Kytaroví velikáni - Joe Bonamassa

„Postavit sólo - to je jako běžet maratón na 16 nebo 24 taktů. Nemůžeš od začátku hned sprintovat, ale musíš nasadit tempo, abys zaujal přihlížející. Pak zvolníš a sdělíš něco nějakým nápadem, melodií. A pak přijde ten závěr, kdy se pustíš do sprintu...“

(Joe Bonamassa, Guitar World 2012)

Jeden z nejpracovitějších, nejzavilejších v tom nejlepším slova smyslu a nejpregnantnějších rockových a bluesrockových kytaristů současnosti s hlubokými kořeny na klasický rock a blues - to je přesně Joe Bonamassa. Kytarista, který si zaslouženě vydobyl své slavné jméno, skladatel, jehož stylový záběr dokáže překročit předpokládané hranice stylu, zpěvák s osobitým výrazem, vyhledávaný producent a host mnoha prestižních projektů, včetně superkapely Black Country Communion.

Navíc mezi jeho velké vzory patří Gary Moore, což je třeba v mém případě jedna z rozhodujících deviz, které rozhodly o jeho zařazení do našeho seriálu. No a teď, když si zpětně prohlížím všechno to, čím jsem ho uvedl, tak si říkám, že je ostuda, že jsme o něm ještě nepsali. Takže rychle do toho, protože tento vynikající kytarista, jeden ze současných velikánů rockové kytary, si to tedy rozhodně zaslouží.

Ještě jedna záležitost stojí za zmínku. Bonamassa se liší od svých nažhavených souputníků mj., také i tím, že na rozdíl od mnoha z nich nebyl hvězdou hned ze začátku. Musel o své místo na slunci tvrdě a poměrně dlouho bojovat. To sice nesnižuje zásluhy všech těch, jejichž alba se od debutu stala hned hitem, ale může to vyprávět další rovinu tohoto příběhu. Zvláště když si uvědomíme, že jeho alba, cca od Black Rock, mají stále vyšší a vyšší úspěšnost v prestižních anketách, včetně Billboardu...

Za povšimnutí stojí i to, že výraznou část jeho albové diskografie tvoří live alba, což opět vytváří analogii ke starým bluesmanům. A navíc vedle svého labelu založil i nadaci Keeping The Blues Alive Foundation, jejíž primárním úkolem je pomáhat hudebnímu vzdělávání.

Joe Bonamassa se narodil 8. května 1977 v New Hartrfordu. Ke kytaře se dostal vlastně už ve čtyřech letech. Samozřejmě to jenom zkoušel, ale měl proč - jeho otec, velký fanoušek muziky, mu pouštěl už v raném dětství desky Erica Claptona, Jeffa Becka a dalších představitelů britského blues. Není tedy divu, že ve dvanácti letech měl Bonamassa už vlastní kapelu Smokin’ Joe Bonamassa. Kapela vystupovala, kde se dalo, a docela se začala chytat nejen místně, ale udělala si jméno i v širším okolí, včetně měst Buffalo, Scranton a dalších. Bonamassa tehdy hrál na svou první „velkou“ kytaru, červeného Fendera Stratocastera, ročník 1972, kterého mu koupil jeho otec.

Velký zlom nastal v okamžiku, kdy byl požádán, aby předskakoval na cca dvaceti vystoupeních před B. B. Kingem. Příležitost pořádně využil, a protože bylo jasné, že dosavadní působiště už mu je těsné, začal se poohlížet i jinde. Jednou z dalších štací byla bluesrocková kapela Bloodline, kterou spolu s ním tvořili bubeník Erin Davis, syn Milese Davise, doprovodný kytarista Waylon Krieger (ano, syn Robbieho Kriegera z The Doors) a baskytarista a zpěvák Berry Oakley Jr, syn Berryho Oakleyho z Allman Brothers Band. Kapela slibných jmen podepsala smlouvu s Varèse Saraband Records a vydala debutové album. Určitého úspěchu dosáhl pilotní singl Stone Cold Hearted, který vystoupal v Billboardu na 32. pozici. Poté, co předskakovali Lynyrd Skynyrd a Tesla, se formace rozpadla. To ovšem nevadilo, protože Bonamassa začal stavět na těchto zkušenostech a vstoupil do vod sólové kariéry.

Prvních pět alb zaznamenalo velmi hezké úspěchy na žánrových anketách. Debut, který přinesl vedle autorských věcí i předělávky od Roryho Gallaghera, Jethro Tull, Ala Koopera a Free, vystoupal v divizi Blues Album v Billboardu na 9. příčku. Není divu, jako debut to bylo hodně vyrovnané album, navíc s hosty jako Rick Derringer (g), Leslie West (g) či Gregg Allman (key). Dvojka už získala místo první, a to obsahovala už pouze původní věci!

Na Blues Deluxe se zase orientoval na skladby od řady hvězdných jmen (např. Jeffa Becka, Elmore Jamese, Roberta Johnsona apod.), Had to Cry Today obsahovala mezi jinými i věci od B. B. Kinga či Steveho Winwooda.

Už na You & Me mu ale hrál na bicí Jason Bonham, se kterým se poté setkal v superkapele Black Country Communion. Ta vznikla roku 2010 a své přízvisko „super“ si plně zasloužila: Bonamassa (g), Glenn Hughes (bg, voc), Jason Bonham (dr) a Derek Sherinian (key, mj. Dream Theater). Všechna tři alba, která tato sestava vydala, jsou nádhernou ukázkou klasického hard rocku. Skupina se tak staví vedle nejlepších sestav hard rocku 21. století, kam mj. rozhodně patří třeba Chickenfoot a další.

Počínaje albem Sloe Gin se Bonamassa začíná dostávat do širšího povědomí a od Black Rock se jeho jméno vyslovuje jedním dechem mezi těmi nejvýraznějšími současnými rockovými kytaristy, kteří umějí dostat feeling klasického rocku do dnešní doby. Pokud někomu přeji dlouhotrvající úspěch, tak Bonamassa je to určitě.

Kytary

Bonamassa, jehož sbírka čítá něco kolem 160 kytar, preferuje Gibsony Les Pauly, jichž má celou řadu. Typickými pro něj jsou tedy modely Customy, a to přímo jím signované, mezi jinými Joe Bonamassa Skinnerburst ’59 Les Paul. Tělo je z mahagonu a vrchní dvoudílné javorové desky, krk je také mahagonový a s palisandrovým hmatníkem a kytara je osazena snímači Burstbucker u krku a Custombucker u kobylky a mechanika na hlavě je Kluson. Patří sem i model Goldtop: „Pokud mám být sám sebou, tak musím hrát na Les Pauly. Už jenom jak to zapojíte a jak to zní, je prostě to, jak chcete, aby tak znělo. Cokoli jiného mi prostě nedává smysl.“

Signature model mu firma Gibson vyprodukovala u řady ES335, vlastní i ’59 Historitc Tom Murphy Les Paul, limitovanou edici Epiphone Joe Bonamassa a několik klasických ES335, kdy nejvíce hraje na modely z let 1972,a to v barvě červené a natural. V jeho sbírce nemůže chybět dvoukrká EDS1275, model Don Felder, vlastní i hybrid Bona-Byrd, kdy k tělu Les Paulu je krk z Firebirdu)...

Hraje také na Chandlery, Fendery Stratocastery a Telecastery, vezme do ruky i Music Many (modely John Petrucci či Steve Morse).

Z akustických kytar ve studiu nejvíce používá Gibsony Hummingbird a J-45, Martin D-28, Takaminy a Yamahu LJX36C, také i dvanáctistrunnou Breedlove a akustiky Davis.

Na své kytary natahuje struny Ernie Ball, sady o síle .012-.052 (většinou na Les Pauly), .012-.056 (dvoukrká Ernie Ball - ovšem 6/6) a .011-.052 (Gibson ES335). I ladění je většinou standardní, ovšem na dvoukrké kytaře je potah na barytonovém krku nadladěn o půl tónu, a to do C, F, a#, d#, g, c1.

U trsátek preferuje Dunlopy Jazz 3.

Aparáty

„Nikdy jsem nezkoušel hledat jenom jeden aparát, který by dokázal naplnit všechny moje představy o zvuku. A tak jsem se pustil cestou spárovat k sobě vždy ty aparáty, které se mi zrovna líbí.“ Základem jeho aparátů je dlouhou dobu Marshall JCM25/50 Silver Jubilee. „Ostatní hlavy jsou určeny pro vždy určitý tón - ale Marshall, to je můj základ.“ Navíc každá z dvojice hlav zní přes dvojici reproduktorů v bednách Category 5 4x 12”, a to vždy u dvojice vertikální.

Na pódiu hraje dále na hlavy Category 5, a to signature modely JB-100 68. Od této firmy hraje i na své signature kombo 2x 12” JB jam amp.

Našli bychom u něj další signature model, tentokrát od firmy Carol-Ann, ten páruje s hlavou Van Weelden Twinkleland.

Vedle těchto pódiových současných aparátů vyzkoušel i aparáty Budda či Bogner, s Black Country Communion hrál zejména na vintage modely Marshallů.

Efekty

Bonamassa se efektů nebojí a rozhodně nepatří mezi ty puristy, kteří ve snaze omluvit svou nechuť zkoušet něco jiného zamrzli v okřídlených rčeních à la „k čemu to všechno je, mně stačí tohle a tohle“. Nakonec proč ne, samozřejmě, ale speciálně u Bonamassy rozhodně nejde o žádnou samoúčelnost. V pódiové sestavě se mu nejvíce „zahnízdily“ wah pedál Dunlop Cry Baby, volume pedál Ernie Ball, má rád efekty Boss, a to DD-3 Digital Delay (na pódiu má tři), RV-5 Digital Reverb (pro 4. smyčku do hlavy Carol-Ann), klasické Ibanez TS808 a Dunlop Fuzz Face, dále tremolo Fulltone Supa-Trem, phaser Whirlwind, TC Electronic SCF, rackový TC Electronic 2290, speaker simulátor Palmer PDIS03 (přes něj jde signál z hlavy Marshall přímo do PA) a řada dalších.

Skladba: Driving Towards the Daylight

Autor, autoři: Joe Bonamassa, Danny Kortchmar

Interpret: Joe Bonamassa

Skupina: Joe Bonamassa Band

Album, zdroj: Driving Towards the Daylight (2012, Provogue Records)

www:

www.jbonamassa.com