V dnešním dílu se zkusíme podívat ještě na jedno podtéma z oblasti overheadů, které ovšem - stejně jako v případě hi-haty - nemůžeme jen tak opomenout, a sice na ozvučení či snímání činelu ride. Tento doprovodný, řekněme „cinkací“, činel nám v partu bicích zpravidla střídá hi-hatu, ze které na něj bubeník přejde např. v refrénu skladby a de facto na něj hraje i velmi podobný či úplně stejný part.
Z historického hlediska je tento specifický činel relativní novinka, tedy bráno vzhledem k ostatním komponentám soupravy. V 60.-70. letech min. století byl u bicích běžný jeden až dva činely s víceméně univerzálním použitím (tedy jako crash i ride). Někteří bubeníci z tzv. „staré školy“ dodnes „cinkají“ např. jednu sloku písně na jeden crash a druhou na druhý a samostatný ride někdy vůbec ani nemají. Výrobci činelů mají ve své nabídce i něco jako „mezimodely“, nazvané např. crash-ride. Jistá skupina bicmenů někdy používá pro, řekněme, vygradování určité pasáže i jakousi hlasitější hru na ride, který se pak rozezní jako crash (tento styl hry jsme mohli pozorovat např. u Mitch Mitchella - bubeníka z The Jimi Hendrix Experience aj.). Některé kapely mají ovšem na charakteristickém a konkrétně sejmutém cinkání činelu ride doslova postaven svůj sound - např. Iron Maiden, (zejména starší) nahrávky Bon Jovi nebo Helloween - např. album Keeper of the Seven Keys, apod.
V běžných live podmínkách, na středně velkých koncertech, festivalech apod., nemusí být zrovna příliš běžné ride ozvučovat, pokud to kapela nemá přímo v požadavcích. Nejobvyklejší „činelový“ live setup se tak sestává zpravidla ze dvou overheadů nad soupravou a jednoho mikrofonu u hi-haty. Ve studiových podmínkách se naopak ride přizvučuje téměř vždy. To, jak jeho zvuk „prolézá či neprolézá“ do overheadů (nebo nechtěně i do jiných mikrofonů, např. u tom tomů), je tak trochu nevyzpytatelná záležitost a celkový výsledek záleží na mnoha faktorech: na stylu hry bubeníka, na hlasitosti (tedy zpravidla tvrdosti) daného činelu ride, na rozestavění soupravy či na rozestavění mikrofonů. Ale zcela jistě je lepší ride přizvučit a nahrát a pak jeho stopu v mixáži třeba nepoužít (nebo jen opravdu minimálně) než jej nesejmout a při mixu zjistit, že ho tam prostě máme málo.
I na live akcích - tedy myšleno i na těch, kde se ride většinou nesnímá - by bylo někdy záhodno jej přece jenom taktéž přizvučit, bubeníci jej totiž mívají často umístěný polohou o dost níž než ostatní crashe, a pokud umístíme overhead do standardní polohy nad soupravu, zpravidla tam činelu ride bývá málo (vyjma bubeníků „řezajících“ naplno do pupku ridu, který pak prolézá všude, kam to jen jde. :-) Pokud overhead mikrofon snížíme blíže k ridu, může nám naopak následně nastat problém s činely crash, které pak mikrofon snímá buď méně, nebo barevně (frekvenčně) pokrouceně, mimo osu, z boku apod. V tomto případě tedy nebývá od věci jeden mikrofon k ride činelu prostě přidat. Situace v live aplikacích je oproti studiu ještě navíc ochuzena o nejrůznější ambienty, tedy další mikrofony, snímající soupravu jako celek z prostoru, které dávají zvuku bicích celkově jiný rozměr. Jejich použití je na live akci samozřejmě víceméně nereálné.
Co se týká polohy mikrofonu, tak celou situaci můžeme připodobnit v podstatě ke snímání hi-haty. Mikrofon bývá v podobné blízkosti několika centimetrů buď kopulky (pupku) nebo střední části činelu, záleží na tom, jakou barvu zvuku chceme z mikrofonu dostat, a podobně jako u hi-haty se tento činel někdy snímá i zespoda. Pokud je prostor a čas (ve studiu, nebo pokud se na live akci více soustředíme na jednu kapelu, potažmo bubeníka), můžeme různé polohy samozřejmě vyzkoušet a zvolit tu nám nejvíc vyhovující.
Co se týká korekčního nastavení, tak by se daly opět praktikovat dva v minulých dílech zmíněné přístupy, tedy jeden „rovnější“ a druhý odspoda frekvenčně vyřezaný a naopak „přicinklý“ nahoře. Jak již bylo zmíněno a naznačeno - stejně jako existuje téměř nepřeberné množství mikrofonů, tak stejně tak se můžeme v praxi setkat s nejrůznějšími typy opravdu různě barevně a hlasitostně znějících činelů v kombinaci s rozdílnou hrou toho kterého bubeníka.
Slíbili jsme si uvést pár typů mikrofonů, je jich opravdu značné množství od nejrůznějších čínských značek až po drahé modely známých výrobců, zkusím to vzít tentokrát víceméně podle svých zkušeností, případně zkušeností kolegů. Podotýkám, nic proti ničemu a nikomu, pokud někdo používá ten nejlevnější čínský „kondík“, je s ním spokojen a okolí je rovněž spokojeno, ať jej s klidným svědomím používá. :-) Tedy namátkou: střední až nižší třída: AKG C 1000S, Rode M5, Rode M3, Audio-Technica Mb 4k, Shure PGA81, EV PL 37, Beyerdynamic MCE 530, Samson CO2 a mnoho dalších. Střední, vyšší až top třída: Rode NT5, Rode NT3, AKG C 451, EV ND66, Sennheiser e614, Audix ADX 51, Audix M44, Audix SCX1-HC, Shure SM81, AKG C 480, Audix SCX25A, Neumann KM 184.
Určitá část zvukařů ráda používá pro tyto účely velkomembránové kondenzátorové mikrofony v odpruženém držáku (pavouku), a těch je opravdu ještě nepřebernější množství a raději žádné typy ani jmenovat nebudu. :-)
