„Nechci myslet při hraní na to, kolik krabiček mám zmáčknout...“
(Guitar School, 2010)
Rychloběžkařů je hodně. To je fakt. Vzpomínám si na výrok jednoho muzikanta, který říkal, že řada kytaristů si plete hru na nástroj s olympiádou ve stylu, kdo rychleji a více not za sekundu, ten je lepší... Jenže v tomto případě je všechno jinak.
Naše dnešní osobnost, australský kytarista Glenn Proudfoot, si rozhodně nezadá v rychlosti hry se špičkami světové kytarové scény - jenže na rozdíl od mraků rychlokytaristů patří mezi těch několik (a rozhodně jich není tolik), kteří jsou rozeznatelní, jsou osobití a jsou zcela sví. A to, že na tomto faktu se výrazně podepsala skutečnost, že Proudfoot je v podstatě tradicionalista, vyrostlý na klasickém blues rocku a hard rocku a propagující co nejpřirozenější tón kytary, je z poslechu jeho díla naprosto patrné.
Mimochodem, to, že je z Austrálie, nám hezky doplní článek v minulých číslech o australské rockové scéně a navíc - Proudfoot byl členem Pražského výběru II a hvězdného seskupení Aftershock. To jen tak na okraj.
Glenn Proudfoot
Už v jedenácti letech vzal do ruky kytaru a začal se učit podle poslechu. Kytarou byl posedlý tedy už od čtyř let, ale dostal se k ní až v deseti, kdy mu ji koupil starší bratr. „Jsem jedním z šesti dětí. V naší rodině nebyli hudebníci, kromě mě, a já jsem neuvěřitelně toužil pořád po kytaře. Rodiče mi koupili ukulele, když jsem byl opravdu malý, a já s ním běhal po celém domě a furt jsem brnkal a brnkal. Protože jsme měli fakt málo peněz, tak když mi bylo devět, starší bratr odešel ze školy a začal pracovat v továrně. A tehdy, za jednu z prvních svých výplat, mi přinesl kytaru. Austrálie tehdy žila AC/DC, a jaký tedy div, že to byla kopie SG...“
A vzory? Patřili mezi ně Led Zeppelin, AC/DC, Jimi Hendrix, Cream, rád poslouchal i domácí kytaristy, zejména pak Tommyho Emmanuela. Dodnes je unesen hrou Anguse Younga, je velkým fanouškem feelingu Erica Claptona, učaroval mu i styl Stevieho Raye Vaughana.
Jako samouk do sebe nasával všechno možné a podle svých slov se dokázal nakonec orientovat skoro ve všem. Jenže nevěděl, jak dál, a tak začal chodit na lekce k místnímu učiteli, což, jak říká, mu dalo opravdu hodně. V ten čas dokázal cvičit i deset hodin denně...
Jedna z prvních Proudfootových skupin byli melbournští hardrockoví Electric Mary. Kapela vlastně vznikla ve studiu Electric Ladyland v New Yorku. Již o pět let později byli finalisty soutěže Musicoz Awards v kategorie Best Rock Band. Ten rok jeli i jako support takových kapel jako Whitesnake či Judas Priest, roku 2009 jeli turné s Alicem Cooperem a Glennem Hughesem a další léto jeli jako předkapela samotných Deep Purple. To je schopný vzestup. V té době už za sebou měli alba Four Hands High (2004, Rajon), obsahující úspěšný singl Sail On, Down to the Bone (2008, Powerage) a úspěšná EP The Definition of Insanity a The Venom Principle. Kapela pokračovala dál (vydala další alba, III a Alive in Hell Dorado), jenže Proudfoot už cílil jinam.
Roku 2006 si Michael Kocáb řekl, že by nebylo špatné zase rozjet Pražský výběr, respektive Pražský výběr II. Nebudeme se zde zabývat myšlenkou, zda dvojka měla být či byla jako jednička, nebudeme zde uvádět ani různé dohady o sestavách, ale v každém případě se pod číslem II sešla vysoce silná sestava - vedle Kocába to byl opět bubeník Klaudius Kryšpín, neuvěřitelný baskytarista Richard Scheufler, zpěvačka Zlata E. Kinská a... Glenn Proudfoot. Výsledkem bylo CD Vymlácený rockový palice (2007, Sony BMG), zajímavý byl i koncertní záznam Legenda opět útočí - live (2008, Sony BMG). Ještě hvězdnější byl projekt Aftershocks, který měl v podstatě zahladit nevyrovnané přijetí „dvojky“. Kocáb se obklopil nejen Proudfootem, ale členy této sestavy byl bubeník Virgil Donati (hrál se Stevem Vaiem, Allanem Holdsworthem, Tonym McAlpinem, Derekem Sherinianem a dalšími) a světová baskytarová třída Billy Sheehan (Mr. Big, Winery Dogs, Steve Vai...). Jedenáct věcí, které na albu vyšly, si stojí za to poslechnout...
Zcela unikátním počinem byl jeho albový projekt Audiodacity v rámci sestavy The Nerve. Album vyšlo roku 2013 na labelu Bird’s Robe Records a vedle dlouholetého Proudfootova kolegy, bubeníka Boricha, a baskytaristy Davarje Thomase tam zpívá zajímavá osobnost Ezekiel Ox. Proudfoot se už s ním jednou setkal a chtěl s tímto v australských podmínkách rychle nahoru jdoucím zpěvákem něco udělat, ale nějak z toho sešlo. Až vlastně po angažmá v Evropě se Proudfoot znova potkal s Oxem a vzniklo tohle hodně nadupané album. Když srovnáme jeho tvorbu, tak na jedné straně jde o doplněk jeho sólové tvorby, ale na straně druhé se zde vytvořila velmi zajímavá stylová a instrumentální odbočka. A to Proudfoota vyloženě bavilo. A nejen jeho. I když mám jeho sólovou tvorbu rád (zejména poslední album se neuvěřitelně povedlo po všech stránkách), album Audiodacity působí velmi svěže.
Sólová tvorba tohoto Australana, o kterém určitě ještě uslyšíme, je zastoupena vlastně čtyřmi alby. První, Lick ’Em (2010, Disk Union 2013), natočil mj. i s českým baskytaristou světového formátu, Ríšou Scheuflerem, na bicí tam hraje dokonce i Scheufler Jr. Dvanáct skladeb vás rozhodně nenechá vydechnout. Ještě syrovější je Animal (2013, Disk Union) projektu Glenn Proudfoot/Power Trio, kde ve složení Proudfoot, Jarrod Ross (bg) a Damian Corniola (dr) vznikly skladby, s při jejichž poslechu napadne fráze: To je hard rock jako prase!
Určitou úlitbou jednomu ze svých vzorů je pak CD Ineffable (2014, Disk Union), kde ve skladbách Bam a They Call Me Shortly dal prostor svému dávnému vzoru, Tommymu Emmanuelovi. Mnou oblíbená deska, album Fire & Rain (2017), je zatím posledním sólovým počinem tohoto zajímavého kytaristy, který vznikl jako power trio. Ke dvojici Proudfoot-Borich se přidal na baskytaru i uznávaný producent Peter Bowman, a výsledek je opravdu omračující.
Kytary
U Proudfoota je to vlastně jednoduché. Hraje, cvičí i nahrává v podstatě na jednu klasiku, Fender Stratocaster, ročník 1987. Koupil si ho ve svých sedmnácti letech. V té době hrál na Telecaster, který se mu sice moc nelíbil, ale zase ho na něm přitahovala, jak uvádí, vysoká variabilita použití. A když přišel do obchodu, kde viděl Stratocaster, vznikla láska na první pohled. Dokonce mu prý v tom obchodě nabídli, že mu vezmou Telecaster na výměnu...
Na kytaře najdeme snímače DiMarzio a potenciometry, které se používají na Gibsonech. Z dalších kytar vlastně můžeme uvést jen jednu, kterou ale tahá s sebou jen pro případ, že by potřeboval na pódiu rychlou výměnu.
Aparáty
I když vyzkoušel některé značky včetně Marshallů, nejvíce je spokojený s aparáty, které mu na zakázku vyrábí Dave Ulbrick. Na těch postavil svou kariéru. S The Nerve začal hrát i na aparáty značky Victory. „Na turné hraji přes model V100, kdy jde o dvoukanálovou hlavu s dvěma smyčkami a dvěma gainy.“
Efekty
I zde se Prodfoot drží své zásady, že méně je lépe. Klasikou v jeho vybavení je wah pedál RMC, distortion a boost pedál z dílny Dava Ulbricka a starý phaser MXR. To je vše. Je velkým zastáncem těchto klasických analogových krabic, protože, jak uvádí, tato zařízení nic neodpustí, na rozdíl od digitálů, kde ať už člověk hraje jakkoli, zní to pořád stejně... Všechny ostatní dodělávky zvuku, včetně nejrůznějších chorusů, reverbů a delayů, pak vytváří až na natočeném materiálu (na posledním albu přes ProTools).
Australští top kytaristé
Ono se to nezdá, ale tato země klokanů přinesla hezkou řádku výrazných jmen kytarového světa. Dobře, zcela jasný je Angus Young a Malcolm Young z AC/DC, to je koneckonců bez diskuze a to uvede snad každý. No ale co ti další? Do top10 určitě patří prstový akustik Tommy Emmanuel, ale zkusme se zaměřit na ty rockové záležitosti. V tom případě nemůžeme opomenout jméno Chris Cheney (z Living End), kterému v Gretsch vyrobili signature model. Patří sem Ian Moss, který působil v Cold Chisel a jehož sólová prvotina získala v Austrálii dvojnásobnou platinu. Jednoznačným známým jménem je pak kráska Orianthi, která zná pódia jak u Michaela Jacksona, tak zejména jako členka kapely Alice Coopera. Mimochodem, u PRS jí vyrobili také signovaný model. Je potřeba zmínit i Jima Moginia, jehož jméno je spjato se soubory Midnight Oil či Silverchair. Patří sem Mick Harvey, který hrál u Nicka Cavea. A co teprve virtuózní Frank Gambale! A nebo takové soubory, jako Chick Corea Elektric Band či Return to Forever, nemluvě o jeho sólové tvorbě...
Web
