Tak jak to šlo?
Musím se přiznat, že jsem si minulý měsíc dost lámal hlavu nad tím, jak co nejlépe článek o vizualizaci hudby podle metody Garyho Willise zpracovat, aby téma bylo pokud možno co nejlépe srozumitelné a dalo se z něho co nejsnadněji čerpat. Věřím tedy, že se tento záměr povedl a z minulého čísla byste tedy měli mít alespoň základní přehled, o co jde.
Při čtení těchto následujících řádků jednoznačně doporučuji otevřít si díl z minulého čísla, jelikož články na sebe těsně navazují. Minule jsme si tedy poměrně dost podrobně povídali především o tom, jak vizualizovat čisté intervaly. Takže... Máte jasno ve sluchovém rozlišovaní čistých intervalů? Umíte k nim přiřadit jednotlivé tvary? A berete také v potaz, že na jeden interval nemusí v běžné praxi připadat jen jeden tvar? Pokud myslíte, že vám to jde, tak se směle můžeme pustit do dalšího levelu vizualizace! Pokud myslíte, že víte, o čem se mluví, ale v praxi zatím nejste úplně tak daleko, je to naprosto ok! Hodilo by se určitě zdůraznit, že Warwick Bass Camp je vzdělávací událost, kde studenti získají informace, ze kterých poté čerpají celý rok. V tomto dílu se ponoříme do problematiky vizualizace hlouběji, ale v žádném případě to nemusí znamenat, že se do toho musíte pustit okamžitě a že vám všechno půjde tak od ruky, že budete schopni číslo od čísla danou problematiku ovládat v podstatě na úrovni lektorů. Vlastně ani na Berklee od vás profesoři neočekávají, že budete veškerou látku probranou za semestr perfektně ovládat.
Příklad č. 1 - Čtyřtaktové poslechové cvičení
Příklad č. 2 - Jednoduchý groove na cvičení improvizace
Příklad č. 3 - Garyho příklad „odpovědí“. Willis použil v improvizaci jeden malý lick, který má na hmatníku stejný vizuální tvar, ten posouval v rámci mollové pentatonické stupnice do jiných poloh, jak je uvedeno v notovém záznamu. I pomocí velmi jednoduchých tvarů vystavíte parádní a efektivní filly.
Oni moc dobře vědí, že i když vám všechny potřebné návody na daný problém dají, některé věci prostě potřebují čas a nedají se zvládnout za jeden semestr. Ano, svoji výslednou známku dostanete, ale hodnotí se váš přístup a pokroky během semestru. Musíte prokázat, že jste v rámci svých možností odvedli naprosté maximum a že jste na sobě prostě makali. Kašlete na to, jak to jde jiným, zaměřte se jen a jen na sebe! A takto byste se měli hodnotit při cvičení a ve svém muzikantském vývoji, v tomto se mi americký přístup prostě líbí. Přístup a pokrok je to podstatné! Výsledek je samozřejmě cílem, ale není cestou! Pokud jste tedy třeba ještě nestihli úplně vstřebat problematiku minulého dílu, tento díl můžete otevřít kdykoli v pozdější době a je to naprosto v pořádku. Vše má svůj čas a vývoj. Nemusím však zdůrazňovat, že samo od sebe nic nejde, že? Takže dřív či později, pojďme objevovat další kouzla hudební vizualizace!
Kapitola 1: Gary Willis - pokračování
Vidíš to, co slyšíš? Část 2.
Poté, co Garymu každý student v lekci zahrál libovolné tři tóny, které Gary okamžitě zahrál, aniž by se díval, se lekce posunula dál. Po diatonických intervalech (patřících do stupnice) došla řeč na chromatické intervaly. (Jen připomínám, že se i po tento celý článek bavíme o melodických intervalech, nikoli o naráz souznějících harmonických intervalech.). Samozřejmě, chromatické intervaly se v hudbě běžně vyskytují a vizualizovat musíme i tyto. Jak již víme z minulého dílu, je třeba dostat do hlavy, jak znějí, a poté k nim přiřadit jejich tvary na hmatníku. V případě chromatických intervalů však Willis zdůrazňuje, že se mohou dostávat do hlavy poněkud hůře než diatonické. Jako dobrou pomůcku demonstruje Willis odvozování chromatických intervalů od těch diatonických. Například zvětšenou kvartu dostaneme tak, že si vezmeme prvně čistou kvartu (připomínám, že podle Willisovy metody se nemají intervaly pojmenovávat, ale na papíře se nějak domluvit musíme) a vrchní tón poté posuneme o půltón nahoru. A tak přišel čas na ukázku uvedení vizualizace do samotné praxe. Gary měl připravený přehrávač, ze kterého pouštěl jednotlivé příklady, které si měli studenti poslechnout a snažit se je potom všichni najednou zahrát. „To byla pěkná hrůza,“ Konstatoval Willis po prvním cvičení a celá třída propukla ve smích. Jednalo se o čtyřtaktový sled rozložených diatonických kvintakordů opakujících se dokola (uvedeno v Příkladu č. 1). „Všechno, co potřebujete, je schopnost vidět na hmatníku to, co slyšíte. O ničem jiném to není!“ ujišťuje Willis poněkud vyjevené studenty.
Příklad č. 4 - Typický, oblíbený a velmi používaný tvar pentatonické mollové stupnice. Dobré si uvědomit, ne?
Příklad č. 5 - Zde je druhý způsob a tvar pentatonické mollové stupnice (konkrétně a moll pentatonické). Jednotlivé polohy levé ruky jsou barevně orámovány. Pokud se orientujete správně, měli byste pochopit, že na jednu strunu připadají dvě noty.
Po několika variacích onoho prvního cvičení přišlo na další část, a to na improvizaci za pomoci vizualizace. K tomu posloužil automatický bubeník a jeho jednoduchá smyčka. Do smyčky začal Willis hrát jednoduchý groove, pouze v každém taktu na první dobu, zbylé tři doby mají být vyplněny improvizací, vlastně dá se říci odpovědí (uvedeno v Příkladu č. 2). Určená tónina byla a moll. První student byl vyvolán, aby improvizaci na dané téma zkusil. Student však očividně pomalu ani nevěděl, jak se jmenuje, a tak mu Gary poradil jednoduchý postup: „Dívej, já bych tam dal tohle. (uvedeno v Příkladu č. 3) Vzal jsem si jeden sled tří not, který má stejný vizuální tvar a ten jsem jen posouval. Zkus se však držet v tomto vizuálním tvaru a moll pentatonické,“ (uvedeno v Příkladu č. 4) vysvětluje Willis. „Pak existuje ještě jeden systém mollové pentatonické, který se dá vizualizovat na hmatníku pomocí imaginárních hranic a skládá se ze dvou not na každé struně.“ (uvedeno na Příkladu č. 5) Gary poté improvizoval na dané téma v tomto systému vizualizace mollové pentatonické stupnice. „To je vše, co potřebujete.
Pentatonika má prostě energii!“ Později dodává: „Nezapomeňte, že je rozdíl, jestli se bavíme o intervalech, nebo jednotlivých stupních ve stupnici. Velká sekunda od g je měřitelná vzálenost, prostě o dva pražce na jedné struně vedle. Druhý stupeň v G je a, ale ten platí pro všechna áčka na hmatníku. I to je část vizualizace.“ Zde téma vizualizace ve Willisově lekci končí.
Příklad č. 6 - Schéma uplatňování vizualizace intervalů a vizualizace akordů najednou.
I na kvintakordy se dají uplatnit tvary. Stejně jako intervaly však mánapříklad stejně znějící kvintakord více příslušných tvarů.
Willisovy pedály byly z celého Bass Campu určitě jeden z nejzajímavějších úkazů, co se vybavení týče. Samozřejmě nechyběl ani bezpražcový signature Ibanez a kšiltovka na hlavě.
Co asi tak s tím?
Jak již bylo řečeno, v minulém dílu jsme si povídali o základech vizualizace hudby jako takové a konkrétní vizualizace diatonických intervalů v durové stupnici. Chromatické intervaly jsem nezahrnul do prvního dílu úmyslně, a to hlavně z toho důvodu, aby se v začátcích zbytečně nepletly. Jak již bylo zmíněno v Garyho výkladu, chromatické intervaly se nejsnadněji vtloukají do hlavy tak, že se odvozují od jejich nejbližších diatonických.
Mám na mysli to, jak jednotlivé chromatické intervaly znějí, jejich vizuální tvary jsou jasně dané. Pokud tedy ovládáte diatonické intervaly, přiřazujete správně tvary ke zvukům, tak věřte, že čím lépe ovládáte ty diatonické, o to snažší už to bude s těmi chromatickými. Čemu bych se já osobně v začátcích vyhnul, je předčasné zařazení chromatických intervalů do „vizuálního repertoáru“. Způsobilo to zmatek a intervaly by se pak navzájem pletly. Samozřejmě nezapomeňte, že intervaly můžou směřovat také dolů!
Myslím, že principiálně by mělo být vše jasné, pojďme tedy od intervalů dál. Jak už možná někteří víte či tušíte, vizualizovat na hmatníku lze nejen intervaly. Nyní následuje už trocha praxe. Notový zápis čtyřtaktového sluchového cvičení skládajícího se ze sledu rozložených diatonických kvintakordů za sebou, které Gary přinesl studentům do lekce, máte k dispozici. Představte si však, že toto cvičení slyšíte a na druhé přehrání musíte zahrát přesně to, co jste slyšeli. Jak na to? Co jste slyšeli, musíte i vidět! Tvary, to je ono! Ačkoliv se o tom Willis v lekci přímo nezmínil, je naprosto jasné, že se dají vizualizovat i akordy, ať už souznějící nebo rozložené, tvary jsou vždy stejné.
A tak přicházejí další hlavolamy. Tak jak jsme dosud pracovali s intervaly, začneme nyní pracovat i s akordy, řekněme pro začátek s tvary durových a mollových kvintakordů v základní poloze, jelikož to je vše, co potřebujeme znát k uvedené čtyřtaktovce. Takže obecně opět to samé, dostaneme si durové a mollové kvintakordy do hlavy (pomůcek existuje dost) a naučíme se přiřazovat jejich jednotlivé tvary. Abychom byli schopni čtyřtaktovku na základě poslechu zahrát, potřebujeme zvládnout v podstatě dvě věci. 1) Být schopni rozeznat sluchem durový kvintakord od mollového a vidět jeho tvar. 2) Být schopni správně určit základní tón následujícího kvintakordu, zkrátka, zjednodušeně řečeno přeskočit po jednom odehraném kvintakordu na správný základní tón následujícího a postavit na něm příslušný tvar (je jich vlastně více). Uplatňujeme tedy dva prvky vizualizace zároveň, jak vizualizaci kvintakordů, tak vizualizaci intervalů (uvedeno v Příkladu č. 6).
Zajímavé, že? Nepotřebujete vědět, z jakých tónů se kvintakord skládá. Jen zvuk a tvar, to je vše! A nezapomeňte hlavně cvičit bez basy! Určitě pak stojí za to přidat si k durovým a mollovým kvintakordům pro začátek dominantní septakord a jeho vizualizaci. Budete se divit, ale pak najednou zjistíte, kolik hudebních žánrů budete schopni na základě vizualizace v tomto stadiu plně ovládat!
Tak a teď si přidejme v rámci vizualizace poslední věc. Pentatoniku. Jak již bylo zmíněno, ve třídě byla řeč o pentatonické mollové stupnici. Jak jste si možná všimli, zde uvádím jako příklad dva způsoby vizualizace. Sám jsem si říkal, nač se učit oba dva, když se jedná o jednu a tu samou stupnici. Nicméně, nebránil jsem se i způsobu dvou not na jedné struně, vizualizovaným „hranicemi“. Později jsem zjistil, že ač je tento způsob trochu komplikovanější, nabízí trochu jiné možnosti, co se inspirace k improvizačním nápadům týče, ale také se mění způsob artikulace, jinak vás to nutí frázovat... Zkrátka, otevírají se vám nové možnosti a váš styl se tak zajisté obohatí. No a potom si přidejte vizualizaci durové pentatoniky, ostatních kvintakordů, septakordů a jejich obratů, mollových stupnic, modů... Já to tedy rozhodně udělám, i když to trochu potrvá, než se to naučím.
Netvrdím, že je Garyho metoda ta zaručeně jediná a moje poznatky jsou za každou cenu svaté, ale doufám, že vás dvoudílný článek o Willisově lekci alespoň inspiroval. Není to krásná představa, být natolik propojení s nástrojem, že budete schopní cokoli zahrát z fleku, být schopni hravě transponovat, nemít žádná neznámá místa na hmatníku, a já nevím co všechno?!
Po výprasku zábava...
Po výkladu o vizualizaci Willis ohlašuje, že do konce hodiny zbývá třicet minut, a dá tak prostor dotazům od studentů. Dovídáme se, že poslední tři alba Tribal Techu byla výhradně improvizovaná, jen se zhruba předem určila forma a harmonie. Pak došlo na Willisův pedalboard. Gary pouštěl ukázky z alb Tribal Techu, jednotlivé basové linky analyzoval a přímo demonstroval, jak přišel na zvuky hrané skrz syntenzátor Roland GR-55, který použil při nahrávání, ale i jaké všemožné hlouposti ta krabice dovede. A tak jsme se všichni do konce lekce smáli. Co víc dodat? Willis je prostě machr a já mu tímto moc a moc děkuji za rozšíření obzoru a hodně dobrých rad ke zdokonalování se do budoucna! Pokračování příště.
