Většina lidí má jednu ruku šikovnější než druhou, to samé samozřejmě platí i pro nohy. Převažují praváci nad leváky...
Hned od základů, při nácviku střídavých úderů na malý buben, by měli začínající bubeníci dbát na to, aby jim údery zněly stejně vyrovnaně, ať je hrají od pravé i od levé ruky, což v pomalejších tempech nebývá problém. Jakmile ale přejdou do rychlejších temp, již se většinou projeví, že od jedné ruky to začne více či méně pajdat. Ještě upozorním na jeden nešvar, při střídavých úderech mívají začínající hráči tendenci si akcentovat doby, nebo všeobecně tu vedoucí končetinu. Stejné samozřejmě platí i pro dvojité údery, paradiddly atd. Uvedu příklady nejzákladnějších rukokladů PLPL, LPLP, PPLL, LLPP (P značí pravou končetinu, L levou). Žákům říkám, že když se k nim otočím zády, nesmím podle sluchu poznat, jaký rukoklad zrovna hrají, všechno by mělo v ideálním případě znít tak, jako by to hráli jen jednou rukou. S tím souvisí i to, aby obě paličky dopadaly co nejvíce do stejného místa, a ne třeba jedna doprostřed bubínku a druhá někam ke kraji.
Se žáky v začátcích hrajeme krom střídavých a vícečetných úderů i různé rytmické skupinky, které se skládají z osminových a šestnáctinových not a chci po nich, aby je nacvičovali střídavým rukokladem. Doporučuji začínat od obou rukou i rytmickou stupnici. Aby si u praváků zvykala i levá ruka, že je zrovna ta vůdčí (u leváků samozřejmě všechno naopak). Třeba se to na první pohled nezdá, ale někdy se tím nechají žáci pěkně zaskočit. Jak jim tohle jde, přecházíme na cvičení č. 6, č. 7, č. 8 z učebnice Etudy pro malý buben od Josefa Tuzara, která obsahují osminové a šestnáctinové noty a trioly. Po žácích vyžaduji přísně střídavý rukoklad. Když toto ovládají, nemusí řešit, jestli jim skupinka šestnáctinových not vyšla na pravou nebo na levou ruku. Takových cvičení je samozřejmě spousta.
Abych nezapomněla na nohy... pro ně víceméně platí totéž, co pro ruce. Často na různých fórech vídám dotazy, jestli má cenu se hned od začátku začít učit hrát na dvoušlapku, nebo se nejprve naučit pořádně ovládat jeden pedál a až pak přidat druhý. Zaprvé, kdy by měl přijít ten moment, že si hráč řekne: tak a teď už umím dobře na jeden pedál, můžu si koupit dvoušlapku? Zadruhé, ruce také zapojíme hned obě, tak proč ne i nohy? Jinak zase pravá noha začne získávat velký náskok a levá si zvykat „jen“ na šlapání hi-hatky. Takže ten, kdo plánuje na dvoušlapku či dva kopáky hrát, bude mít na jedné noze zbytečný deficit. Něco jiného je, když si bubeník z různých důvodů nejdříve dvoušlapku nemůže pořídit. Pak se to dá vyřešit, že koordinační cvičení hraje levou nohou normálně na hi-hat a různé techniky (např. heel up, heel down, heel toe, skluz...) levačkou procvičuje tak, že si sedne k bubnům způsobem, aby mohl hrát levou nohou na kopák.
Cvičit všechno od pravé i od levé a pravou i levou se třeba sice někomu zdá na první pohled zdlouhavé a zbytečné, ale opak je pravdou. Krom toho, že bubeník může při produkci zamachrovat tím, že chvíli hraje na hi-hatku jednou rukou, za chvilku zase druhou rukou, nebo se sádrou na pravé noze odehrát koncert druhou nohou, existují i doopravdické důvody :-) Vyrovnané končetiny dávají hráči větší prostor pro zajímavé breaky a doprovody, při hře na hi-hatku levačkou má prostor pro pravou ruku při pohybu po celé soupravě (stejný jako má levá, když pravou hraje na ride) a v neposlední řadě se tím rozvíjí koordinace. Nakonec bych jako jeden příklad za všechny uvedla bubeníka jménem Mike Mangini, ten opravdu neřeší, kterou končetinou co zahrát...
