Minule jsme skončili korekčním nastavením šavle elektrické kytary, a sice pásmem nižších středů, přitom jsme si (už i dříve) řekli, že je důležité toto pásmo prvoplánově a bezdůvodně nepotlačovat, protože nám obecně dotváří jakousi celkovou komplexní plnost zvuku.
Budeme-li pokračovat dále, tedy od nižších frekvencí k vyšším, dostáváme se ke třetí oblasti - k vyšším středům. Opět nezapomínejme, že není třeba za každou cenu a nutně toto pásmo korekčně upravovat, pokud jsme, co se týče ostrosti, brilance/presence se zvukem kytary spokojeni, nechme je klidně nezměněno - tedy rovně, tzv. „v nule“. Jinak nám přidání této oblasti může pomoci zvýraznit atributy konkrétnosti a čitelnosti kytarového zvuku, zejména tedy zmíněnou brilanci, ostrost a presenci, která bývá zejména u zkreslené elektrické kytary nosná a klíčová. Jako výchozí frekvenci můžeme zkusit cca 3 kHz, (Q zhruba kolem 1,5-2), přičemž jejím lehkým přelaďováním zkoušíme zjistit, kde se nám presenční pásmo kytary nejvíce zamlouvá a kde zní jeho úprava nejpříjemněji. Je vhodné, pokud to samozřejmě situace obecně dovoluje, nechat si při zvukovce od dotyčného kytaristu „předvést“ všechny zvukové rejstříky, které bude používat, abychom si o jeho zvuku udělali celkový obrázek, a následně nás nic nemohlo při samotné produkci překvapit. Většinou se, samozřejmě úměrně danému stylu hudby, jedná o čistý (clean), zkreslený (drive, distortion) a třeba sólový zvuk (lead). Občas se stává, že někteří, zejména méně zkušení, hráči mívají mezi jednotlivými rejstříky značné hlasitostní i frekvenční rozdíly, velmi častý jev je např. čistý zvuk silnější než zkreslený. Z naší pozice zvukaře můžeme samozřejmě taktně zkusit na tento jev hráče upozornit, zpravidla to lze vyřešit pootočením jednoho potenciometru na zesilovači, což je jistě schůdnější úprava, než následně při každém kytaristově přepnutí zvuku dorovnávat hlasitost kytary faderem na mixpultu.
V opačném případě, pokud má kytara příliš ostrý až řezavý projev, můžeme jej ubráním tohoto pásma zkusit trochu umírnit a zpříjemnit. Návod na to, jaké v rámci vyšších středů naladit a použít frekvence, je v tomto případě malinko složitější, velmi záleží na nástroji, hráči a zesilovači, potažmo jeho nastavení - opět můžeme zkusit výchozí stav kolem 3 kHz. Opět i zde je vhodné, je-li ta možnost a prostor, dané frekvenční pásmo „projet“ a zjistit tak, kde nám náš korekční zásah, je-li tedy potřebný, bude nejvíce vyhovovat.
Nezapomínejme na již taktéž dříve zmíněný fakt, že každá razantnější frekvenční parametrická úprava s sebou může přinášet problémy s fází a jistou nepřirozeností zvuku. Pokud přidání či ubrání zmíněného presenčního pásma tedy vyžaduje takto výraznější formu, např. 6-7 dB nebo i více, je dobré zkontrolovat, zda nelze problém vyřešit ještě v jiném bodě zvukového řetězce. V první řadě zkontrolujme pozici mikrofonu u reproduktoru - jak jsme si řekli v minulých dílech, výchozí poloha bývá pomezí středové ochranné kopulky a membrány, pokud pohybujeme mikrofonem více ke kraji reproduktoru, zvuk je tupější, pokud směrem ke středu, je ostřejší. Může se stát, že nám např. při „drátování“ někdo nechtěně kopl do mikrofonního stojanu nebo si kytarista dodatečně pohnul s boxem či kombem a již následně nespravil polohu mikrofonu atd. Takové věci se poměrně běžně můžou stát, zejména pak na méně prostorných pódiích. U méně zkušených hráčů může opět nastat situace, kdy samotný výchozí zvuk kytarové aparatury nese známky nějakého nestandardního extrémního nastavení - hodně přidané výšky, presence, či výrazně ubrané středy apod. V takovém případě se opět nebojme na toto hráče vhodně a taktně upozornit, stává se, že nezkušený kytarista často ani přesně neví, jak má mít svůj zvuk nastaven. U profesionálních a zkušených hráčů tato situace nastává skutečně zřídka, viz minule popsané označení místa snímání na reproboxu apod. Možná tyto připomínky můžou působit trochu jako úsměvné banality, ale věřte, že podobné momenty nejsou až tak úplně výjimečné a prostě občas nastanou, a než dělat prvoplánově nějaké výrazné a razantní korekční úpravy, je vždycky lepší, je-li to možné, vyřešit problém „u zdroje“. Věřím, že i zvukaři pohybující se mezi profesionálními muzikanty se tu a tam setkají s méně zkušeným a věci méně znalým kytaristou, kterému je vhodné takovouto formou - radou - pomoci.
Poslední pásmo výšek, pokud si promítneme nastavení korekcí z analogových pultů, kde jsou naladěny zpravidla shelving na 12 kHz, bývá, podobně jako u baskytary, již jen takovým jemným „dokořeněním“ celkového zvuku a stává se, že v mnoha případech ani příliš nereaguje na naše případné změny, neboť nosná pásma elektrické kytary spočívají právě zejména ve frekvencích nižších. (Vzpomeňme na přirozený frekvenční ořez kytarového reproduktoru.) Pokud máme možnost i toto pásmo přepnout na parametr a přeladit níž, může nám pomoci popřípadě (do)řešit i výše zmíněnou oblast vyšších středů či obecně jemně dobarvit, „nadýchnout“ či naopak „uhladit a zteplit“ výškové pásmo zvuku nástroje.
Příště v tématu pokračujeme.
