Dříve než se budu věnovat dvěma zbývajícím stupnicím, které považuji za nejčastěji užívané na funkových klapkách, dovolte, abych vás upozornil i na sousedící workshopy. Ačkoli nejsou zaměřeny na klávesové nástroje, nejdete i v kytarových dílnách mnoho užitečného. V předminulém čísle Muzikusu Marcus Deml zasvěceně pojednal o hot licks a mně nezbývá, než je doporučit i ke hře na klávesy. Je fajn, že se tento kdysi nepostradatelný prvek vrátil na výsluní hitparád právě s funkovou kapelou (závěr vynikajícího sóla RHCP Dani California). Je ale třeba si pamatovat, že takovéto kolotoče mají být pouhým zpestřením hry a nikoli její hlavní náplní. Seberychlejší omílání těchto pohodlných a efektních triků se po chvíli stane nudným a bezúčelným.
Zatím jsme se při sólování zabývali pouze stupnicí mollovou, a to je třeba napravit. Pro případ dur je zde durová pentatonika (obr. 1). Ta se skládá z I., II., III., V. a VI. stupně durové stupnice. Práci při učení durové pentatoniky nám ulehčuje fakt, že každá durová stupnice je paralelní s mollovou na jejím šestém stupni. Takže pokud například perfektně ovládáte pentatoniku e moll a znenadání musíte vystřihnout sólo v G, tak máte vyhráno. Je také možno místo paralelní pentatoniky užít rovnou stupnici bluesovou, čímž hra v dur dostane mollový nádech charakteristický právě pro blues. Zkuste si poslechnout třeba úžasnou Zawinulovu Mercy, Mercy, Mercy, kde jsou krásně kombinované právě durové a bluesové postupy.
Další stupnicí, o které byste měli vědět, je stupnice dórská (obr. 2), o té již byla na těchto stránkách řeč. Ideálně se hodí do houpačky, ale dá se použít prakticky kdekoli to harmonie dovoluje. Přítomnost sekundy a sexty jí dává trochu jazzový nádech, který nemůže nikdy uškodit. Dórskou stupnici je dále možno prošpikovat bluetóny, kombinovat s pentatonikou, bluesovou stupnicí, nebo třeba zkombinovat s jinou pentatonikou, která je v dórské stupnici obsažena. Na příklad do podkladu Gm je pak možno na základě dórského modu hrát pentatoniku Dm (jedná se o I., II., IV., V. a VII. stupeň). Otevírá se tak opravdu velký prostor pro různé kombinace, které mohou hru zpestřit. Tím samozřejmě nechci říct, že by se dobré sólo nedalo postavit pouze na bluesové stupnicí, ale je lepší mít v rukávu nějaké ty postupy navíc. I když si funkový klávesák často vystačí pouze s šokujícím pódiovým kostýmem a vhodně zvoleným syntezátorovým zvukem, umění zahrát něco navíc publikum ocení též (a kdyby ne, vy budete mít z hraní alespoň lepší pocit).
Pokud jde o stavbu a provedení funkového sóla, je třeba mít na paměti, že funk je hudba pohodová, a pohoda a uvolněnost jsou přesně ty pocity, které je třeba do hry dostat. Jedním ze způsobů, jak sólo rozvrhnout, je metoda call & response, tedy zvolání a odpověď. Tuto metodu vyvinuli černí otroci na bavlníkových polích, odtud se pak rozšířila do blues a gospelu. Je možné se s ní setkat i v amerických vlasteneckých filmech, když při výcviku velitel vykřikuje a rota opakuje. V našem případě však nebudeme pochodovat, ale hrát. Jako základ nám poslouží houpačka Em. Zatímco v každém lichém taktu (Em) bude ponecháno místo pro improvizaci, každý sudý takt (A) bude představovat response a zůstane po celou dobu stejný (obr. 3). Sólo získá jasnou a přehlednou strukturu, přitom v něm bude napětí, jakou fintu že to zahrajete příště, ale také uvolnění, protože po taktu přijde stará známá pasáž. Tímto způsobem se sice nedá hrát dlouho, jelikož stále stejný postup časem unaví, nicméně na kratší a střední vzdálenosti funguje bezvadně a já jsem ho v ukázce použil jako začátek pro sólo delší. Na postupu call & response je na druhou stranu možné bez problému postavit i celou písničku. Například známá funkedelická Think, It Ain't Illegal Yet (z alba One Nation Under the Groove) je pouhým opakováním výzvy Think a ujištění, že za podobnou činnost neskončíte za mřížemi. Příště si uvedeme několik užitečných groovů, protože hlavně těmi živ je funkový klávesák.
