V čísle 5/2018 jsme si rozklíčovali v rámci tohoto seriálu anketu Billboard, kdy jsme si i určili pravidla, pod kterými se této problematice věnujeme. Dnes na to navážeme s tím, že chceme tuto problematiku uzavřít přiblížením si dalších, tedy ne jedné, anket.
Jak už jsme uvedli v díle prvním, jedná se o výraznou tvář úspěšnosti a ohlasu práce tvůrců, skladatelů, interpretů, skupin, labelů apod. Tyto záležitosti tedy k hudebnímu byznysu (a schválně používám toto slovo) patří a my si dnes uvedeme další významné hráče na tomto poli (byť už někteří neexistují).
Melody Maker
Pamatuji si, že právě tato anketa nás v sedmdesátých letech hodně brala. Hudební scéna byla přehledná, konzistentní a tomu odpovídaly i výsledky jednotlivých kategorií - ty byly také velmi hezky nastaveny. Tento britský týdeník přinášel výsledky výročních anket, které měly svou váhu, a my jsme to hltali už jenom proto, že na prvních místech se tehdy umisťovali naši idolové...
Časopis byl založen v lednu 1926, kdy jeho původním zaměřením bylo věnovat se tanečním orchestrům. V padesátých letech se redakce nejvíce věnovala jazzové hudbě, ovšem v šedesátkách tuto oblast převzala rocková hudba. Není divu. Časopis tak reagoval i na konkurenci, kterou měl již od roku 1952 v dalším časopisu, v New Musical Express. Od roku 1956 tak vzniká samostatná anketa Singly, roku 1958 přišly i žebříčky kategorie Album.
Zajímavostí jistě i je, že to byl právě Melody Maker, který stál za hodně hlasitým návrhem hudební veřejnosti o ocenění členů The Beatles Řádem britského impéria.
Na konci šedesátých let se redakce zaměřila na stávající žánry, nepokukovala po nejnovějších menšinových trendech a do dalšího desetiletí vnesla i řadu dalších kategorií včetně interpretů jednotlivých nástrojů. Takže třeba roku 1973 to byly kategorie: zpěvák - Robert Plant, zpěvačka - Carly Simon, skupina - Yes, bicí - Carl Palmer, baskytara - Jack Bruce, klávesy - Rick Wakeman, kytara - Jan Akkerman, album - The Dark Side of the Moon (Pink Floyd), aranžmá - Yes), Producent - David Bowie, živý koncert - Alice Cooper, nový objev - Beck, Bogert & Appice... V sedmdesátkách prostě byli vládci této ankety Led Zeppelin a Yes...
Časopis také rozjel i inzerci, orientovanou na muzikantský svět a jedno období patřila právě tato inzerce k nejprestižnější na britských ostrovech (mimochodem, zde našel inzerát David Coverdale od Deep Purple, Bill Bruford od Yes, Rick Davies od Supertramp, Steve Hackett od Genesis, Mik Kaminski od ELO...).
Léta plynula, hudební scéna se měnila a MM šel tzv. od pangejtu k pangejtu. Na jedné straně konzervativnost, na straně druhé bezhlavé vrhání se do nejmodernějších trendů. Což nemohlo dlouho v konkurenci ostatních časopisů vydržet, a tak roku 2000 dochází k tomu, že značka Melody Maker zaniká a dostává se pod křídla dynamické značky New Musical Express.
New Musical Express
Tomuto britskému týdeníku vyšlo první číslo roku 1952, kdy jako první z médií uvedl výroční žebříček singlů. V šedesátých letech se na jeho obálce nejvíce střídali The Beatles a The Rolling Stones, od poloviny této dekády začalo být jasné, že NME je progresivnějšího zaměření než jeho soupeř Melody Maker. Přesto tomuto časopisu na samém počátku sedmdesátých let dochází dech, kdy ho Melody Maker válcuje svou solidností a orientací na klasickou rockovou hudbu. Roku 1972 byl magazín dokonce těsně před uzavřením. Ovšem tehdejší editor Alan Smith nepolevil, najal známá novinářská jména a zaměřil pozornost vydavatelství na nejnovější trendy v hudbě, nejdříve glam rock (třeba T.Rex) a pak punk. Časopis se rychle vyšvihnul a už v druhé polovině dekády měl větší náklad než MM, Record Mirror a Disc dohromady.
V následném desetiletí se NME stal nejprodávanější hudební tiskovinou v Británii, ale ve svých článcích zabředl i do sportu a politiky a jeho pozice se otřásla. Nástupem takových stylů jako hip hop se redakce váhavě vydala tímto směrem a prodeje začaly rychle klesat. Na základě těchto úkazů se časopis opět vrátil k rockové hudbě a tím se zachránil. Gothic rock, scéna Madchasteru - to vše lidi začínalo zajímat, navíc v devadesátkách se po určitém váhání soustředil nejen na propukající grunge, ale začal si více všímat americké scény obecně. V podstatě mu to zachránilo existenci, takže v roce 2000 mohl s klidem spolknout svého věčného rivala Melody Maker.
No a výroční výsledky? Co třeba singly v průběhu doby? V šedesátých letech zde jednoznačně vládli The Beatles (17 singlů celkem 69 týdnů na prvním místě), na dalších místech byli Elvis Presley a Shadows, v sedmdesátých letech byl nejdéle na špici singl Mull of Kintyre od Wings, z kapel to byla ABBA (7 singlů) a Slade (6 singlů), osmdesátky zaznamenaly nejdéle na první pozici Two Tribes od Frankie Goes to Hollywood, z interpretů pak Madonnu (6 singlů). Další dekády jsou pak hodně roztříštěné.
A kdo byl vítězem za minulý rok v tomto časopisu?
Nebudeme uvádět všechny kategorie (je jich 25), ale výsledky byly tyto (a posuďte sami jejich oprávněnost): génius - Liam Gallagher, britská kapela - alt-J, koncert - Kasabian, mezinárodní kapela - Haim, festival - Glastonbury, headliner festivalů - Muse, album -- Common Sense (J. Hus), album roku -- A Brief Inquiry into Online Relationships (The 1975).
A ještě jedna zajímavost: Nejvíce ocenění NME za všech možných kategorií získal Elvis Presley (26 vítězství), nejvíce vítězství v několika (čili nejen jedné) kategoriích za jeden rok získali Blur (celkem 5 ocenění - LP, singl, video, živák, kapela).
Rolling Stone
Americký čtrnáctideník spatřil světlo světa v Kalifornii roku 1967. I když by se zdálo, že zde jde o využití jména Rolling Stones, nebylo tomu tak (teď mne napadá, že takto mohl třeba vzniknout časopis Beatle). Jeden ze zakladatelů magazínu, Jann Wenner, uvádí, že ho inspirovaly dvě skladby, Rollin’ Stone od Muddyho Waterse a Like a Rolling Stone od Boba Dylana. Nakolik je to pravda od Američana, který se už jen z hlediska nacionálního nemohl chlubit vlivem z Británie, už těžko určíme.
V sedmdesátých letech se vedle hudby časopis věnoval i sociálním otázkám a tento trend nevěnovat se čistě a jenom muzice mu v podstatě zůstal dodnes. Na jeho stránkách našly své místo i další části mediálního průmyslu, včetně filmu a televizních pořadů - vždy šlo (či jde) jen o ty nejznámější a nejpopulárnější.
Zajímavým (i když občas kritizovaným) počinem bylo vydání publikace 500 Greatest Albums of All Time. Nejvíce alb co do počtu tam mají všichni členové The Beatles (jak s Beatles, tak i ze sólové tvorby), po 11 deskách tam má Bob Dylan, 10 alb je tam jak od Beatles, tak i od Rolling Stones, 8 alb tam mají Bruce Springsteen a Eric Clapton atd. Tímto směrem se vydaly i další publikace, a i když nic jiného, aspoň sumarizují pohled na hudbu a do určité míry uvádějí převládající obraz názoru redakce na celou problematiku.
Časopis se nevěnuje výročním čtenářským anketám, a pokud ano, nepřikládá jim žádnou velkou váhu. Nejsem přesvědčen o správnosti tohoto rozhodnutí, ale Rolling Stone funguje velmi dobře a necítí se být nijak zvlášť ohrožen svými konkurenty.
Sounds
Uveďme ještě magazín Sounds, který existoval v období 1970-1991. Stal se známým zejména z toho důvodu, že měl ve svém středu vždy rozkládací plakát (později i barevný). Původní myšlenka konkurovat MM a NME po nějaký čas celkem dost vycházela - redakce se stylově trochu vyhranila a dle vývoje světové scény se zaměřila na punk i na scénu Oi! Oi! a poté zejména na klasický heavy metal konce sedmdesátých a první poloviny osmdesátých let. Na konec je ale podtrhla jejich divize, která prodala vydavatelská práva konkurentům. Ještě předtím, než časopis zanikl, vedl ke vzniku magazínu Kerrang!
Kerrang!
Významný britský týdeník, který se zabývá hard rockem a heavy metalem, patří v současnosti mezi nejúspěšnější hudební tituly vůbec. První číslo vyšlo v červnu 1981 a název byl zvolen při pojmenování zvuku zkreslené kytary Ritchieho Blackmorea (tak aspoň praví pověst).
Redakce se začala hodně věnovat vždy tomu, co zrovna frčelo. Od subžánrů heavy metalu, což ještě fanoušci skousli, se v době nástupu grunge dala i na tuto vlnu. Od té doby existuje nemálo kritických názorů, že časopis se doslova po hlavě vždy vrhá do těch nejnovějších stylů, které se objeví.
Závěr?
Ano, v Británii existovalo či existuje řada dalších anket nejen britského významu. Můžeme směle jmenovat: Mojo, čistě na kytaristy orientované tituly Total Guitar, Guitarist, z americké provenience v té záplavě třeba Down Beat, opět jen ke kytaristům směřované Guitar Player, Guitar World... Ale jen několik z nich se může pochlubit historickou výjimečností a celosvětovým dosahem. A ty jsme si uvedli.
No a možná že si ještě pamatujete na anketu, kterou jsme při velmi hezkém rozvrstvení jednotlivých kategorií udělali i my v redakci. Ohlas na to byl úplně suprový. Co říkáte, neuděláme po delší době druhé kolo?
