Kytaroví velikáni - Jack White

„Nemůžu věřit nikomu, kdo nemá rád Led Zeppelin.“

Unikátní a hudebně zcela svébytná osobnost, v jejíž tvorbě najdeme nejen syntézu řady klasických hudebních kořenů rockové muziky obecně, ale i doslova na dřeň odhalený feeling v souvislosti naklonování tohoto přístupu na dnešní hudební scénu. Lepší asi bude, když zde použiji slova jednoho kritika, který o jeho tvorbě prohlásil, že je to někdy tak ošklivé, až je to hezké.

Použijme ovšem raději to slovíčko někdy. Protože Jack White je osobnost, která dovede mnohé. Pamatuji si, když jsem se jako hluboký fanda Jamese Bonda usadil k filmu Quantum of Solace, tak mě skladba Another Way to Die zase nadzvedla. A totéž lze prohlásit třeba o Love Is Blindness ze současného filmového zpracování Velkého Gatsbyho. A tak jsem si řekl, že White se opravdu dostal hodně dál, než jak jsem ho poznal na prvních dvou albech jeho minimalistického dua White Stripes...

Son House i AC/DC

John Anthony Gillis se narodil 9. července 1975 v Detroitu jako jedno z deseti dětí Terezii a Gormanovi Gillisovým, polsko-skotsko-kanadského původu. Rodina byla katolická, oba rodiče pracovali v místní arcidiecézi. K hudbě se dostal přes klasiku, kterou si jako dítě velmi oblíbil. Ovšem jeho prvním nástrojem byly bicí (tedy v šesti letech začal mlátit do bubnu). V devíti letech ale přesedlal na kytaru a jako teenagera ho naprosto uchvátila rocková muzika šedesátých let, zejména blues a blues rock. Son House a Blind Willie McTell se stali jeho nejoblíbenějšími bluesovými muzikanty. Postupem času si ke svým oblíbencům zařadil Rolling Stones, Led Zeppelin a AC/DC: „Všude je cítit blues.“

Spolu se svým kamarádem Dominicem Suchytou (později jako Dominic Davis) poslouchali staré bluesové nahrávky u Whita v podkrovním pokojíčku a začali nahrávat své cover verze některých evergreenů na staré čtyřstopé magnetofony. Jak uvedl White v jednom interview, jeho tehdejší nejoblíbenější skladbou byla Grinnin’ In Your Face od Son Househo.

Když se pak měl rozhodovat, kam půjde po základní škole, dal přednost muzice: „Původně jsem si myslel, že půjdu do semináře ve Wisconsinu a stanu se knězem. Jenže zrovna jsem dostal zesilovač, a tak jsem si řekl, že ten bych si sebou asi nemohl vzít. Takže půjdu dál do učení.“

Čalouníci a spol.

V patnácti letech se setkal s Brianem Muldoonem, rodinným přítelem, který ho seznámil s nahrávkami punkových kapel. Whitea to hodně ovlivnilo a nechal se Muldoonem přemluvit k založení kapely, nebo spíše dua, kdy Muldoon hrál na bicí a White na kytaru. Nejdříve se pojmenovali Two Part Resin, ale pak si zvolili název The Upholsteres (čalouníkem se White po tři roky učil). Spolu natočili EP Makers of High Grades Suites, na kterém byly tři skladby, Apple of My Eye od Whitea, I Ain’t Superstition (Willie Dixon) a Pain (Jack Starr). Skladby vznikly ve studiu Third Man. I když duo nemělo dlouhého trvání, přesto přineslo Whiteovi další zkušenosti. Navíc Brian Muldoon se stále kolem Whitea motá, a to jako fotograf.

Muzikantské ostruhy si White vydobýval v této době i v jiných souborech. Zajímavostí pak je, že jeho vyloženě první profesionální vystoupení bylo s Goober & The Peas, kdy se s touto cowpunkovou sestavou objevil na pódiu jako bubeník. Nešlo ovšem o nějaké stále angažmá, ale White s touto kapelou příležitostně vystupoval i v pozdějších, pro něj slavnějších, dobách.

Výraznějším souborem byli Two-Star Tabernacle, punková kapela, kterou vedle Whitea tvořili Dan John Miller (z Goober & The Peas, později u Blanche), Tracee Mae a Damian Lang. Skupina se zaměřovala na živá vystoupení, takže v podstatě nenatočila studiově nic. Zbyly po ní jen dva koncertní záznamy.

A pokud bychom z celé řady dalších skupin měli jmenovat ještě jednu, která pro Whitea znamenala zkušenost ještě před White Stripes, tak to byli Hentchmen, garážová kapela, se kterou White vystupoval jako host. Jenže to už se nachýlila doba k dalším, tentokrát významným změnám.

White Stripes

Roku 1997 spolu se svou přítelkyní a manželkou Megan Marthou White (Meg White) založil dueto White Stripes: „Když se mnou začala hrát na bicí, nejdříve jen tak z legrace, uvědomil jsem si, že je to neuvěřitelně osvobozující.“

První společné vystoupení měli 14. srpna 1997 v Gold Dollar v Detroitu. Mezi lokálními kapelami se brzo uvedli jako garážová záležitost, kteří ale svým nasazením, neobvyklým přednesem a obsazením a syrovou, obecenstvo klubů rychle oslovující tvorbou získávali stále rychleji své příznivce. A to i z řad hledačů talentů místních nezávislých labelů. Jedním z nich byl Italy Records, kde duo natočilo svůj debutový singl Let’s Shake Hands. Rychle následovaly další singly, ale to již měla kapela podepsanou smlouvu se Sympathy for the Records Industry (zajímavý název) a roku 1999 jí vyšlo debutové album.

Veškeré stopy kytar, zpěvu a klavíru natočil White, bicí obstarala Meg White, pouze na Suzy Lee a I Fought Piranhas tracky slide kytary natočil Johnny Walker. A to bylo vše! Deska přinesla vesměs autorskou tvorbu a anket se vůbec nedotkla. Jejich styl byl několika portály označen za osobitou směs punku, country, blues a metalu... Deska ale na toto duo upozornila a skupina pokračovala v objíždění stále větších klubových scén.

Dvojka, De Stijl, také nepronikla do žebříčků (pouze v nezávislé kategorii Billboardu obsadila 38. pozici), ale popularita kapely rostla. Na svůj celosvětový úspěch si ale duo muselo počkat až do třetího, obecně velmi důležitého alba, kdy se většinou rozhoduje, zda skupina má budoucnost, či ne. A tady se to vyplatilo. White Blood Cells přímo zahřmělo hudební scénou. Rychle bylo ověnčeno drahými kovy a skladby jako Hotel Yorba, Feel in Love with a Girl, Dead Leaves and the Dirty Ground, We’re Going to Be Friends a další táhly desku a kapelu (White s Meg už byli tehdy rozvedeni) do horních pater hudebního světa. A pokud kritici uváděli, že jde jen o náhlý úspěch, tak následná deska postavení kapely nejen potvrdila, ale i znásobila. Elephant se dobře ujal, a to opět jak u kritiky, tak i u posluchačů, a úvodní skladba Seven Nation Army se stala typickou a dobově nejúspěšnějším skladbou White Stripes. V severských zemích a v Anglii se album vyšplhalo až na příčku nejvyšší a skupina byla koncertně na roztrhání. Po EP Walking with a Ghost, kterého si nikdo nijak zvlášť nevšiml, vyšlo páté album, Get behind Me Satan, které bylo natočeno ve Whiteově domácím studiu a které zaznamenalo v umístění v anketách ještě větší úspěch. Úvodní skladba Blue Orchid se stala na delší dobu rádiovým hitem.

I následné album, Icky Thump, zaznamenalo v celku ještě lepší umístění než předchozí opus. Zdálo se, že nic nebrání duu pokračovat v sérii stále úspěšnějších a úspěšnějších alb. Jenže 2. února roku 2011 duo prohlásilo, že se rozchází a už nebude produkovat další hudbu pod názvem White Stripes. Oba dva členové striktně zamítli jakékoli dohady o osobních vztazích či uměleckých neshodách. Jen připustili, že chtějí, aby všechno to krásné, co vzniklo pod hlavičkou White Stripes, zůstalo neposkvrněně zachováno...

Raconteurs

Je pravda, že už v této době Jack White realizoval své další hudební plány. Šest let před rozpadem White Stripes zformoval plnohodnotnou (rozuměj standardně obsazenou) kapelu Raconteurs. Kapela vznikla v Tennessee na popud Whitea a Brendana Bensona. Tito dva si spolu zajamovali a zjistili, že to vůbec není špatné, a oslovili další muzikanty. Sestavu tedy tvořili White, Benson (multiinstrumentalista, zpěv, sólový umělec), Jack Lawrence (bg) a Patrick Keeler (dr, oba od od The Greenhornes). Spolu s dalšími session muzikanty (včetně Meg White) natočili dvě alba, která se setkala s výrazným úspěchem. Vždyť jak Broken Boy Soldiers, tak i Consolers of the Lonely získaly v Anglii zlato a v řadě zemí se ocitly v Top 10! Skupina byla vytížena i koncertně, hrála všude, kde se jen dalo, a to i včetně takových akcí, jako např. na festivalu v Glastonbury. Po několika zakolísání, kdy na veřejnost pronikly zvěsti o možném konci kapely, se skupina dala opět dohromady a v únoru 2013 White oznámil, že kapela pracuje na dalším studiovém albu. Takže uvidíme.

Dead Wheater

Souběžně s touto kapelou White zformoval i další sestavu, Dead Wheater. Ta byla tvořena Whitem, Jackem Lawrencem z Racounters, Allison Moshart (voc, je známa i spoluprací s Placebo, Primal Scream atd.) a Deanem Fertitou (lg, např. od Queens of the Stone Age). Obě dvě studiová alba, Horehound a Sea of Cowards, se ujala dobře, v USA a Kanadě se dostala do Top 10. Jednotliví členové jsou ale hodně vytíženi svými dalšími projekty, takže skupina si občas dává přestávku. Ale jak sami svorně prohlásili, rozhodně to neznamená, že by Dead Wheater byla nějaká bokovka.

... a úspěch i sólově

Po dlouhém čekání Jack White vydal i své vyloženě sólové album (ostatně jako by všechna alba White Stripes, Racounters a Dead Wheater nebyla jeho hudebními dětmi, jak tvrdí jemu naklonění hudební kritici). A světe div se, Blunderbuss opět potvrdil to, že na co White sáhne, to se mu podaří. Na obou stranách Atlantiku deska získala zlato, navíc se ve většině zemí umístila v Top 5, což je na sólovou prvotinu hodně zajímavé. K realizaci se White sešel s celou řadou muzikantů, a to i z řad svých kapel. V Billboardu debutovalo na prvním místě a první týden se ho prodalo na 138 000 kusů. Deska byla i nominována na cenu Grammy v kategoriích album roku a nejlepší rockové album.

No prostě - Jack White je nepřehlédnutelná osobnost s obrovskou autorskou invencí a bude opravdu zajímavé, kam si to zase namíří...

Skladba: Blue Orchid

Autor, autoři: Jack White

Interpret: Jack White

Skupina: White Stripes

Album, zdroj: Get behind Me Satan (2005, V2)

www:

jackwhiteiii.com