Letem kytarovým světem - Elektrické kytary G & L a Godin

Pojďme se opět ponořit do světa elektrických kytar a rozšiřme si přehled o další firmy, které se těmito kytarami zabývají.

Tomuto tématu, když pominu doplňky, kdy jsme jen aktualizovali vývoj u pěti nejzákladnějších firem, jsme se věnovali naposled skoro před rokem a půl, takže to musíme napravit. A to hned ve velkém stylu, protože dnes nás čekají dva významní, výrazní a proslulí výrobci. Jeden je z USA a jeho kořeny sahají k té nejpodstatnější klasice elektrických masivních kytar, a druhá firma je z chladného (a nádherného) severu Ameriky, z Kanady.

Jedna firma vyšla z předchozích zkušeností a doplnila je o vychytávky vzniklé z dalšího vývoje a nebála se pojmout řadu nástrojů ve volnějším stylu. Druhá firma, ve snaze dostat se na špičku velmi náročného trhu světa elektrických kytar, se pustila cestou vysoce kvalitních materiálů, úzkostlivého zpracování a velmi široké nabídky zvukových možností kytar včetně několika typů osazení.

První vsadila na klasický design, druhá si ho většinou upravila, a přestože že si byla dobře vědoma, jak konzervativní často je národ elektrických kytaristů, podařilo se jí prosadit u několika sérií svůj vlastní osobitý design. Pokud hádáte v prvním případě G & L Leo Fendera a George Fullertona a ve druhém případě Godin, tak umíte na jedničku.

I v tomto díle budeme postupovat námi lety prověřenou metodou, kdy si přiblížíme nejen historii a celkovou filozofii přístupu firem k vlastní produkci, ale ve vybraných případech si uvedeme i některé základní modely. Samozřejmě nezapomeneme ani na kytaristy, kteří na tyto nástroje hráli či hrají (což určitě vypoví o charakteru určité firmy a značky více, i když u druhé z nich jde hlavně o elektroakustické nástroje), a v neposlední řadě nebudou chybět ani tabulkové přílohy, obsahující celkový přehled současných základních linií, řad a sérií nástrojů jednotlivých firem.

Ani u těchto firem nebudou chybět mé osobní pocity z hry na některé modely, protože s těmito kytarami se v našich zemích potkáte poměrně často. S Godiny tedy více, z GL jsem měl v ruce jen tři modely.

Rád bych ještě připomněl, že tabulkové přílohy si nekladou za cíl celkovou kompletaci celého katalogu firmy v rámci jejího vývoje, ale jsou vytvářeny na základě současných řad a modelů, kdy základním atributem byla snaha o přehlednost a logika řazení, včetně přihlédnutí k proslulosti jednotlivých sérií a jejich konstrukci.

G & L

„Byly to ty nejlepší nástroje, které jsem kdy vyrobil.“

(Leo Fender, dobová tisková reklama pro G & L)

Když roku 1965 Leo Fender prodal svou značku a komplex závodů firmě CBS, zůstal nějakou dobu jako její poradce, a to až do roku 1970. Poté se stal prostřednictvím své společnosti Research CLF podílníkem firmy Music Man, kterou mimochodem založili také dva bývalí pracovníci Fenderu, Forrest White a Tom Walker. Když se během následného desetiletí začaly vzájemné vztahy kazit, Leo Fender se spojil s Georgem Fullertonem, další klíčovou osobností vývoje Fenderu, a založili roku 1979 spolu společnost G & L, kdy pojmenování vzniklo z počátečních písmen jejich křestních jmen.

Obecně lze o těchto nástrojích prohlásit, že i když není jejich výroba nijak zvlášť masová, kytary se přesto svou kvalitou ujaly. Také i díky tomu, že firma tím, že se zaměřila na menší rozsah výroby, dokáže velmi rychle reagovat na požadavky kytaristů a svých vývojářů, čímž často přeběhla své větší konkurenty. V současné době toto hledisko ale přestalo platit, protože giganti tohoto průmyslu si uvědomili potenciál menších, a přesto kvalitních značek a svou výrobu tomuto trendu přizpůsobili. A to nejen úpravou výrobních linek ve svých mateřských závodech, ale i přesunutím části výroby do ekonomicky levnějších destinací, včetně vytvoření souběžných sérií, vycházejících z hlavní značky, ale vyráběných již v jiných zemích.

Po Fenderově smrti roku 1991 se do čela společnosti dostal John McLaren z BBE Sound. George Fullerton zůstal jako poradce do své smrti roku 2009 a Fenderova manželka Phylis je čestným předsedou G & L...

Kytary G & L v průběhu času přinesly řadu zajímavých vylepšení a změn. Patří k nim dělené singly Z (třeba na modelech Z-3 ze série ASAT), snímače MFD (Magnetic Field Design), nahrazující u některých sérií běžné magnety AlNiCo ve snímačích, vibrato Dual-Fulcrum s předsazenými úchytnými šrouby (ve srovnání s klasickými vibraty Fender), kobylky Saddle-Lock (na sériích ASAT Special, Z-3, Deluxe atd.) a další, kdy nesmíme zapomenout ani na typický tvar hlavy, lišící se na první pohled od Fenderů oním trnem, výběžkem na spodní straně hlavy.

Základní nabídku firmy tvoří série ASAT, která má několik linií. U nástrojů Classic převládá jako materiál jasan, výjimkou je model AlNiCo Launch, který je z borovice. Design vychází z Telecastera a některé modely mají i verzi elektroakustických pololubů (Classic či Bluesboy). Modely označené S jsou osazeny třemi singly, což je u tohoto typu větší novinka než HB Seymour Duncan či P-90 u krku. Na úplný vintage dřeň pak míří model Rustic, který má i „opotřebovaný“ hardware.

Série ASAT Special obsahuje kobylku Saddle-Lock, model Deluxe má tělo z mahagonu a javorové desky.

Na první pohled zaujmou nástroje Z-3, na nichž výrobce nainstaloval snímače Z-coil, singly, tvarově rozdělené na snímání tří a tří strun. Výrobce tak chtěl u jednotlivých pozic dosáhnout větší barevnosti tónu, výraznějších výšek a hlavně hutnějších basů.

U ASAT Deluxe firma zase vsadila na osazení humbuckingy a to od firmy Seymour Duncan. Odpovídá tomu i materiál korpusu, který je z mahagonu a javorové desky.

Linie Comanche sice svým tvarem, směřujícím ke Stratocasteru vybočuje z převládající nabídky série ASAT, ale zase je osazena snímači Z-3 a vibratem Dual-Fulcrum.

Následné série F-100, Fallout a SC-2 jsou zastoupeny jen jedním modelem, kdy F-100 s mahagonovým tělem nabízí tři varianty osazení humbuckingy (MFD nebo EMG81/85 či Seymour Duncan SH-1/TB4), Fallout s tvarem Jaguaru je osazen P-90 u krku a Seymour Duncanem JB u kobylky a SC-2 má dva singly MFD a vibrato Dual Fulcrum.

Kytary Invader jsou tvarově inspirovány superstraty a nabízejí různé varianty osazení, včetně možnosti rozpínatelných HB, totéž najdeme u silnější série Legacy, tvarově zpět u Stratocastera 60. a 70. let. Série 500 se třemi singly a mini switchem na další kombinace zapojení SC divizi USA ukončují. Patří sem ale i signature nástroje, a to zejména modely Jerry Cantrell Signature s ebenovým hmatníkem a Superhawk (Classic i Deluxe) se dvěma HB Seymour Duncan a Rampage s

kobylkou Kahler.

Jeden můj žák vlastní klasický model Legacy. Vyměnil si sice u něj snímač u kobylky za singl Seymour Duncan Jeff Beck, ale zvuk i s ostatními původními snímači byl vyvážený, takový, jaký jsem očekával. Dostala se mi do rukou i semiakustická ASAT Z-3, na kterou se hrálo velmi příjemně. Snažil jsem se postřehnout onen rozdíl mezi běžným osazením singly a snímači Z-3. Sešly se mi v učebně tedy oba nástroje, Fender Stratocaster i tento Z-3, ale šlo o tak rozdílné typy nástrojů, že si to nedovoluji jednoznačně určit. Jasný rozdíl je u snímače u kobylky, ale to je jasné na první pohled. U krku je u Z-3 instalován snímač tak, že zaujímá vzhledem ke klasickému osazení singly místo právě tak někde uprostřed. A hlavně už je to tak asi rok tomu nazad, takže zvukově to tak trochu splývá.

Divize Tribute nabízí nádhernou sérii Ascari, zastoupenou dvěma modely GTS a GT-90. Posledně jmenovaný jsem měl nedávno v ruce. Jde o nástroj osazený P-90 (přesněji řečeno snímači GL AP4285 a AP42105, designovanými jako P/90). Tělo a krk je z mahagonu a hmatník z palisandru. Úzký krk profilu C přidal na hráčském komfortu a ve spojení s kombem Vox AC30 či jedním starým neidentifikovatelným Fenderem ve studiu to znělo úžasně, nejlépe při lehce nakřáplém soundu.

Série Fiorano pak k tvaru superstratu nabízí krk s hlavou s kolíky po obou stranách.

V nabídce firmy najdeme i řadu prototypů, ale ty se mění tak často, že není třeba je zde uvádět. Totéž lze prohlásit o divizi Custom, kde se firma pustila do limitovaných edicí, často produkovaných jen po několika desítkách kusů. Nejvíce jde o designové úpravy či změnu materiálu (např. použití dřeva korina - limba).

Godin

Tuto kanadskou firmu založil Robert Godin, když roku 1972 začal v La Patrie v Quebecu stavět své první nástroje. Firma se tak rozrostla, že v současné době značka Godin znamená šet závodů ve čtyřech lokalitách, z toho tři v Quebecu a jeden v New Hampshire.

Godin Guitars je v podstatě korporace několika značek. Simon & Patrick jsou akustické nástroje vyšší třídy, Norman je značka běžnějších typů akustik, La Patrie se soustřeďuje na klasické kytary, o Art & Lutherie jsme v rámci tohoto seriálu hovořili, značka Sarga zahrnuje percussion, Sr amps aparáty a patří sem i vynikající akustiky a elektroakustické kytary Seagull. A samozřejmě vedoucí značka Godin. Její nástroje jsou mj. typické i přísným výběrem dřeva, jehož zdroj je v severovýchodních částech Kanady.

Jak už jsme uvedli v úvodu, kytary Godin obecně se vyznačují vysokou úrovní technické vybavenosti. Ta může určitému typu kytaristů vadit, ale pravda je, že právě pro tuto firmu se série, které jsou takto vybaveny, staly v mnohém poznávací značkou. Nástroje jsou tedy často vybaveny nejen standardními snímači, a to včetně klasických variací mezi singly a humbuckingy, ale najdeme zde i piezosnímače a pre-amp pro zesílení a mix přirozeného akustického zvuku (ano, právě i na masivních kytarách) a také i MIDI transducery včetně třináctipinových výstupů pro kytarové syntezátory.

Je fakt, že výsledná paleta zvuků z jednoho nástroje je pak při relevantním zařízení neuvěřitelná - což není zase typické pro většinu rockových kytaristů. Znám ale jednoho svého žáka, který hraje v takovém tribute seskupení, které přebírá skladby King Crimson a moc se mu LGXT ze série Signature a Multiac Jazz hodí...

Firma také přišla i s některými zajímavými vychytávkami, jako je HDR neboli High-Definition Revoicer, což je způsob rozšíření dynamické odezvy každého snímače a umožňuje hráčům lépe volit mezi hrou na aktivní nebo pasivní snímače.

Tvar těla Godinů obecně není unifikovaný, ale celkově lze prohlásit, že oba základní typy Fenderů i Les Paulů by se daly často vysledovat.

Výraznou sérii je série Performance, kde firma nabízí několik modelových řad. Převládajícím materiálem je lípa, což je zajímavé, krk bývá většinou javorový, stejně tak i hmatník.

Zajímavým nástrojem už jenom z hlediska materiálu je model Progression z javoru a topolové desky. Z této série mají většinu oněch elektro vybavení modely Freeway SA, xtSA a Session Custom Triple Play.

Ze série Core jsem měl v rukou zajímavý nástroj Core EMG, který byl osazen snímači EMG85 u krku a 81 u kobylky. Strohý, ale naprosto perfektně zpracovaný design mne doslova uchvátil, nemluvě o příjemném hmatníku. Dost jsem se u toho zvuku bavil, protože tvarová vzdálená analogie k Les Paulovi a výsledný zvuk a’la ESP - to byl docela zážitek...

Výborně zněla už na sucho kytara Montreal Premiere, celolubová záležitost, se kterou jsem se potkal v našem studiu. Byla to „blondcka“ a ani mi moc nevadilo, že krk není označen bloky, což osobně preferuji (taková osobní úchylka). Plný, kulatý zvuk se do komba Roland Jazz díky dvěma HB přenesl také velmi kvalitně.

Zato série Richmond, to je síla. Obsahuje retro nástroje, kde vedle modelů Belmont s rtěnkovými snímači působí neuvěřitelně kytary Dorchester se svým „křivým“ designem. Zajímavé je, že jakmile si ji pověsíte na tělo, perfektně padne. Na první pohled se to ale opravdu nezdá. Výrobce se chtěl trochu přiblížit k Rickenbackerům raných šedesátých let...

Nástroje série Passion mají vedle pro Godin standardního vybavení i tu zvláštnost, že jejich korpus má pět komor (RG3). Ovšem vedle nástrojů série Multiac, které jsou tak trochu mimo náplň tohoto článku (v přehledu je ale uvedené máme), mne hodně zaujaly kytary série 5th Avenue. Jde o nádherné nástroje s klenutým víkem (i dnem), floating kobylkou a klasickým trapézovým struníkem.

Firma zde nabízí jak vyloženě akustický model, tak i kytary osazené od P-90 či minihumbuckerem u krku po dva HB, včetně tremola Bigsby. Vím zcela jasně, na který model bych si chtěl zahrát, ale jde o tak ne zcela běžnou kytaru, že v našich zemích ji asi nikdo nemá. Je to Kingpin, celolub bez výřezů se singlem P-90. No, uvidíme.

www:

www.glguitars.com

www.godinguitars.com

Tab. č. 1: G & L - divize USA

Tab. č. 2: G & L - divize Tribute

Tab. č. 3: Godin

Creedence Clearwater Revival - to byla kdysi doba. Nikdy se nevrátí pohádka mládí... Trochu dechovky s pravdivým textem nezaškodí, ale dobře, pojďme raději k Johnu Fogertymu.

Roku 2009 vystoupil s losangeleskou filharmonií, což byla akce, která sice nesla jeho jméno, ale obě tělesa, Fogerty Band a filharmonie, si spolu zahráli jen tři skladby. Následné album The Blue Ridge Rangers Rides Again přineslo vedle obvyklé kolekce zemitých skladeb i hosty, a to Bruceho Sprignsteena v When Will I Be Loved?, klasice šedesátých let od Everly Brothers a Dona Henleyho a Timothy Schmita z Eagles na předělávce Garden Party od Rickyho Nelsona. V severských zemích Evropy mělo toto album výrazný úspěch, v ostatních žebříčcích si vedlo běžně - neboli se umístilo většinou v Top 30.

Daleko lépe si vedlo další album, které jsem si poslechl s chutí. Jedná se o Wrote a Song for Everyone, kde si v podstatě na každou skladbu pozval nějakého hosta. Je pravdou, že podobných záměrů se v posledních dobách vyrojilo opravdu hodně, ale to vůbec nevadí. Naopak, jde velmi často o hodně milé záležitosti a tohle je právě ten případ. Takže na klasikách Fogertyho tvorby najdeme takové hosty, jako jsou kupříkladu Kid Rock, Foo Fighters, Tom Morello, Bob Seger a další.

Velmi zajímavé bylo i jeho vystoupení s Brucem Springsteenem a E Street Band ve skladbách Fortunate Son (skladba Creedence Clearwater Revival), Oh, Pretty Woman (od Roye Orbisona) a (Your Love Keeps Lifting Me) Higher and Higher (od Jackieho Wilsona) na live akci, která poté vyšla na The 25th Anniversary Rock and Roll Hall of Fame Concerts.

Diskografie

John Fogerty - sólová tvorba

The Long Road Home - In Concert (2006, koncertní záznam, Fantasy Records)

Revival (2007, Fantasy Records)

The Blue Ridge Rangers Rides Again (2009, Verve Music Group)

Wrote a Song for Everyone (2013, Vanguard)

Muzikus 11/2005 - Z 50 riffů, které by si měl zahrát každý kytarista - Suzie Q (str. 63)

Muzikus 4/2006 - Kytaroví velikáni (str. 46, noty, diskografie)

Sólový kytarista a zakladatel Deftones je znám mj. i svými sedmistrunnými a osmistrunnými nástroji, oblibou v disonantních akordech a polyrytmickými riffy. Vedle své kapely také působí v projektu Sol Invicto. Je to i jedna z tváří kytar ESP (a LTD samozřejmě). Tato firma mu vyrobila signature nástroje, u ESP sérii Stef a u divize LTD sérii SC.

Deftones si svůj čas slávy nejvíc užili na přelomu tisíciletí, kdy jejich alba Around the Far, White Pony a Deftones posbírala řadu cen včetně drahých kovů ve více zemích. Následná alba těchto met nedosáhla. V každém případě je ale zajímavé poslechnout si Deftones na jejich albu Covers, kde převzali mj. i takové věci, jako Simple Man od Lynyrd Skynyrd, Drive (The Cars), The Chauffeaur (Duran Duran) nebo Do You Believe od The Cardigans.