Letem kytarovým světem - Efekty DigiTech a Fulltone

V rámci našeho seriálu jsme tu opět s exkurzí do světa efektů, kdy si přiblížíme další světoznámé firmy, zabývající se všemi těmi krabicemi, šlapkami, footpedály, stompboxy atp. A to vše samozřejmě zcela dle zvyklostí, uvedených námi v předchozích dílech a tematicky příbuzných studiích.

V rámci jednotnosti přístupu tedy budeme postupovat tak, že si uvedeme historii značky, její přístup k problematice a filozofii celé produkce (i u vybraných sérií a řad), sjednotíme si celkový přehled její činnosti vymezením jejich hlavních linií, podstatných sérií a přelomových řad a samozřejmě nezapomeneme ani na kytaristy a soubory, které ten určitý výrobek používají či používali. Což asi nejlépe bude charakterizovat přínos té určité značky.

V těchto případech ale nezapomínám uvést jednu svou poznámku. Přiřazení určitých efektových zařízení není pro jednotlivé umělce tak signifikantní, jako je to mu u kytar či aparátů. Výjimky jistě existují, zejména pak u zkreslovadel a wah pedálů, ale přece jenom je lepší postupovat aktuálně k určitému období. A zde vám může hodně posloužit další z mých seriálů, Pódiové sestavy slavných kytaristů.

Takže kdo nás dnes čeká? Jsou to opět dvě firmy. První z nich proslula zejména svými multiefekty a procesory, u nichž v řadě případů drží již léta celosvětový prim. V našich šířkách stala více známou díky unikátnímu pedálu, který sice není u nás příliš rozšířen, ale při jeho vyslovení i z obecného hlediska nemůže padnout jiné jméno firmy, než právě to, které máme na mysli.

Druhá firma u nás není příliš známá, což je rozhodně škoda, protože si stačí jen uvědomit, kdo že to všechno její produkty používá. Domnívám se, že už jen přečtení seznamu se jmény à la who is who v rockové kytaře řekne mnohé o této značce. Navíc její snaha o retro i směrem k odstranění unifikace vzhledu zaznamenává v dnešní době úspěch...

DigiTech

Efekty DigiTech patří v našich krajích mezi ty oblíbené, znám i případy, kdy slouží jako dobrá a vyhovující alternativa ke krabicím Boss, kdy nabízejí třeba bohatší parametry nějakého efektu. Pravdou ovšem je, že síla této firmy je zejména v multiefektech a procesorech. Dodnes nedám dopustit na klasiku GSP21 Legend z počátku devadesátých let, která měla na rozdíl od RP-1 rackovou a pedálovou část. Nabízela řadu již nastavených zvuků od takových celebrit jako Ritchie Blackmore, Steve Vai, Tony Iommi, Steve Lukather, Ted Nugent, Bruce Kulick, K. K. Downing a Glenn Timpton, Steve Morse a dlouhá řada dalších. K tomu dvacet čtyři efektů, MIDI, prostě paráda. I všechna následná zařízení, počínaje TSR-24, DHP-55, DSP-256XL, DSP-16 přes RDS8000, GSP2101 s lampou, po řady RP s vydařeným modelem RP2000 a RP7 s lampou a samozřejmě multimodelery typu GNX (na „čtyřku“ nedám dopustit) nemluvě o iPB-10 zaznamenala velký ohlas a v podstatě přebila úlohu krabiček této firmy. A to je tak trochu škoda. Určitě v několika případech.

Za prvé je to zcela jistě whammy pedál, vlajková loď firmy. Osobně mám v pedalboardu klasiku WPII, která umí nejen ohýbat tón až o dvě oktávy nahoru a dolů, ale zvládá i dvojhlasy v sedmi modech po dvou možnostech, kdy lze mezi nimi plynule přecházet pohybem pedálu. Nové modely navázaly velmi úspěšně na WPII a firma si tak v podstatě udržela monopol u tohoto typického efektového zařízení.

Za druhé to byly v určitou dobu zkreslovadla, z nichž velmi dobou pověst si už dlouho drží Hot Rod, distortion se čtyřmi základními mody, a to ProCo Rat, Boss DS-1, Arbiter Fuzz Face a Rat.

Značka DigiTech vznikla v podstatě jako odnož firem Johna Johnsona a Davida DiFrancesco, kteří roku 1974 založili DOD Electronics. Je pravda, že řada krabic DOD byla v průběhu času označována jako divize DigiTech, zvláště když nová firma nabrala dech svými multiefektovými zařízeními.

Johnson jako odborník na marketing a DiFrancesco, znalec elektrotechniky, si od počátku vzniku značky řekli, že se budou snažit ještě více poslouchat požadavky kytaristů. Roku 1987 pak ze svého působiště ve sklepě obchodu Music City v Salt Lake City přišli s multiefektem DSP128, který umožňoval použití až tří efektů najednou. Model sklidil úspěch jak u kritiků, tak i u uživatelů (a v podstatě i u dalších výrobců jako inspirace), protože naznačil možnost, jak se vyhnout dlouhým řadám krabiček a všechno soustředit do jednoho zařízení. Otázka kvality a charakteristiky jednotlivých efektů pak přišla až později.

Dobrého ohlasu se dočkal i harmonizer IPS33. Ovšem ta pravá bomba přišla roku 1990, kdy firma vrhla na trh whammy pedál. Ten se stal vyhledávaným doplňkem efektového řetězce a jej jím i dodnes.

V úvodu ke kapitole jsme uvedli řadu modelů. Prakticky všechny mi prošly rukama. Ovšem neuvedl jsem ještě jeden přístroj. Je jím Johnson J-Station, modeler, který si dokázal obhájit svou pozici i vedle dobově módní „ledvinky“, modeleru POD. Jistě, modely Line 6 POD se staly hodně populárními, ale J-Station nabídl, a nyní hovořím zcela subjektivně, daleko přirozenější barvy zvuků, a to včetně tří acoustic simulátorů. Když pomineme uživatelsky méně příjemnou editaci díky malému displeji, zvuk z této mašinky byl bezprostřední, ovládání základních parametrů vysoce intuitivní a celkový pocit ze hry velmi dobrý. Osobně jsem toto zařízení využíval na všech akcích, kdy jsem musel jít přímo do PA, a nikdy mne to nezklamalo. Pravda, nikdy nešlo o vystoupení v rámci kapely, ale o individuální záležitosti multimediálních projektů, protože osobně nejsem přívržencem tohoto zapojení při live hře s kapelou. Ale v každém případě bych chtěl podotknout, že ti, kdo zavrhli J-Station kvůli POD, udělali chybu.

V poslední době se firma pokusila oslovit trh krabicemi, které umějí více typů zkreslení najednou. Osobně tento typ pedálů nevyhledávám už jenom z hlediska určité ztráty identity výrobku, ale určitě jde o zajímavé věci. Můžeme zde tedy uvést nejdříve signature krabici The Weapon od Dona Donegana, kde základním faktorem tvorby zvuku jsou mody pro jednotlivé skladby multiplatinové kapely Disturbed. Tím je ovšem také dán dosti jednostranný způsob použití. Osobně za zajímavější považuji DF-7, který v sobě sdružuje sedm klasických distortionů a overdriveů, jako Ibanez TS-9 TubeScreamer, Boss DS-1 Distortion, BOSS Metal Zone, Electro-Harmonix Big Muff, ProCo Rat a další.

Vedle signature pedálu Dona Donegana uvedla firma i další krabice, orientované jednoznačně na určité skladby a zvuky kytarových velikánů. Patří sem velmi zajímavý (aspoň pro mne) Eric Clapton Crossroads, který simuluje zvuk skladeb jako Crossroads, Layla, Sunshine of Your Love a další, dále Scott Ian Black 13 s modelací tónů skladeb Madhouse, Finale, Protest & Survive apod., pozornost si rozhodně zaslouží Brian May Red Special Pedal (We Will Rock You, Crazy Little Thing Called Love, Keep Yourself Alive atd.) a samozřejmě i Jimi Hendrix Experience Pedal (Purple Haze, Little Wing, All Along the Watchtower...). Všechny tyto mašinky více čí méně věrně napodobují zvuk uvedených skladeb - otázkou ale zůstávají další položky celého zvukového řetězce kytaristy. Ovšem jako určitá inspirace a výchozí pobídka k určitému zvuku to špatné není. Osobně mne to ale nijak nenadchlo.

Firma se těmito počiny snaží stále více oslovit i trh krabic. Její pozice vzhledem k whammy pedálům a modelerům/multiefektům je jednoznačná, takže uvidíme, jak se jí to podaří. Univerzálnost parametrů jednotlivých krabic jí k tomu může dopomoci, ale přesto je tak trochu jasné, že DigiTech se tuto oblast trhu snaží spíše nevynechat než ovládnout. A možná, že vzhledem k dalším mamutím firmám dělá dobře.

Fulltone

Společnost Fulltone Musical Products byla založena roku 1991 Michaelem Fullerem, kytaristou, skladatelem a obrovským nadšencem do muziky. Fuller se v jednom z interview přiznal, že společnost založil v podstatě jen proto, že miloval klasický rock, Jimiho Hendrixe, Led Zeppelin a další velikány přelomu 60. a 70. let a první poloviny let sedmdesátých, a staré vintage pedály se mu zdály jak nedostupné, tak i velmi křehké. Navíc se mu nelíbila častá nespolehlivost a občasná nesrovnalost v elektrice a celkové konstrukci. „Vždycky jsem měl rád klasiku,“ říká zakladatel firmy, „ale neměl jsem peníze na to, abych si nakoupil všechny ty staré Marshally a tak. A tak jsem si sehnal aspoň efekty Uni-Vibes, Fuzz Faces, wah pedály, krabice Tube Screamer a další takovéhle vintage věci, třeba rozbité. A aby mi fungovaly, musel jsem si je opravit. A to tak, aby zněly stejně dobře jako v původním stavu. A pak jsem zjistil, že tyhle věci, které jsem koupil za třicet dolarů, jsem v klidu prodal za pět set nebo šest set dolarů... No to není špatný obchod, ne?“

„Když jsem to dával dohromady, tak mi vadilo, že žádný z těchto starých efektů vlastně neměl true bypass. Nikdo mne tehdy nebral vážně, ale mně se prostě nelíbilo, jak se to chovalo vzhledem ke zvuku, když byly vypnuté. A tak jsem si řekl, že zkusím dát kolem drát. A vyšlo to! Takže se nenechte zmást všemi těmi nápisy na ostatních výrobcích, jako Pure Bypass, Hard Bypass a podobně. Jsou to většinou jen jiná označení pro vyrovnávací výstupy, které svou stopu na průběhu signálu stejně nechají. Ty naše při vypnutí opravdu vypnou.“

Všechny krabice jsou vyráběny s vysokým podílem ruční práce a jeden ze základních parametrů výroby je spolehlivost. „Snažíme se o to, aby, když si naše zařízení koupíte, vás přežilo.“

Několik zařízení jsem měl možnost si vyzkoušet. Zaujala mne třeba krabice PlimSoul, kde vedle ovládání Level a Sustain (mimochodem dobře a plynule fungujícího) je i knoflík Hi-Cut, který dokáže velmi hezky zvládnout nechtěné twangy či úpravu signálu mezi singlem a humbuckerem. Jde o zařízení, kde se výrobci pokusili dát dohromady sílu overdrive à la TS-808 a distortionu, jako třeba DS-1. Výsledkem je hybrid obou těchto zařízení, který reaguje velmi dobře na dynamiku hry a jeho funkce nejsou zbytečně hraniční - opravdu v co nejvyšším míře zanechává charakteristiku původního tónu v závislosti na kytaře a aparátu. „PlimSoul je jeden z nejlepších high-gain pedálů, co jsem kdy slyšel,“ zhodnotil Scott Henderson.

Protože rád zkouším zkreslovadla všeho možného druhu ve stálé a nikdy nekončící snaze po odpovídajícím zvuku, dostal se mi do rukou i 69 MkII. Nejdříve jsem si říkal: „No, má to v podtextu Fuzz Face a já ten hodně chlupatý tón zase tolik nemusím. Ale když jsem to připojil k Marshallu, tak se krabice krásně rozezpívala. Samozřejmě, že to umí i rané Hendrixovy zvuky, ale dva germaniové tranzistory skvěle spolupracují s knoflíkem Contour a umožňují zdůraznit harmonické střední frekvence. A ovládání intenzity vstupu zase umí nakreslit příjemně tón, ve spolupráci s vnitřními trimry nedochází ani při hraničních nastavení k extrémním zvukovým polohám. Eric Johnson o něm v Guitar Playeru roku 1998 prohlásil: ,Jednoznačně jedna z nejlepších krabic!‘“

Ještě více se mi líbil Fat-Boost FB-3. Když už jsme uvedli Erika Johnsona, ten FB-3 používá také, spolu s ním například i Mike Campbell, Peter Frampton, Steve Stevens a další. Ideální záležitost pro lampové aparáty, navíc jsou tranzistory FET (Field Effect Transistor) nastaveny tak, že i při menší hlasitosti mohou dokreslit příjemně, „flaškovitě“, signál.

A konečně jsem si mohl vyzkoušet i Ultimate Octave s funkcemi nejen octaveru, ale i distortionu. Dobrou vychytávkou je i přepínač Fat/Bright, který dokáže změnit charakteristiku tónu octaveru. Právě tuto krabici mají ve svém pedalboardu takové osobnosti, jako kupříkladu Joe Perry, Joe Satriani, Steve Vai, Billy Gibbons a další.

Z čeho jsem byl ale úplně unešený, to byla krabice GT500. Ta nabízela Hi-Gain Distortion a Overdrive Boost v jednom. Doporučuji vyzkoušet, protože už jenom proto, že i nasucho, do čistého kanálu neuslyšíte onen příslovečný písek - nastavené mody a případné použití switchů s preferencí určitých frekvencí tohle značně eliminují. Ideální pro ty, kdo chtějí tzv. mastný, skleněný tón.

Fulltone je firmou, která si dokázala najít místo na trhu. Díky preciznímu zpracování získala i dobré jméno. Její produkty ale nejsou široce zaměřeny, pořizovací cena také nepatří k těm nejlevnějším, pro začátečníky tato zařízení už vůbec nejsou. Tuto oblast dokázaly zaplnit obchodně mocnější firmy či firmy s pověstí klasiky, mající kořeny již v šedesátých letech. Uvidíme, zda tato značka vydrží vedle gigantů Boss, Dunlop/MXR, Maxon, Rocktron a dalších...

Doplňky 96: Brian Robertson

Muzikus 1/1998 - Letem kytarovým světem: Thin Lizzy (miniprofil v rámci studie, str. 24)

Muzikus 6/2000 - Letem kytarovým světem: Motörhead (miniprofil v rámci studie, str. 31)

Muzikus 6/2004 - Kytaroví velikáni (str. 48, noty. diskografie)

Muzikus 7/2006 - Pódiové sestavy slavných kytaristů (str. 30)

Robertson během počátku nového tisíciletí opustil řadu svých stylově hodně nevyrovnaných a nijak zvlášť úspěšných pokusů a zaměřil se víc na odkaz své předchozí činnosti. Roku 2004 si s kapelou Ash zahrál jejich verzi klasického hitu Thin Lizzy The Boys Are Back in Town. V srpnu o rok později se účastnil velké akce, realizované na počest Phila Lynotta, kdy se na pódiu objevili Thin Lizzy spolu s Garym Moorem, Scottem Gorhamem, Erikem Bellem, Brianem Downeym (dr) a baskytaristou od Jethro Tull Jonathanem Noycem.

Počátkem roku 2008 spolupracoval se švédskou rockovou alternativou Bitter Twins a rozjel práci na svém vlastním materiálu. Nahrávání trvalo delší dobu, takže výsledek v podobě alba Diamonds and Dirt se na pultech ocitl až na jaře roku 2011.

Jedná se o hodně zajímavý počin, kdy už jenom výběr muzikantů napovídá leccos. Mj. zde najdeme baskytaristu Nalle Pählssona (od Treat) či bubeníka Iana Hauglanda od Europe: „To je ta nejlepší rytmická sekce, se kterou jsem hrál od dob Phila Lynotta a Briana Downeye.“ Navíc, i když si většinou pěveckých partů obstarává sám, na desce mu hostují Leif Sundin (z Michael Schenker Group) a Rob Lamothe z Riverdogs.

Album obsahuje třináct věcí, z nichž dvě pocházejí z dob starých Thin Lizzy, It’s Only Money z desky Nightlife z roku 1974 a dvě verze Running Back z LP Jailbreak z roku 1976: „Myslím, že by byl Phil hrdý na to, co jsem udělal s těmi skladbami...“.

Diskografie

1. Brian Robertson + Bitter Twins

Global Panic! (2009)

2. Brian Robertson - sólová tvorba

Diamonds and Dirt (2011, Steamhammer)