvrťových not vyslovoval, tedy vycházejí takto: quar - ter - note - trip - o - let (a pořád dokola). My si to můžeme také rovnou zkusit (Příklad č. 1). Já bych však pro usnadnění preferoval české slabiky. Můj návrh zní takto: ve - li - ká - tri - o - la. Po chvíli, kdy to studentům už šlo, začal Alphonso vytleskávat to samé, co vyslovoval, a po chvíli se vždy vrátil z vytleskávání velkých triol do vytleskávání čtvrťových not (vyslovoval ale vždy ty trioly). „Je to jako tanec. Takto se to nejlépe naučíte,“ vysvětluje. Jde se tedy dál a Alphonso chce po každém studentovi, aby mu řekl libovolný tón. Jednotliví studenti diktují a Johnson zapisuje jednu notu za druhou do osnovy, bez taktových čar.
„Ujistěte se, že nemusíte měnit polohu levé ruky, až to budete hrát. Poznáte to jednoduše podle toho, když se podíváte, jaká je nejvyšší a nejnižší nota v zápisu. Tady vidíte, že nemusíte vůbec měnit polohu,“ říká pan profesor poté, co zápis dopíše, a bere si basu do ruky. Probírá se jedna nota po druhé a Johnson se ujišťuje, že studenti každou notu opravdu mají na tom správném místě na hmatníku. Začínám však ale tušit, že hodně studentů ani nebude umět číst noty, takže to asi nedopadne. „Kolik lidí neumí číst noty?“ ptá se, načež se ozve v místnosti hromadný smích. „Aha“. Většina prostě samozřejmě neuměla. „Dobrá, vysvětlím vám jednoduché pomůcky ohledně čtení v basovém klíči. Ten má v osnově čtyři mezery. G, E, C, A. (ukazuje od horní mezery do spodní) V Americe na to máme pomůcku: All Cows Eat Grass. A pak je tu pět linek. G, B (v ČR máme H), D, F, A. (ukazuje od spodní linky k horní) A pomůcka zní: Good Boys Do Fine Always.“ To byla pro mě rozhodně zajímavá a užitečná novinka a bylo fajn se poprvé něco takového dozvědět.
Po vysvětlení principů křížků a béček se jede dál, k samotnému čtení. Každá nota zapsaná na tabuli má nyní čtyři doby a Alphonso pouští metronom a zdůrazňuje, že je třeba cvičit prvně v pomalém tempu. Je opravdu komické, jak studenti, kteří neumějí číst noty, se naklánějí ke svým sousedům, kteří noty číst umějí, a okoukávají, kam mají dát prsty. Nicméně zase je dobré, že v Alphonsově workshopu mají studenti trénink na mnohem více hudebních disciplín, než které je lekce zrovna věnována. Kromě polyrytmie najednou trénují i hru z listu či hudební paměť, což nemusí být na škodu. Nicméně cílem bylo dostat studentům do hlavy těch pár not, aby byli schopni na ně aplikovat polyrytmy. A tak se postupně vše několikrát opakovalo a postupně zrychlovalo tempo. Po delší době se dostáváme opět k polyrytmu samotnému a rovněž ke tleskání (Příklad č. 2). Tentokrát však s metronomem a s upozorněním, že i velká triola má své subdivize, díky kterým se ji můžeme naučit snáze (Příklad č. 3). Po chvíli studenti vytleskávají vůči metronomu klikajícímu 4/4 opravdu solidní druhý souběžný rytmus na tři. A tak Alphonso hraje s tleskáním studentů již zmiňovaný notový zápis (Příklad č. 4). Zbylých asi padesát minut bylo věnováno tomu, aby to stejné zahráli i studenti. To víte, s Alphonsovou důsledností to trochu trvalo.
Co asi tak s tím?
Předpokládám, že se pohledy čtenářů na věc budou hodně lišit a jejich potřeby budou dost individuální. Jak někteří dost možná poznali, celá Alphonsova lekce byla o stavbě basové linky postavené na rytmu 3 : 2. Bubeníci jsou samozřejmě v těchto rytmech doma (někteří z nich o tom možná ani nevědí) a někteří z nich znají další kombinace. V prvé řadě bych tedy doporučil být dobrými přáteli s dobrými bubeníky. Stejně jako třeba jejich jedna ruka hraje nějaký polyrytmus, vaše basová linka může vést vůči třeba i hlavnímu metru to samé. Pokud tyto věci opravdu ovládáte a používáte, tak věřte, že s vámi budou chtít zasvěcení bubeníci (i ti, se kterými hrajete poprvé) jamovat pořád dokola a budou vás považovat za „velmi inteligentího“ hráče. Nehledě na to, že vás jen tak něco nerozhodí! Některé, zejména fusion, skladby jsou na polyrytmii dokonce přímo postavené a je vždycky dobré znát vztahy jednotlivých rytmů vůči sobě. Co se rytmu týče, je podle mě rozhodně skvělá přednost umět noty. Když vidíte rytmus graficky před sebou, ohromě vám to pomůže ho pochopit či si ho zapamatovat.
Co dělat, pokud s tím nemáte vůbec žádné zkušenosti? Řekl bych, že vám v tomto případě opravdu nejvíce pomůže druhá, do problematiky zasvěcená osoba. Rytmus se totiž skvěle cvičí s kamarádem a může to být zábava. Pak je tu samozřejmě internet, pod heslem polyrhythms najdete spoustu návodů, jak si se cvičením počínat. Dobrý způsob také může být zápis rytmů do nějakého notačního programu, který umí dané rytmy přehrát. Jednoznačně musíte znát oba rytmy a jejich vzájemné vztahy velice dobře. Polyrytmika ale není jen třeba otázka bicích a basy, ale také třeba basa a váš zpěv. Pokud dané vztahy opravdu znáte, bude se vám mnohem lépe hrát na basu a k tomu zpívat- i zde se může polyrytmika vyskytnout. Určitě nezapomeňte, že můžete jít na obě strany. Alphonso nás učí, jak hrát rytmus 3 : 2 (dejme tomu ve skladbách s hlavním čtyřčtvrťovým taktem), ale vy, pokud třeba hrajete s kapelou nějaký jazz waltz (např. Someday My Prince Will Come), kde je hlavní takt tříčtvrťový, můžete hrát vůči valčíku „na dvě“ čili 2 : 3 a zní to skvěle. Samozřejmě se dá i z jednotlivých rytmů přecházet v průběhu skladby plynule přecházet a jak říkám, na basu to zní super! Vše podstatné k tématu nám, myslím, Alphonso řekl, a tak není snad třeba nic víc dodávat. Hlavně nezapomeňte začínat pomalu! Může to někdy být těžší, než začít rychle, ale podle mě hraní rychle váš proces neurychlí...
Cílem článku bylo dát vám alespoň základní ideu, což byl určitě i cíl workshopu. Doufám tedy, že to pomohlo.
Děkujeme Alphonsovi a budeme pokračovat příště.
