Kytaroví velikáni - Jerry Horton

Vítězslav Štefl, 7. 10. 2014

„Praxe, praxe, praxe. Ale rozhodně nejen to. Musíte se učit dívat i mimo svůj styl. Protože tam najdete tolik další inspirace, kterou na svém žánrovém dvorečku najít třeba ani nemůžete. Zpětně tak obohatíte svůj výraz a to je základ.“

(Jerry Horton, Guitar HM World)

Umění najít si i v současných hudebních zmatcích vlastní tvář, a být přesto přitom stylově „in“? Ale ano, jde to. A že se to zejména v prvních letech po přelomu tisíciletí podařilo kapele Papa Roach díky feelingu jejího kytaristy Jerryho Hortona, je více než jisté.

Jerry Horton a jeho Papa Roach jsou entitou, která má hned několik zvláštností. Jedna z nich zaujme hned při prvním pohledu na jejich diskografii. Přes velké úspěchy standardních alb je to zcela jednoznačně kapela EP, „épéček“, těchto zcela osobitých formátů nosičů. Skupina si tak vždy připravila půdu pro uvedení nosné skladby, nevystřílela všechny náboje vydáním silných pecek najednou, a navíc se dostalo i více prostoru pro nechci říct zrovna vatu, ale i pro skladby dalšího ražení, kterými si Papa Roach dokázali „oťukat“ zájem fanoušků. A že by tuto strategii neměli opouštět ani nyní? To je, z pohledu výkyvu ohlasu na jejich alba, více než jisté...

Můžeme uvést i další postřeh. Horton sám uvádí svou kapelu jako soubor, který se do svého stylu vůbec nebojí zařadit více melodických a dalších prvků: „Ani nevím, kde se to v nás vzalo. Máme rádi jak Metallicu, tak i Red Hot Chili Peppers nebo Faith No More či ranou tvorbu Wu-Tang. Proč ne? Ale melodika skladeb Beatles, to byla vždy výzva. Takže se nebojíme naposlouchat i takové kapely, které šly tímhle směrem...“

Jerry Horton

Jerry Allan Horton se narodil 10. března 1975 v Dixonu v Kalifornii. Ve čtrnácti letech vzal do ruky kytaru a začal poslouchat, co se dalo. Mezi jeho základní vzory, které mimochodem stále vzpomíná, patřila dvojice James Hetfield a Kirk Hammett: „Jo, poslouchal jsem nejdřív takový kapely jako Mötley Crüe, Nine Inch Nails, Sepultura a tak. Ale ve skutečnosti to, co mě dostalo pořádně ke kytaře, byla Metallica. Tehdy jsem pár měsíců dokonce i chodil na nějaký kytarový lekce. Ale poté, co jsem zaslechl Hetfielda s Hammettem, jsem se rozhodl, že se budu dál učit jen z poslechu, a to hlavně těch dvou...“

Zásadní zlom v jeho životě nastal, když se připojil ke kapele Papa Roach. Vlastně, slovo připojil není zase tak úplně přesné. Formace, která se stala později proslulou pod jménem Papa Roach, vznikla už v lednu 1993, když zpěvák Jacoby Shaddix a bubeník Dave Buckner zjistili, že mají společné hudební vzory a i chuť zkusit dát něco dohromady. Během měsíce se k nim připojil dechař Ben Luther a baskytarista Will James.

Nacvičili spolu skladbu Fire od Jimiho Hendrixe a vystoupili v místní školní soutěži. Na bednu se nedostali a v březnu došlo k oné výměně, kdy za Luthera nastoupil Horton. Cca dva měsíce poté, co si Shaddix a Buckner řekli, že založí kapelu... Takže spíše šlo o spoluzaložení souboru, kdy se v prvních měsících ustálila sestava na úvodní formaci. Hortona do kapely doporučila jeho přítelkyně, která byla jejich fanynkou. Horton zapadl velmi dobře, snažil se předvést v tom nejlepším světle a podle jeho vlastních slov cvičil při svém zaměstnání pokrývače a prodavače všude a kdykoli, kde a kdy to jen šlo.

Civilnímu zaměstnání ale mělo brzy odzvonit. Kapela začala čím dál víc koncertovat a vytvářet si kolem sebe tábor fanoušků. Z původního názvu Mody Dick sešlo a skupina se dál prezentovala pod názvem Papa Roach, který byl inspirován přezdívkou nevlastního Shaddixova dědečka, Williama Roatche.

Kytary

Na řadě turné v období po roce 2000 s sebou Horton bral osm deset kytar svého tehdejšího signature modelu Schecter Diamond, které měl osazené snímači Seymour Duncan, jejichž zvuku dává přednost před původními DiMarzio.

Nástroje měl (a dodnes má) přeladěné do několika ladění, nejčastěji dropped ladění. Z nich pak nejvíce používanými jsou u něj kupříkladu dropped D (D, A, d, g, h, e1), dropped D♭ (D♭, A♭, d♭, g♭, b, eb1), dropped C (C, G, c, f, a, d1) a dropped H (H1, F#, H, e, g#, c#1). Na kytary natahuje většinou struny Dean Markley Blue Steel a to podle ladění o síle .011-.052 nebo .012-.054 či dokonce .013-.056 (čím větší podladění, tím menší tah a tím i možnost natáhnout silnější struny).

V současnosti jsou jeho hlavními kytarami samozřejmě stále Schecter, a to modely řady Tempest, Solo 6 Hellraiser, Classic a Blackjack ATX a samozřejmě i jeho signature nástroje. Jedná se zejména o model ze série Solo 6, který má tělo i krk z mahagonu, hmatník se čtyřiadvaceti pražci je z ebenu a je osazen snímači Seymour Duncan JB SH-4 a ’59 SH-1N.

Musím se zde zmínit o zajímavou reakci jednoho z mých studentů. Stalo se to minulý rok. Jeden z mých žáků ze Slovenska, nadšenec Papa Roach, si nosil s sebou na hodiny tuto signature kytaru. Jednou jsem u něj přetáhl hodinu a do třídy vešel další student, nadšenec Iron Maiden, a těžký odpůrce všech následných subžánrů heavy metalu. Ten nejdřív nevrle zavrčel, když viděl tuto kytaru s onou pověstnou grafikou (znělo to jako - „jak je možný takhle zprznit nástroj?“), ale potom si na ni zahrál a aspoň na chvilku mu ta grafika přestala vadit. Ani jsem tam pak nemusel být, protože ti dva si měnili své nástroje, uznale pokyvovali hlavou a hráli a hráli... Ten druhý, ten měl samozřejmě Fendera Stratocastera, osazeného u kobylky Seymourem Duncanem, tuším, že SH-10, aby se co nejvíce přiblížil svému vzoru, Dave Murrayovi. Stejně se mu ale pořád nelíbila ta grafika (což mně také ne...).

Mimochodem, u stáje Schecter tak Hortonův model doplnil zajímavou řadu dalších signature modelů, k nimž patří kupříkladu modely Synystera Gatese, Roberta Smithe, Dana Donegana, Chrise Garza, Petea Dee, Zacky Vengeanceho, Robina Zandera, Jeffa Loomise a dalších.

V době kolem vzniku alba Metamorphosis hrál Horton na Gibsona Les Paula, ročník 1967, občas se nebrání ani jiných značkám.

Aparáty

Horton je ve znamení značky Marshall. A to nejen u hlav, kdy jde zejména o klasiku JCM900, ale i u pre-ampu (JMP-1) a koncového power-ampu EL34 100/100 a Valvestate 120. Hlavy jsou zde v podstatě jako koncový stupeň již upraveného zvuku. Bedny má raději rovné, tedy 1960B a osazené Vintage 30s. Roku 2009 pak začal používat JCM800 a v bednách Greenbacky. Z dalších aparátů si oblíbil další klasiku, tedy kombo Vox AC30.

Efekty

Největší změnu doznaly jeho efekty. Od rackových multizařízení se začal orientovat i na single efekty, takže v současnosti jeho pedalboard obsahuje krabice Boss, jako Tremolo Phase Shifter, Digital Reverb, dále Ernie Ball Volume pedál, Line 6 DL4, DigiTech Whammy pedál, Ibanez TubeScreamer, MXR Boost a další. Součástí jeho signálové cesty jsou i další zařízení, jako Rocktron Multi-Valve FX, Hush Super C, Korg DTR-1 Tuner, Boss GT-Pro apod. Celou svou elektrárnu vládá přes Ground Control GCX.

Od brambor ke starým přátelům...

Jejich první turné pokračovalo s menšími přestávkami do okamžiku, kdy se rozhodli vydat na své náklady první EP, Potatoes for Christmas. Na disku bylo sedm skladeb, které skupina nahrála v trochu pozměněné sestavě, kdy Bucknera, který byl tehdy na rok na studiích umění v Seattle, nahradil Ryan Brown. Na dalším EP, Caca Bonita, které si kapela vydala vlastním nákladem, byl Buckner již zpátky. Dvě skladby, které EP obsahovalo, vyšly na jejich debutovém CD, ale s jiným zvukem. EP přes svůj drsný název nijak zvlášť nezaujalo, ale jejich koncerty měly stále vzrůstající ohlas. I četnost. Tento fakt pak vedl k první velké změně v sestavě, kdy roku 1996 musel pro své další zájmy kapelu opustit Will James, kterého nahradil, a to právě včas, Tobin Esperance. Ten se tak už podílel na debutu kapely s nostalgickým názvem Old Friends from Young Years (mimochodem, koproducenta albu dělal i Esperanceův otec).

Kapela se vydala na řadu promotion vystoupení, kdy se na jednom pódiu ocitla s řadou dobových skupin, včetně těch známějších, jako Static-X či Incubus. A tvrdá práce se začala vyplácet, protože už následného EP, 5 Tracks Deep, se na první zátah prodalo přes tisíc kusů a další, Let ‘Em Know, mělo takový ohlas, že se o Papa Roach začaly zajímat velké labely. U prvního z nich, u Warner Brothers, natočili pět zkusmých nahrávek a i když se některé z nich později ocitly na dalších albech, společnost s nimi nakonec smlouvu neuzavřela. Což vůbec nevadilo, protože si je pod svá křídla vzala značka DreamWorks. A management Warner Brothers měl opravdu důvod tak trochu zaplakat...

... a od úspěchu ke standardu

Album Infest, které vyšlo roku 2000, zatřáslo s americkými žebříčky, a to dost důkladně. Dostalo se toho roku mezi dvacítku nejprodávanějších alb, získalo v USA trojnásobnou platinu a z kapely učinilo nadnárodní objev. Skupina se vydala na vyčerpávající (a úspěšné) šňůry koncertů a po dalším zdařilém EP, She Loves Me Not, kde byly již první názvuky stylové proměny, se vydala opět do studia k natočení svého třetího, pro kapely obecně důležitého alba. I když Lovehatetragedy získalo ještě lepší recenze a v řadě důležitých anket album předstihlo svého předchůdce (v USA se vyškrábalo dokonce na druhé místo), prodeje již nebyly tak oslňující a deska byla ověnčena „pouze“ zlatem. Také uvedla i určitou stylovou změnu, kdy se skupina začala sousředi na větší zařazení prvků hard ‘n’ heavy do svého výrazu. Následné album Getting Away with Murder tuto změnu jen potvrdilo, kapela se ještě více odklonila od rap-metalu a nu-metalu, kam byla předtím řadou publicistů a fanoušků zařazována. Žánrový odklon se hodně vydařil, album šlo na amerických trzích opět do platiny. Zato další deska, The Paramour Session, byla opravdovým propadem. Určitá stylová neurovnanost a napětí v kapele se projevilo a prodejům nepomohly ani skvělé a vyprodané koncerty, které Papa Roach jezdili s Guns N’ Roses a Deftones.

Po vydání dalších dvou EP pak na konci února 2007 odešel ze sestavy bubeník Buckner z důvodů velké únavy z celé té show. I když se původně předpokládalo, že po nějakém čase se zase vrátí, nestalo se tak a nejdříve jen zaskakující Tony Palermo se nakonec stal řádným členem kapely. Podílel se tedy již na dalším úspěšném titulu, Metamorphosis, který, ač nezískal žádný vzácný kov, dosáhl v Billboardu na osmou pozici.

Po dobře přijatém koncertním albu Time of Annihilation kapela vydala velmi zajímavou desku The Connection. Na ní zhodnotila své předchozí zkušenosti a více se obula do soudobých hardrockových struktur.

Jerry Horton v průběhu vývoje kapely stále více prosazoval svůj vliv a to i autorsky. Na řadě úspěšných skladeb se spolupodílel nemluvě o typickém soundu jejich nahrávek. Kapela sama v současné době působí velice kompaktně, a i když teď neláme rekordy v prodeji, jsem přesvědčen, že právě proto, že se neuzavřela do své ulity začátků, o ní ještě uslyšíme. Myslím v tom dobrém...

Papa Roach v čase

	voc	lg	bg	dr
*1993–1996^()**	Jacoby Shaddix	Jerry Horton	Will James	Dave Buckner
1996–2007^()**	Jacoby Shaddix	Jerry Horton	Tobin Esperance	Dave Buckner
2007–současnost	Jacoby Shaddix	Jerry Horton	Tobin Esperance	Tony Palermo

(*) Kapela využívala i session muzikanty, roku 1993 Ben Luther (pozoun), roku 1994 Ryan Brown (dr, perc).

(**) Roku 2002 s kapelou jako session muzikant působil Mike Doherty (rg), roku 2006 s kapelou jezdil na turné Wesley Geer (g).

Diskografie:

1 Jerry Horton + Papa Roach

1.1 Základní, profilová alba

Pozn. č. 1: Uvádíme v této kategorii i koncertní album.

Pozn. č. 2: Po letopočtu uvádíme vzácné kovy v USA, UK a Kanadě (minimálně zlato) a nejlepší umístění v celostátních anketách (RIAA v USA, BPI v UK a MC v Kanadě, minimálně v Top 10), v tomto uvedeném pořadí.

Old Friends from Young Years (1997, Onion Hardcore)

Infest (2000, platina 3x v USA, 1x v UK a 2x v Kanadě, pozice 5 (USA), 5 (CAN), 9 (UK), DreamWorks, od tohoto alba kapela nabízí digital download)

Lovehatetragedy (2002, zlato, zlato, zlato, 2, 5. a 4. místo, DreamWorks)

Getting Away with Murder (2004, v USA platina, v Kanadě zlato, Geffen)

The Paramour Session (2006, propad, Geffen)

Metamorphosis (2009, v USA 8. místo, DGC)

Time of Annihilation (2010, koncertní album, Eleven Seven)

The Connection (2012, Eleven Seven)

1.2 Kompilace

...To Be Loved: The Best of Papa Roach (2010, Geffen)

1.3 EP

Pozn. č. 1: Tuto kategorii uvádíme zcela výjimečně, ale u Papa Roach mají EP významné místo.

Potatoes for Christmas (1994)

Caca Bonita (1995, vlastní vydání)