Kytaroví velikáni - Ray Toro a Frank Iero

Vítězslav Štefl, 12. 1. 2015

Kytaroví velikáni - Ray Toro a Frank Iero

„Bráním se poslechu současných věcí. Bojím se i z toho hlediska, abych něco neokopíroval. V tomhle jsem hudební snob. Ale přesto existuje pár současných kapel, které můžu, Třeba Muse. Ty mohu poslouchat, stejně jako staré klasiky...“

(Ray Toro, Seymour Duncan Blog)

„Kytary jsou živé věci. Mají duši. Tedy některé ne, ale v tom je ta krása nástroje. Každá kytara je jiná...“

(Frank Iero, www.epiphone.com)

Kdo ví, co bude dál. Zprávy se různí, ale jedno je jisté. My Chemical Romance ohlásili 22. března 2013 svůj rozpad, a tak se Ray Toro a Frank Iero, kytarová dvojice této simple rockové, velice úspěšné kapely, najednou ocitla ve vzduchoprázdnu. A bylo by opravdu škoda si je neuvést na těchto stránkách a nezhodnotit tak jejich přínos, zvláště když odkaz jejich kapely, zejména z období alba The Black Parade, je stále živý. Musíme si totiž uvědomit, jak rychle se v dnešním světě uplatňuje rčení - sejde z očí, sejde z mysli...

Jak to tak někdy bývá, k této kapele jsem se dostal až po poslechu jejich výjimečného alba The Black Parade. A k němu jsem zase přišel, když mi jako členovi jednoho nejmenovaného fanzinu přišly do rukou singly Welcome to the Black Parade a Famous Last World. První z nich se dle IFPI umístil v Čechách dokonce na 6. místě. A tak jsem si tehdy řekl, co je to za kapelu, jejíž jeden kytarista vyrostl na poslechu Queen a Ozzyho Osbournea a druhý spolu s Epiphone realizoval svůj signature model Phant-O-Matic, k čemuž měl poznámku, že vždycky chtěl být jako Kurt Cobain, který měl také svůj model Jag-Stang? Co to je za kapelu, která během deseti let stanula na největších pódiích, dokázala ustanovit svůj zvuk a feeling a pak se prostě rozhodla, že je čas odejít? Kde se její kytaristé vynořili?

Ray Toro

Raymond Toro se narodil 15. července 1977 v Kearny v New Jersey. Už na střední škole se začal zajímat o muziku. Jeho největšími vzory se staly zejména dvě osobnosti, Randy Rhoads a Brian May: „Mohlo by mi být tak kolem čtrnácti let, když mě brácha přivedl k muzice Ozzyho Osbournea. A bylo to album Blizzard of Ozz (1980, Jet), které mne nejvíce oslovilo. Hned jak jsem si ho doposlechl, stal se pro mne Randy Rhoads tou největší autoritou. A asi nejvíc mě zaujalo to, že dokázal napsat jak ohromně těžké, valící se heavy skladby, tak i velmi subtilní věci, jako třeba Goodbye to Romance. Tahle deska vlastně ukazuje na jeho opravdu široký stylový záběr. A to mě nejvíc právě dostalo - to, jak dokázal skloubit metalový materiál s klasickou hudbou. Pokoušel jsem se o to a pokouším se o to pořád. Rhoads mě přivedl i k tappingu, přivedl mě i ke studiu klasických stupnic. To všechno mě neuvěřitelně inspirovalo a myslím, že je to občas v mé hře slyšet. Třeba v Thank You for the Venom z alba Three Cheers for Sweet Revenge, tak ty rychlovky ke konci sóla, to je jeho poznávací znamení.“

Protože ho Rhoads inspiroval i ke klasice, začal už jako teenager poslouchat třeba Andre Segoviu či Christophera Parkeninga: „Byl jsem jednu dobu Segoviou úplně posedlý. To, jak dokázal skloubit melodické a basové linky, bylo úžasné. Segovia navíc dokázal uvést klasickou kytaru a klasický způsob hry na ni ve všeobecnou známost, dokázal rozbořit hranice mezi posluchači elektrické a klasické kytary. A Parkening, to byl vlastně Segoviův žák.“

Brian May z Queen je pak jeho další velkou inspirací: „To, co se mi líbí na Mayově kytaře, je, že se na tento nástroj dívá jako na orchestr. Jeho hra na kytaru je velmi, jak bych to řekl, velmi symfonická. Mám rád, když se kytary vrství a vytváří se tím harmonie.“

Torův starší bratr, který na něj měl velký vliv, ho přivedl i k dalším kapelám, jako Led Zeppelin, Beatles, Doors, Metallica, Mötley Crüe, a také i k Jimimu Hendrixovi. Ve svých vzpomínkách také uvádí, že mu koupil i první elektrickou kytaru...

Ray Toro

Kytary

Toro si nejvíce oblíbil Gibsony Les Pauly Standardy, které většinou osazuje snímači Seymour Duncan, v jednom případě Phat-Cat SPH90 a P90 a u druhého Standarda JB SH-4 u kobylky (u krku je původní). Les Paul Standard Plus má i od Epiphone, od této firmy vlastní i pololub Sheraton II. Od Gibsona má dále Les Paula Juniora, Customa, ’76 Deluxe Ruby Burst a Explorera (taktéž i od firmy Epiphone). Můžeme zmínit i bílý Epiphone Willshire: „Epiphony mám vůbec moc rád. Vždycky jsem měl rád Les Pauly a Epiphony jsou skvělé na pódiu, protože jsou lehčí a mají rychlý krk.“

Na své nástroje natahuje struny S.I.T., sady o síle .011-.052. Z trsátek používá značku Dunlop a sílu 1 mm.

Aparát

I zde se Toro orientuje na jednu značku, a tou je Marshall. V průběhu kariéry jich použil několik modelů, nejvíce však pak JCM2000 DSL100. Samozřejmě také hrál (či hraje) na JCM800, Vintage Modern, zajímavostí jsou pak hlavy Dave Friedman. Toro hrál i na hlavy Randall RM100 a Cyclone, Crate BV300H a Hiwatt. U beden je to také z hlediska značky jednoznačné - jsou jimi Marshall 1960A a 1960AX.

Efekty

„Snažím se mít co nejmíň efektů. V tomhle jsem tradicionalista.“ K nejoblíbenějším a nejvíce používaným tedy patří wah pedál Dunlop Cry Baby, krabice Boss GE-7 EQ, CE-5 Chorus Ensemble a Pitch Shifter a zcela jistě pak Electro-Harmonix POG Polyphonic Octave Generator (jsem jeho také velký fanoušek): „Tím, že si určím poměr oktáv, můžu dostat do svého zvuku zvuk Hammondek. A s tím chorusem je ten dojem fakt silný.“

Mezi další krabice, které mu tvořili či tvoří zvuk, patří MXR EVH Phase 90, Fulltone Clyde Wah pedal a Budda wah pedal, volume pedál Ernie Ball, BOSS Phaser a Chromatic Tuner, Electro-Harmonix Big Muff, MXR Carbon Copy a Smart Gate, také ZVex Super Duper Overdrive a další, včetně klasiky Ibanez TS-9 Tube Screamer.

Jako teenager začal chodit na kytarové lekce a netrvalo dlouho a začal působit s lokálními kapelami. Nejvýznamnější z nich byla sestava Rodneys, která vznikla roku 1994. O čtyři roky později vydali dokonce i album, Soccertown, USA. V sestavě se Toro setkal se svým budoucím kolegou, bubeníkem Mattem Pelissierem. Ovšem po absolvování střední školy roku 1995 se Toro rozhodl jít jinou cestou. Muzika ho sice zajímala, na krátkou dobu hrál na bicí se souborem Dead Go West, ale jeho hlavním zájmem se stal film. Jak uvedl v jednom z interview, jeho snem nikdy nebylo být členem nějaké kapely, ale jen možnost psát hudbu a pracovat ve filmu...

Potom ale přišel rok 2001.

Frank Iero

Frank Anthony Thomas Iero Jr. se narodil 31. října 1981 v Belleville v New Jersey. Jako dítě trpěl mnoha nemocemi, které mu ztrpčovaly život a díky nimž musel trávit dost času doma či v nemocnici. Přes to všechno dokázal vždy všechno dohnat a tuto svou houževnatost, která se mu později hodila, si vypěstoval již tehdy. Jeho otec, ještě předtím, než se s rodinou rozešel, ho nejdříve seznámil s bicími, na které sám hrál.

Pouštěl mu také své desky, ale mladý Iero stále pošilhával po kytaře: „Když jsem byl hodně mladý, tak jsem dost poslouchal klasický bluesový desky, se kterými mne seznámil můj táta. Ovšem potom jsem slyšel In Utero od Nirvany a to pro mne znamenalo něco jako prozření. Vlastně až díky tomu jsem se začal zajímat o tuhle muziku a poznal jsem tvorbu i dalších kapel, jako třeba Big Black, stejně jako řadu dalších kytaristů, například Grega Ginna od Black Flag nebo Thorstona Moorea od Sonic Youth. Navíc jsem si tak uvědomil krásu zkresleného tónu Kurta Cobaina. Úplně miluju to, že z desky je slyšet každé škrábnutí trsátkem, každý posun prstu. Uvědomil jsem si tehdy, že nemusím umět hrát jako Eddie Van Halen. To prostě není důležité. Hlavní je vložit do toho srdce, zdůraznit svou osobnost a nebát se projevit emoce.“

Již v jedenácti letech začal hrát v místních kapelách, jako kupříkladu v Sector 12, Hybrid, I Am a Graveyard (otřel se i o Give Up the Ghost) a dalších, většinou se pohybujících ve stylových vodách punku, spíše post punku nebo post HC. Výraznější sestavou byla skupina I Am a Graveyard, respektive Pencey Prep. Ta také stihla vydat, jako Rodneys, jedno album, Heartbreak in Stereo. A pak zase přišel rok 2001...

Frank Iero

Kytary

I když Iero hraje na Gibsony, kdy jde nejvíce o Les Pauly včetně modelu Studio, několika SG a krásného Standarda z roku 1979, poměrně velký rozruch udělal kolem svého signature modelu Epiphone Willshire Phant-O-Matic: „Použil jsem tělo modelu Wilshire, na to jsme instalovali AlNiCo humbuckery z Les Paulů, z Les Paula jsem také vzal i krk s hlavou, vyměnil jsem tam mechaniku, trochu jsme si pohráli s elektronikou - a zrodil se Phant-O-Matic. To je vše.“ Jak Iero uvedl, už jako dítě měl sen, že je taková celebrita, jako Kurt Cobain, který si vytvořil vlastní model Jag-Stang. A když ho oslovila společnost Epiphone s nabídkou vytvořit si svůj vlastní signature model, začal přemýšlet, jakou osobností by se mohl inspirovat: „Po pravdě, první na mysl mi přišel můj otec, který mi koupil první kytaru. takže jsem nešel po cestě různých celebrit, ale vzpomněl jsem si na to, co jsem vždycky chtěl mít v ruce. Koneckonců, jak táta, tak i děda byli příčinou, proč jsem se dostal k muzice. Oba hráli na bicí, oba byli v kapelách.“ Je nutné také poznamenat, že ze svého autorského honoráře od Epiphone Iero hodně přispívá na výzkum léčby roztroušené sklerózy. Jeho rodina byla touto chorobou postižena.

Jinak Epiphonů má samozřejmě více. Patří sem nízkoluby řady ES, dále G400 Plus, Les Paul Custom Ellitist a další. Rád si zahraje na Fendery a to Toronado, ’72 Telecaster Deluxe a několik Stratocasterů.

Aparát

Na rozdíl od svého kolegy je Iero ve znamení aparátů Orange (i když začínal na Marshallech). Zejména pak hlav Rockerverb MkII 100 nebo Thunderverb 200. K nim pak dává bedny Orange PPC412C. Vlastní i kombo Vox AC30, které používá zejména pro čisté tóny.

Efekty

Krabic se u něj střídá poměrně hodně. Z jím preferovaných MXR jsou to M-135 Smart Gate, Phase 90, Carbon Copy, Bass Octave, Super Chorus, TR-2 Tremolo a GE-7 EQ, od BOSSe jde o Blues Driver BD-2 a ladičku TU-2, patří sem Way Huge Swolen Pickle mkII Jumbo Fuzz, Electro-Harmonix Holy Grail Plus Reverb a Ernie Ball Volume pedal.

My Chem

11. září 2001 se Gerard Way stal svědkem útoků na WTC v New Yorku a na základě tohoto traumatu se rozhodl vepsat své pocity do hudby. Domluvil se spolu s bratrem Mikeym s bubeníkem Mattem Pelissierem na založení kapely. Krátce poté se rozhodli rozšířit trio na kvartet, protože Way neuměl spojit zpěv s hrou na kytaru. Požádali tedy Tora, aby se k nim připojil. A My Chemical Romance byli na světě. Po prvních nahrávkách na půdě domu, kde bydlel Pelissier, se dali dohromady s labelem Eyeball, u nichž natáčeli také Pencey Prep. A když se na přelomu let 2001-2002 Pencey Prep rozpadli, dostal jejich kytarista Iero nabídku přidat se k MCR. A to doslova několik dní předtím, než se kapela vydala do studia natočit svůj debut. A už se to všechno rozjelo...

Debutové album získalo v Anglii zlato, ale ten pravý průlom přišel až s druhým albem. Právě toto platinové album vyneslo kapelu na vrchol dobového zájmu a jejímu rozletu neuškodila ani výměna bubeníka. Na světových turné hráli s Green Day, na Warper Tour se stali headlinery a další skok k popularitě udělali svou předělávkou Under Pressure od Queen. Celosvětový úspěch na ně ale teprve čekal, a to po vydání desky The Black Parade. Tehdy již spadali pod produkci Roba Cavellea, který byl podepsán pod většinou alb Green Day, na klipech k albu zase spolupracovali se Samem Bayerem, který byl producentem Smells Like Teen Spirit od Nirvany a dalších videí.

Třetí album se stalo tak slavným, že kapela se dokonce rozhodla vyzkoušet vystupovat ne pod svým názvem, ale pod pseudonymem The Black Parade. Deska se dostala mezi padesát nejlepších alb roku 2006 v anketě časopisu Rolling Stone a o rok později byli My Chemical Romance nominováni v kategorii Nejlepší alternativní skupina roku, kdy konkurovali samotným Linkin Park a White Stripes.

Roku 2010 jim vyšlo další album, ale to se stalo jen stínem předcházejícího díla. K jeho umístění i v delším časovém období pak neprospělo ani náhlé oznámení členů skupiny, že spolu prostě končí. A bylo to.

*) Pozn.: Roku 2010 s kapelou nahrával i John Miceli (dr), na turné sestavu v letech 2007 až 2013 doplňoval klávesista James Dewees.

**) Pozn.: Bubeníci Pedicone a Alexander nebyli interními členy souboru, ale šlo o muzikanty, kteří s kapelou vystupovali na turné.

A jak po MCR?

Za prvé je brzo ještě v tak krátké době hodnotit rozjezd sólových aktivit Tora a Iera, ale na druhé straně řada fanoušků vyjadřuje své pocity slovy - no nic moc.

Ray Toro natočil několik skladeb (většinou šly na charitu) a spojil své síly s kabaretním umělcem Voltairem.

Iero je přece jenom aktivnější. Jeho současná tvorba, která pod novým symbolem vychází v řadě singlů, je ale trochu někde jinde, než by si fanoušek MCR přál. Je velmi těžké si v tom udělat nějaký jednotící názor, koneckonců Iero není jednoznačná osobnost. V každém případě není bez zajímavosti jeho nová kapela, Death Spells, v podstatě pokračování projektu Leathermouth. Zde nejde ani tak o snahu nahradit své původní posty, jako spíše zkusit něco nového.

Z mého hlediska tak musím prohlásit, že pokud napadne Tora a Iera a další bývalé členy MCR dát se opět dohromady, bude to jejich nejlepší rozhodnutí. Přílišná váhavost by ale nebyla zcela na mítě - v dnešní době se to opravdu nevyplácí a My Chemical Romance, při veškeré úctě k jejich tvorbě, neměla zase takové kvantum megaúspěšných desek...

Diskografie:

1 Ray Toro + The Rodneys

Soccertown, USA (1998, Sell Out Records)

2 Frank Iero + Pencey Prep

Heartbreak in Stereo (2001, Eyeball)

3 Ray Toro + Frank Iero - My Chemical Romance

3.1 Základní, profilová alba

I Brought You My Bullets, You Brought Me Your Love (2002, v UK zlato, Eyeball)

Three Cheers for Sweet Revenge (2004, platina v UK, USA, CAN a v dalších zemích, Reprise)

The Black Parade (2006, 2. pozice v UK, USA, CAN, platina v USA a CAN, dvojnásobná platina v UK, Reprise)

Danger Days: The True Lives of the Fabulous Killjoys (2010, v Top Ten v USA, zlato v UK, Reprise)

3.2 Koncertní alba