Vzpomenete si na první break, který jste v životě zahráli? Sestupné šestnáctiny po čtyřech notách na každý buben, stejně jako já? Pravděpodobně tak začala většina z nás. Klasický pattern “tři takty doprovod, jeden takt break” provázel prvními roky bubnování téměř každého. Postupně jsme
vymýšleli složitější přechody, přidávali akcenty, někdo možná paradiddly nebo trioly, ale až příliš často zůstávala konstantou délka přechodu - jeden takt (tedy osm osmin nebo šestnáct šestnáctin). Rád bych dnes představil velmi jednoduchou, a přesto účinnou cestu, jak s přechody kreativně pracovat, ale nejdřív bych rád lehce zproblematizoval zažité slovo break. Tento termín se totiž v angličtině pro označení bubenického
přechodu nepoužívá, namísto něj se vyskytuje slovo fill (výplň). Cítíte ten významový rozdíl? Break - přelom, předěl, něco nečekaného a násilného. Fill - výplň, doplněk, tedy přidání nějakého prvku tam, kde něco chybí. Někdy je break skutečně předznamenáním předělu ve skladbě, například nástupu refrénu anebo výrazné změny, a pak může skutečně být zahrán agresivně. Jindy je ale o podobných místech lepší přemýšlet jako o fillech, například na konci opakujících se frází, kde se nálada tolik nemění. Bubeník pouze vyplňuje místa, která ostatní nástoje nechaly prázdná, často jsou to místa, kde je vynechaný zpěv. Nejde pak o to uvést podstatnou změnu, ale zlehka ozvláštnit prázdné nebo opakující se místo. Jednoduchým rozlišováním termínu break a fill se vaše hra stane muzikálnější.
Teď ale zpět ke dnešní lekci. Ta je inspirována americkým bubeníkem Davem DiCensem a on sám ji nazývá last to first (od posledního k prvnímu). Jedná se o variování přechodů tím způsobem, že si vezmeme libovolný jednotaktový break (klidně pro začátek ony nesčetněkrát ohrané šestnáctiny) a zkracujeme ho. Stále se můžeme držet klasického schématu „tři takty doprovod, jeden takt break“, změna bude v tom, že přechod nebude zabírat celý poslední takt. Kdybychom začali nejkratší verzí, tak to znamená, že místo jednotaktového breaku (čtyři doby) zahrajeme tři doby doprovodu a jen jednu dobu breaku. Pak přechod prodloužíme na dvě doby doprovodu a dvě doby breaku, potom jedna doba doprovodu a tři doby breaku a nakonec můžeme zahrát klasický break přes celý takt. Stejným způsobem můžeme uchopit libovolný jiný přechod. Cílem je naučit se to, že ne vždy musí přechody trvat celý takt, ale může to být jen poslední doba nebo několik dob. Pokročilejší verze pak je neukrajovat breaky po celých dobách, ale po menších hodnotách. To si ale nechte na později, prozatím zkoušejte různé příklady ze svého arzenálu zkrátit uvedeným způsobem, a možná se budete divit, jak výrazně jinou náladu mohou přechody získat jednoduchým zkrácením.
Další úrovní je pak posouvání přechodů tak, že jejich délka přesáhne taktovou čáru a odsune tak akcent z první doby na později, ale to je již pokročilejší verze.
