Kytaroví velikáni - George Lynch

I když je tento výrazný kytarista, skladatel a producent znám především ze své platinové spolupráce s hard ‘n’ heavy kapelou Dokken, jeho sólové aktivity, výrazné spolupráce a osobní projekty včetně signature modelů kytar, aparátů a efektů si zaslouží také pozornost, v kontextu času dokonce stejně vyrovnanou, jako z období alb Tooth and Nail, Under Lock and Key či třeba Back for the Attack.

Když tak procházíte tvorbou této osobnosti, tak si nemůžete nevšimnout nejen velmi širokého záběru jak stylového a výrazového, tak i technicky hry, ale i stálého a v podstatě nijak zvlášť dramaticky nevyrovnaného přístupu k tvorbě a ke kytaře. Jako určitá stálice a „jistina“ hard ‘n’ heavy pódií je vyhledáván řadou umělců, účastní se množství projektů, jeho jméno je pro gramofonové společnosti určitou zárukou úspěchu (například v případě prvního reunionu Dokken), na jeho vlastních počinech se podílejí známé osobnosti - za všechny příklady můžeme uvést sestavu jeho Lynch Mob z roku 2008, kdy mu tam hráli Marco Mendoza (bg) a Tommy Aldridge (dr). A to nemluvíme o jeho aktivitách vzhledem k signature modelům kytar. A než se pustíme do rozboru jeho osobnosti, uveďme ještě jednu poznámku - Mark Kendall, kytarista Great White, hardrockové kapely, která zaznamenala velký úspěch na samém konci osmdesátých let, prohlásil, že Lynch používal obouruční tapping ještě předtím, než s tím přišel Eddie Van Halen...

George Lynch se narodil 28. září 1954 ve Spokane ve státě Washington a vyrůstal v Auburnu, malém městečku v Kalifornii. Už v deseti letech začal hrát na kytaru a samozřejmě prošel řadou studentských kapel, z nichž pravděpodobně nejvýznamnější byli Sergeant Rocks.

Na konci sedmdesátých let se Lynch přestěhoval do Los Angeles, kde působil s dvěma svými kapelami, The Boyz a zejména Xciter. Boyz hráli, kde se dalo, a tak se stalo mnohokrát, že se v jednom klubu na jednom pódiu potkali s řadou svých vrstevníků, kteří tehdy také začínali a mezi nimiž byly formace jako Van Halen či Quiet Riot. Styl Lynchovy hry a určitá zarputilost odvést vždy a za všech okolností dokonalý výkon ho už tehdy vyčleňovala z okruhu podobných kytaristů a hnala ho velice brzy mimo rámec jeho tehdejších formací, které mu prostě a jednoduše přestávaly stačit.

Jeho věhlas stoupal tak rychle, že se dostal dokonce i do užšího výběru na konkurz kytaristy pro Ozzyho Osbournea. Dvakrát sice neuspěl, ale podle jeho slov nechybělo mnoho. Poprvé, v roce 1979, ho předběhl Randy Rhoads, podruhé, když se hledala rychlá náhrada za Brada Gillise, který pomohl dotáhnout nasmlouvané koncerty za tragicky zesnulého Rhoadse, zůstal za Jakem E. Lee. V kuloárech dokonce panují zvěsti, že ten konkurz vlastně vyhrál, ale nakonec se Osbourne rozhodl pro Leea: „Myslím si, že s Ozzym nikdy nehrál,“ uvádí Jake E. Lee, „pouze pak dostal možnost poslechnout si několik koncertů.“

Dokken

Počátkem osmdesátých let se Lynch stal členem Dokken, hard ‘n’ heavy formace, která se dokázala výrazně zapsat do dění v osmdesátých letech. V Evropě ne zrovna moc známá, zato v Americe excelující kapela byla založena už roku 1978 zpěvákem Donem Dokkenem, který kolem sebe shromáždil řadu muzikantů, z nichž v podstatě ani jeden nevydržel následujících několik let. V době, kdy se k nim připojil Lynch, měla skupina za sebou období neustálého koncertování, které si vybralo svou daň v podobě velmi častých personálních změn. Lynch pak spolu s Mickem Brownem (dr) patřil k těm nemnoha, kteří se v sestavě udrželi vícekrát a zároveň i déle.

S Dokken se Lynchovo jméno stalo všeobecně známým pojmem. Kapela se totiž stala populární záležitostí, koncerty se odehrávaly na otevřených stadiónech, na stále prestižnějších festivalech patřila jednu dobu mezi headlinery a její alba byla ve třech případech platinová a jednou zlatá. V Americe. A v každém případě se na tom podílel Lynch, a to takovým způsobem, že mezi fanoušky nebyl v té době zrovna moc vzácný názor, že právě jeho kytara dostala Dokken do takových výšin. Ostatně není divu, Lynch totiž dokázal Dokkenovým nápadům dodat ten správný instrumentální lesk, tak typický pro americká osmdesátá léta. A vlastně i díky němu byli Dokken roku 1989 nominováni na cenu Grammy v kategorii Nejlepší rockový instrumentální počin...

Lynch Mob

Na samém konci osmdesátých let ale hard ‘n’ heavy scénu (a nejen ji) převálcoval řinčivý vichr grunge ze Seattle. Přes veškeré předchozí úspěchy nepatřili Dokken k těm nejsilnějším souborům, které tuto vichřici mohly ustát, a jejich popularita začala rapidně klesat. K tomu se přidaly hádky, a tak není divu, že Lynch, který pozorně sledoval změny v hudebním světě kolem sebe (na rozdíl od Dona Dokkena), usoudil, že je nejvyšší čas jít o dům dál. Roku 1989 tak vznikla formace Lynch Mob, kterou vedle zakladatele tvořil bubeník Mick Brown z Dokken, který Lynche následoval, Oni Logan a Anthony Esposito. Stylově se skupina posunula více k hard rocku a k heavy metalu, skladby byly náročnější, texty více propracovanější a celková struktura tíhla více ke stále složitějšímu předivu stavby. Během tří let tak vznikla dvě kvalitní alba, která kapela propagovala na dlouhých turné.

Sólové pokusy

Po druhém turné si Lynch Mob, protagonista kapely, udělal trochu přestávku, aby se mohl věnovat rodině a také i utváření si vlastních sólových ambicí. Ty nakonec vykrystalizovaly vydáním alba Sacred Groove, které se neujalo nijak špatně. Spíše naopak. Přispělo k tomu i stále silnější volání po reunionu Dokken, ke kterému nakonec i došlo. Dokken, Pilson a Brown se roku 1994 rozhodli obnovit svou původní kapelu, ale nejdříve do ní Lynche nepozvali. Ovšem při jednání o uzavření smlouvy s Columbia Records management labelu trojici sdělil, že pokud nepřiberou i Lynche, mohou na smlouvu zapomenout...

Lynch tedy odložil stranou staré neshody a spolu s kapelou zrealizoval nové album Dysfunctional, které dokázalo v této době vystoupat nad 50. příčku Billboardu. Album ale přesto nesplnilo představy labelu o obrovském hitu, a tak si Dokken museli hledat další společnost. V tyto dny se Lynch, Brown a Pilson rozhodli stylově se otevřít době a za velkého nesouhlasu Dona Dokkena postrčit tvorbu kapely trochu více k alternativě a k tvrdším stránkám hard ‘n’ heavy. Výsledné CD Shadowlife už ovšem zcela propadlo a Dokken Lynche vyhodil (nahradil ho John Norum z Europe).

Všude možně, ale pořád na plný pecky

V následném delším období Lynch několikrát zrenovoval Lynch Mob, kde se postupem času vystřídala pěkná řádka muzikantů, vedle námi uvedených v úvodu třeba Jimmy D’Anda, bubeník od Bulletboys či Chuck Garric (bg) od L.A. Guns a další.

Zajímavý byl i projekt Lynch/Pilson, kdy spolu s tímto baskytaristou Dokken vyprodukovali album Wicked Underground. Ještě zajímavější bylo založení další skupiny, George Lynch Group, jejíž sestavu tvořili Lynch, Andrew Freeman (voc), Marten Anderson (bass, Legacy) a legendární Vinnie Appice! Spolu si udělali takovou muzikantskou lahůdku, kdy vydali album cover verzí, Furious George, plné klasických skladeb od ZZ Top, Led Zeppelin, The Beatles, Jimiho Hendrixe a AC/DC.

Dobře se ujalo album Let the Truth be Known další jeho kapely, Souls of We, roku 2009 začal spolupracovat s Raven Quinn - zkrátka, Lynch rozhodně neztratil dech ani poté, co naděje vkládané do reunionu Dokken se nepotvrdily (a asi i nepotvrdí).

A skutečnost, že v jeho formacích si s chutí zahrají i známější osobnosti, svědčí o jeho vlivu, umu a všeobecném uznání.

Kytary

Lynch svou pódiovou sestavu v průběhu let dost často měnil, ale můžeme zde nalézt několik stálic. V každém případě k jeho jménu můžeme přiřadit kytary ESP. S touto firmou Lych v podstatě nepřetržitě spolupracuje od roku 1986. Koncem osmdesátých let se stal výsledkem této snahy např. model Skull and Bones, kytara vskutku nevšedního designu, kterou mu na zakázku postavil známý kytarář John J. Frog Garcia (Lynch tuto kytaru pojmenoval „láskyplně“ Mom, maminka).Nutno také poznamenat, že řada jeho modelů byla vyrobena v divizi ESP Japan.

K jeho nejvýraznějším kytarám ze stáje ESP tedy patří rozhodně Kamikaze s army úpravou, dále hodně proslulý Tiger, jehož předlohou byl Lynchem sestavený hybrid z různých částí kytar Charvel, Super V, na kterém je instalován Super V snímač, Flame Boy, Ultra-Tone (v podstatě první návrh signovaných kytar), Serpent, používaný jím zejména v devadesátých letech, rozhodně sem patří Haji neboli Skull & Snakes a také i v současné době známý GL-56 a Mr. Scary.

Ze všech těchto sérií výroba některých z nich pokračuje s řadou vylepšení v divizi ESP George Lynch Guitars, kdy kupříkladu model Tiger je nabízen ve dvou verzích, M-1 s jedním snímačem a Sunburst se dvěma snímači a reverzní hlavou.

GL-56

Na tento model jsem měl možnost si několikrát zahrát. Jde o kytaru tvaru strata s krkem velmi dobře padnoucím do ruky. Osazena je stylem HB/SC/SC, kdy humbucking je Seymour Duncan Pearly Gates, dva singly jsou ESP SS-120. Javorový krk, tělo z olše, 22 pražců, kobylka Gotoh, mechanika Sperzel a extra tenký U-krk - to jsou všechno parametry, které kytaristovi dávají pocit velmi příjemného hraní s hodně širokými zvukovými možnostmi. Mezipoloha HB-SC zněla sice trochu ploše, ale komfort ze hry při hodně vytaveném aparátu byl výrazný. Mně osobně jako zarytému tradicionalistovi vždycky trochu vadilo to, když se příliš násilně dávaly dohromady různé typy kytar včetně osazení, jako třeba humbuckingy na Fenderech apod. Tady to ale vůbec nevadí, a to nejen proto, že jde o značku ESP, ale i o jednoznačný signál, k jaké hře je tento model hlavně předurčen.

Od stavitele Garcii vlastní další dva modely, Bones a Cowhide. Z dalších značek můžeme jmenovat Gibsony Les Pauly a to černého Customa, červeného Speciala a krásného Goldtopa z 50. let, osazeného P-90.  Od Charvelu má San Dimas a Submarine, vlastní několik PRS Custom 24. Akustické kytary jsou v jeho výrazu zastoupeny samozřejmě také, kdy upřednostňuje zejména Gibsona Hummingbirda a L4, dále krásnou Howard Roberts a jumba od Yamahy ze série L a také i Washburn včetně J32SCE. Lynch spolupracuje i s firmou Dean Markley, se kterou vyvinul svou sadu strun Super V, u firmy Seymour Duncan se zase zapsal svými modely Trembucker Screamin’ Demon, SLSD Little Screamin’ Demon a Underground.

Aparáty

U aparátů je situace ještě méně přehlednější než u kytar. Lynch vystřídal řadu značek a modelů, takže během své kariéry hrál (a hraje) na Marshally (1967 padesátiwattová hlava Tremolo Head, řada Super Lead, modely 1968, 1969, 1973 a 1977 a klasika JCM800), dále Dirty Boy, Bogner, Diesel VH4, Randall (Lynch Box Amp se třemi moduly a kombo Lynch Box), Budda (hlava Superdrive 80 na albu Let the Truth be Known), Engl (Special Edition) a také Soldano, a to SLO-100. Zahrál si i na Music man HD, staré hlavy Orange či dokonce na P.A. hlavy Marshall.

Efekty

Efektových zařízení u něj najdeme také přehršel. U wah pedálů dává v současnosti přednost značce Budda a zejména Morley Dragon a Bad Horsie, od firmy Fulltone používá 69 pedál, OctaFuzz a DejaVibe, ručně vyrobenou první edici z roku 1994. Mezi další zařízení patří Line 6 FM4 Filter Modeler a Time Machine Boost, z klasických krabiček, které má ostatně nejraději, zmiňme nestárnoucí Electro-Harmonix Big Muffs, efekty Boss DD-5 Digital Delay, DS-1 Distortion, BF-3 Flanger, OC-2 Octaver, CE-3 Chorus Ensenble a SD-1 Overdrive, kompresor Keeley, Ibanez TS-9 Tube Screamer, T.C. Electronic Chorus/Flanger, DigiTech Whammy II a III pedály a samozřejmě i signature krabičky, jako mj. Morley George Lynch Tripler, což je A/B switcher a G2G GL Pedal od Zoom. Oblíbil si i značku MXR, například Phase 90, původní ručně dělanou verzi z roku 1974. Do cesty jeho signálu patří i Cusack Screamer V2, starý MuTron Octavider a vintage Boss desetipásmový ekvalizér GE-10.

Skladba: Mr. Scary

Autor, autoři: George Lynch, Jeff Pilson

Interpret: George Lynch

Skupina: Dokken

Album, zdroj: Back for the Attack (1987, Elektra)

Pozn.: Skladba je od fis moll, sólo je v tónině gis moll.