Na přelomu 50. a 60. let se v Británii blues sice hrálo, ale v podstatě mělo stejné postavení, jako jazz - rozhodně totiž nebylo v centru pozornosti hudební veřejnosti, o zájmu médií ani nemluvě. V podstatě bychom tak našli pouze dvě osobnosti, které se blues doslova upsaly a dokázaly tento styl přetavit tak, že z něj vyrostl celosvětově nepřehlédnutelný fenomén: Alexis Korner a John Mayall.
Ano, právě tito dva multiinstrumentalisté měli lví podíl na tom, že blues spolu s rock and rollem tvoří nejvýraznější prvek podstaty rockové hudby v celé její historii. Stačí si jen uvědomit, že sestavami u Alexise Kornera prošli např. Charlie Watts, Bill Wyman, Brian Jones, Ginger Baker, Graham Bond, Jack Bruce, Dick Heckstall-Smith, Eric Burdon, John McLaughlin, Robert Plant a řada dalších. Ovšem z hlediska kytary, a to zdaleka ne jen bluesové či bluesrockové, ale rockové obecně, a odkazu tvorby, zejména té z šedesátých let, je jméno John Mayall přece jenom daleko zásadnější, výraznější a trvalejší.
John Mayall (první zastavení)
Mayall se v polovině 60. let stal synonymem pro blues. Jeho skupinou The Bluesbreakers, vyhlášenou líhní velkých kytaristů (z tohoto hlediska ji svým významem předčili pouze Yardbirds), prošla také hezká řádka jmen. Když ale k němu nastoupil bluesový puritán Eric Clapton, vzniklo album John Mayall's Bluesbreakers with Eric Clapton. Z hlediska elektrické kytary jedna z nejdůležitějších desek vůbec. Clapton se díky svému již tehdy neopakovatelnému feelingu ocital v oslavných graffitti na zdech, a stal se kytarovým hrdinou. Své schopnosti však začínal vyvažovat občasnou náladovostí a určitou nevypočitatelností - například se jednou uprostřed turné sebral a odjel na dovolenou do Řecka. Zbyla tu po něm mezera, kterou bylo nutno zaplnit. Jenže kdo by si vůbec troufnul převzít takový těžký post, kdo by mohl zahrát tu nevděčnou roli Claptonovy náhrady? Odpověď byla jednoznačná. Peter Green.
Peter Alan Greenbaum, se narodil 29. října 1946 v Bethnal Green, na východním předměstí Londýna. O kytaru se začal zajímat, když mu bylo kolem deseti let. Tehdy jeden z jeho starších bratrů přinesl domů levnou španělku, která se, jak Green říká, nakonec stala jeho osudem. Nejdříve sice jenom sledoval bratrovu hru, ale velmi brzy ho požádal, aby ho také naučil hrát. Samozřejmě, že starší brácha ho nejdříve odbyl akordovou příručkou, ze které Peter vůbec nic nevyčetl, prostě mu to nic neříkalo. Pak se ovšem v bratrovi hnulo svědomí a začal se Peterovi věnovat: "Stačilo mi ukázat pár akordů a už jsem se toho nepustil."
Mezi jeho první vzory tehdy patřili Muddy Waters a B. B. King. Během několika let byl zcela okouzlen tvorbou Shadows a kytarovými linkami Hanka B. Marvina.
"... jako baskytarista jsem měl tehdy větší šanci."
V patnácti letech si zkrátil jméno na Green a začal to zkoušet v několika místních amatérských sdruženích, a to jako baskytarista (líbil se mu Paul Samwell-Smith, uznával Billa Wymana): "Nevzdával jsem se kytary, ale jako baskytarista jsem měl tehdy větší šanci dostat se do nějaké party a zkoušet hrát." Tehdy také nastoupil do učení k řezníkovi (což ho nebavilo), na chvíli si zkusil i prodávat za pultem pekařského obchůdku (to ho netáhlo už vůbec), ale hlavně pořád do sebe sál hudbu, jak jen to šlo (a to ho tedy bavilo pořádně). Poslouchal, co se dalo, uchvátila ho syrovost raných Rolling Stones, hloubka bluesového feelingu Johna Lee Hookera, ale to už se blížíme k době jeho obdivu k Ericu Claptonovi.
Peter B's Looners
Tehdy také již přešel ke kytaře, a to nejen na základě poslechu Yardbirds a Erica Claptona, ale i na žádost klávesáka Petera Bardense, který po svém neúspěchu v Them dával dohromady kapelu a potřeboval sólového kytaristu. To bylo začátkem roku 1966, a v nové skupině, pojmenované Peter B's Looners, se devatenáctiletý Green poprvé setkal s Mickem Fleetwoodem (dr, přišel s Bardensem z formace The Cheynes). Kapelu doplňoval baskytarista Dave Ambrose (na samém počátku si s Greenem občas prohodili nástroje). Green byl sestavou zezačátku nadšený, poprvé hrál v kapele jako kytarista: "Chtěl jsem se živit hraním na kytaru. Měl jsem docela opodstatnění pro tyhle myšlenky, protože v okolí nebyli žádní dobří kytaristé. Byl tam jen Eric Clapton. A já jsem si představoval, že bych se mu někdy mohl zkusit nějak vyrovnat."
John Mayall (druhé zastavení)
Skupina se ale pořád nemůže sehrát, takže se zhruba po třech měsících zkoušek rozpadá. V květnu 1966 se sice Green spolu s Fleetwoodem, Bardensem a Ambrosem ocitá po boku Roda Stewarta ve formaci Shotgun Express, ale už v červenci dochází k zásadnímu zlomu v jeho kariéře, když se stává členem Mayallových Bluesbreakers. Ve své nezáviděníhodné roli náhrady za Erica Claptona se velmi brzy orientuje tak dobře, že svou pódiovou hrou a svými výkony na LP A Hard Road umlčuje pokřiky typu "Vraťte nám Erica!" "Hrál jsem i věci, které hrál Clapton. Jenže po nějakém čase mě to začalo vytáčet - musel jsem pořád myslet na to, že musím hrát tak dobře, jako Eric - a to unaví." Green si sice upevňuje svou pozici v kytarové světě, dosahuje určité proslulosti (i díky své instrumentálce The Super-Natural), ale pořád se nemůže zbavit dojmu, že ho někdo někam tlačí, že na roli Claptona u Mayalla nikdy nedosáhne. Důležité ovšem je, že tehdy hraje u Mayalla nejen John McVie (bg), ale v dubnu 1967 přichází i Mick Fleetwood - a spolu s Peterem si všichni tři začínají uvědomovat, že mají ve svém hudebním cítění k sobě dost blízko.
Peter tedy od Bluesbreakers nakonec odchází. V prvních dnech se jen tak protlouká, žije v Mayallově domě a pokouší se psát. Jedna z prvních věcí, které v tomto období napsal, byla skladba Black Magic Woman (svou verzí ji proslavil Carlos Santana). Mayall mu prý tehdy řekl, ať také zkusí napsat nějaké blues - výsledkem byla Merry-Go-Round, kdy se Peter s největší pravděpodobností nechal inspirovat Sweet Sixteen od B. B. Kinga. Vliv B. B. Kinga můžeme vlastně vysledovat i v Black Magic Woman (viz Kingova Help The Poor). Když už jsme u jeho autorství, tak pro zaryté fanoušky ještě doplňme, že pravděpodobně úplně první věcí, kterou Peter vůbec kdy napsal, byla The Same Way.
Fleetwood Mac
Když byl od Mayalla vyhozen Mick Fleetwood, všechno se pro Greena začalo v dobré obracet. Během přesvědčování Johna McVie, který s odchodem od Bluesbreakers váhal, a po angažování dalšího kytaristy, Jeremyho Spencera, zakládají v červenci 1967 skupinu Peter Green's Fleetwood Mac - tak zněl původní, velmi demokratický název (zcela prvotním názvem bylo dokonce sousloví Peter Green's Fleetwood Mac featured Jeremy Spencer).
Kapela se výborně uvedla svým skvělým vystoupením v srpnu 1967 na festivalu ve Windsoru v Londýně (tehdy ještě bez McVie, který dosud nebyl zcela rozhodnut o odchodu od Mayalla, takže za něj hrál Bob Brunning, který je tak i na B straně jejich prvního singlu). John McVie byl nakonec přesvědčen geometricky narůstajícím ohlasem skupiny a v září 1967 se stal jejím členem. A Fleetwood Mac se své šance chopili dokonale. V šedesátých letech tak patřili k nejdůležitějším bluesovým skupinám v Anglii a v osmdesátých letech k nejúspěšnějším rockovým na světě. Ale to už tam Green nebyl.
Vyprodukovaná alba se skvěle prodávají, kapela jezdí s velkým ohlasem všude možně (debutové LP se udrželo v žebříčcích celých 13 měsíců) a Peter začíná směřovat svá sóla k výraznějším melodickým linkám. Ovšem celý ten obrovský tlak, který byl na kapelu vyvinut kolotočem smluv s gramofonovými společnostmi, termíny vydání nahrávek, sessiony, nabitými turné a hlavně médii, měl výrazný podíl na prvních vážných trhlinách v osobních vztazích mezi jednotlivými členy kapely. Green, vždy tak trochu náchylný k stihomamu, se začíná znepokojovat výraznějším postavením Spencera, který se k otázkám hudební orientace Fleetwood Mac začal vyjadřovat stále nekompromisněji, zejména z hlediska její orientace na ryzí, až puristicky produkované blues. Peter, aby rozmělnil situaci v kapele, se v podstatě nebrání tomu, aby na pozvání Micka Fleetwooda nastoupila do kapely další kytarová posila - Danny Kirwan.
Z tohoto období pocházejí ty nejlepší Greenovy výkony - stačí si připomenout jeho vklad do Mr. Wonderful, Then Play On či řady alb Boston Tea Party. Takže navenek se zdálo všechno v pořádku.
Peterovi se ale přestává líbit, že Fleetwood Mac začínají vypadat jako kytarová armáda, má první problémy s drogami, nechává se ovlivňovat myšlenkami jedné ortodoxní sekty (např. navrhuje kapele, aby odevzdávali většinu svých příjmů na charitu, což Fleetwooda nadzdvihlo) a ke všemu se v té době k němu donese zpráva, že v jednom interview na něj Mayall vzpomíná jako na Claptona druhé třídy. To všechno jeho naprosto rozhárané nitro rozloží a v květnu 1970 šokuje Peter celý hudební svět tím, že oznamuje svůj odchod od Fleetwood Mac (poslední vystoupení bylo 28. května 1970).
První sólové pokusy
Pod vlivem drog a americké fundamentální sekty se zbavuje všech svých příjmů (dává je na dobročinné účely) a začíná se životem jen tak potácet. Přesto své první sólové album vydává už v listopadu 1970. To však nechá většinu posluchačů chladných. V únoru 1971 ale svitne jeho fanouškům světélko naděje - Peter zachraňuje turné Fleetwood Mac po USA, když na základě duševní vyčerpanosti a deprese opouští skupinu Jeremy Spencer. Po dokončení turné ale opět odchází a stahuje se do sebe. Objevuje se sice jako host na některých dalších deskách Fleetwood Mac, občas si zajamuje se známými osobnostmi, ale jinak se opět podvoluje svým představám. A znovu začíná martyrium s drogami, které nad ním měly moc i v dobách raných Fleetwood Mac. Snaží se tomuto prokletí uniknout, nějakou dobu tráví na psychiatrickém léčení, pracuje i jako nemocniční zřízenec.
Návrat
Peter se ovšem rozhodně nehodlal vzdát tak lehce. Další sólová alba sice nezačala strhávat žebříčky v prodejnosti, ale v každém případě přispěla k tomu, že se začal opět probouzet ze své letargie. Zásadním způsobem se tak stalo zejména v devadesátých letech, kdy se i díky vlně všeobecného zájmu o feeling šedesátých a sedmdesátých let, znovu chopil kytary. Roku 1995 založil Splinter Group a hned první album zcela jednoznačně ukázalo, že jeho tón má stále svou sílu. I sestava kapely mohla leccos napovědět o ohlasu na jeho tvorbu: Green, Nigel Watson (g, voc), Cozy Powell (dr), Neil Murray (bg) a Spike Edney (key).
Již následující rok jela kapela evropské turné, které obsahovalo na 150 koncertů, Green se objevil po boku Garyho Moorea. 12. ledna roku 1998 byl uveden do Rock 'n'roll Hall of Fame v New Yorku, kde si zahrál Black Magic Woman spolu s Carlosem Santanou. Návrat do všeobecného povědomí se Peterovi neoddiskutovatelně podařil.
I další desky byly přijaty velmi dobře. Robert Johnson Songbook uvedli i na turné po USA, live dvojalbum Soho Sessions ukazovalo na sehranost již usazené skupiny (LP je dedikováno Cozymu Powellovi, který zahynul právě v ten den, kdy se deska natáčela), Destiny Road obsahovalo výraznou skladbu Man of the World, Hot Foot Powder nabídlo ještě vyzráleji podanou sadu skladeb Roberta Johnsona, kdy se ke kapele připojili významní hosté, jako Buddy Guy, Otis Rush a další. Time Traders pokračovalo ve stylu Destiny Road, při poslechu instrumentálky Underway máte pocit, že jste se přenesli do dob, kdy vznikala Albatross. Skupina bývá v této době občas prezentována již jako Peter Green & Nigel Watson Splinter Group.
Peter Green je prostě zpátky. O muzice jako takové mluví spíše nerad ("Hudba je protipólem řeči"), ale důležité je, že zase koncertuje a natáčí. I když se nyní opět zaobírá myšlenkami spíše na sólová alba, takže jeho členství u Splinter Group je spíše nejasné, než jednoznačně ukončené, jisté je, že se dokázal opět postavit na vlastní nohy a navázal tak na svou pozici z dob jeho působení u Bluesbreakers a Fleetwood Mac. Jeho pokusy vrátit se k eleganci starých dob jsou zcela v intencích jeho stylu hry, jsou prostě příjemné.
Kytary
Když pomineme ten fakt, že jeho první elektrickou kytarou byla vlastně baskytara (Star), tak první výraznější kytarou byla Harmony, na kterou hrál ještě zezačátku svého angažmá u Mayalla. Ovšem poté se již zcela jednoznačně upnul na gibsony les pauly. Jedním z nich byl Les Paul v barvě cherry, k němuž si vytvořil vztah až posvátný - to mu ovšem nebránilo, aby v roce 1976 neprodal všechny Gibsony včetně svého "cherry" - jeho paranoia dosáhla tehdy takového stupně, že chodil po soudech a neustále vyžadoval převedení svých tantiém na charity.
Dalším proslulým Les Paulem byl Standard (sunburst), jehož přední snímač byl osazen obráceně (magnety směřovaly směrem ke kobylce). A proč takto? Peter Green si totiž snímač u krku instaloval sám a spletl se při tom v jeho orientaci. Uvědomil si to pozdě, až když bylo všechno hotovo a struny zase nataženy. A protože se mu to nechtělo zase předělávat, tak jen upravil propojení obou snímačů tak, aby při střední pozici přepínače snímačů nezněly zároveň oba dva. Vlastníkem této kytary je v současné době Gary Moore a natočil na ní mimo jiné i album Blues for Greeny.
Samozřejmě, že Peter během své kariéry (například se Splinter Group) používal i jiné značky. Ve svém proslulém období u Mayalla hrál například i na '59 Fendera Stratocastera (toho si oblíbil hodně), později vyzkoušel Gretsche (Duo Jet, Roc Jet) a další nástroje (včetně Telecastera s piezo snímačem). Oblíbil si i model Gibson Howard Roberts. Jsou to ovšem stále gibsony les pauly, ke kterým se vždy rád vrací.
Akustické kytary používal zejména při nahrávání, jedna z nejvýraznějších byla michiganská kopie Nationalu (slyšíme ji třeba v Oh Well). Na své nástroje natahuje silné sady a preferuje hru prsty, bez trsátek.
Greenův vztah ke kytaře je velmi osobitý: "Hraju, protože je to můj život a vyhýbám se tak práci(!). A myslím si, že to lidi poznají, že nejsem pokrytec, a proto si třeba kupují moje desky, no ne?"
Aparáty
V aparátech se také nijak zvlášť nepokoušel experimentovat, během své kariéry hrál většinou na marshally, u Fleetwood Mac k nim občas přidal stacky Orange (GT120) - zejména pro živé hraní (ve studiu natáčel spíše přes komba Fender řady Twin), se Splinter Group si zvykl na Fendery Pro Sonic a Blues DeVille, často si zahraje na Voxe AC-30.
PETER A JEHO PŘÍCHOD K BLUESBREAKERS
Peter se prostě rozhodl Mayalla přesvědčit, že nahradí Erica naprosto v pohodě. Koupil si také Gibsona Les Paula a zašel za Mayallem dát mu najevo, že to, co zahraje Clapton, on zvládne taky - a vyšlo to. Nejdříve odehrál s Bluesbreakers tři koncerty před Claptonovým návratem z dovolené. Potom musel jít zase stranou, ale když se Eric za dalšího půl roku rozhodl, že od Bluesbreakers odejde a založí si Cream, Mayall po něm rychle a ochotně sáhnul. I když se stylem hry lišil od jeho předchůdce, cit pro blues rozhodně měl - tam, kde Eric málem explodoval, Peter se tématu dotýkal jen zlehka a velmi jemně spřádal pletivo svých sól a vyhrávek. Bezprostřední pocit mu byl vždy bližší, než stylová technika hry.
GREENŮV TÓN
Co na Greenovi muzikantsky hned upoutá, je zpěvnost jeho kytary - zvuk jde jakoby zevnitř jeho osobnosti. Dokáže z les paula dostat konkrétní tón, plný charakteristiky hutného mahagonu a svým instinktivním frázováním vytvořit skutečný hlas bílého bluesmana, umocněný jeho srdcem. Nikdo od té doby nedokázal vylíčit vnitřní smutek skladeb Need Your Love So Bad nebo Love That Burns takovým způsobem, jako on. Ten žalostný a toužebný hlas podbarvený typickými kytarovými liniemi dává náladu nejen Peterovým skladbám, ale vlastně i celé jeho cestě životem.
DISKOGRAFIE
A) PETER GREEN + JOHN MAYALL'S BLUESBREAKERS:
A Hard Road (1966/1967, Decca/Deram)
B) PETER GREEN + FLEETWOOD MAC (základní, řadová alba včetně sessionů a vybraných live nahrávek, považovaných za základní katalog skupiny, bez kompilací):
Peter Green's Fleetwood Mac (1967/1968, Blue Horizon)
Mr. Wonderful (1968, Blue Horizon/Castle)
Blues Jam At Chess (1969, 2LP)
Fleetwood Mac in Chicago (1969, 2LP, někdy vydána jako dvě samostatná alba, Blues Jam in Chicago a Blues Jam at Chess, Blue Horizon)
Biggest Thing Since Colossus (1969/1995, Fleetwood Mac + Otis Spann, Blue Horizon)
Then Play On (1969/1970, Reprise)
C) PETER GREEN SÓLOVĚ (včetně vybraných kompilací):
The End of the Game (1970, Reprise)
In the Skies (1979, PVK/EMI)
Little Dreamer (1980, PVK)
Whatcha Gonna Do? (1981, PVK)
Blue Guitar (1981, kompilace, Creole)
White Sky (1982, Headline)
Colours (1983, Headline)
Come on Down (1986, Homestead)
A Case For The Blues (1986, úspěšná kompilace, Night Life)
Legend (1988, kompilace, Creole)
Last Train to San Antone (1992)
Green and Guitar (1996, kompilace z let 1977-1981, Music Club)
Bandit (1997)
Peter Green Songbook (2000, kompilace, Seagull)
The Peter Green Collection (2001, Fuel 2000)
Live at the BBC (2003, live kompilace, Silverline)
Man of the World: The Anthology 1968-1988 (2004, Sanctuary)
D) PETER GREEN + SPLINTER GROUP (včetně kompilací a rarit):
Peter Green Splinter Group (1997, japonská edice obsahuje bonus Green Manalishi, Artisan/Snapper)
Live UK Tour (1997, Artisan)
Robert Johnson Songbook (1998/2003, Peter Green & Nigel Watson, Artisan/Snapper Classics)
Soho Session (1999, 2CD, limitovaná edice 20 000 kusů, Artisan)
Destiny Road (1999, Artisan)
Hot Foot Powder (2000, Peter Green & Nigel Watson Splinter Group, + hosté Buddy Guy, Honeboy Edwards, Dr. John, Otis Rush, Joe Louis Walker, Hubert Sumlin')
Blues Don't Change (2001)
Time Traders (2001, Eagle/Bluestorm/Spitfire/BMG)
Best of Peter Green Splinter Group: Big Chance (2002, 2CD, kompilace, Snapper)
Reaching the Cold 100 (2003, Eagle/Import)
E) VÝZNAMNÉ SPOLUPRÁCE:
Např. s Paulem Butterfieldem, Rodem Stewartem, Jackem Brucem, Aynsleym Dunbarem, Erikem Claptonem, Otisem Spannem, B. B. Kingem, Charliem Wattsem, Vincentem Cranem a dalšími...
F) RARITY (včetně titulů, které by sice mohly být řazeny do některých předchozích kategorií, ale z mnoha hledisek včetně okolností jejich vzniku jsou spíše určeny mezi méně obvyklé nahrávky):
singl If You Wanna Be Happy / Jodrell Blues (1966, Peter Green + Peter B's), Green's Blues (1998), Blues for Dhyana (1998), The Clown (2001), Soho: Live at Ronnie Scotts (2002)
