Propouštění - změna, které se bojí snad všichni lidé na světě, a nejinak je tomu i u muzikantů. Bubeníci to zažili na vlastní kůži začátkem 90. let. To se na jejich místo začali hromadně tlačit různé elektrické mašinky, později softwary a předehrané beaty. Trvalo několik let, než se do hudby vrátil lidský faktor, ale bohužel i dnes se kvůli úsporám peněz velice často používají naprogramované bicí, a to nejenom u nás, ale i ve světě.
Shodou okolností podobnou bezmoc pocítili hráči už o sto let dříve. Přibližně do roku 1900 totiž nebylo neobvyklé, že v každé kapele byli dva až tři hráči na bicí. Jeden na velký buben, další na činely a snare. S příchodem pedálu se ale vše změnilo. Najednou bylo možné obsluhovat všechny tyto nástroje jedním člověkem. To se samozřejmě velmi líbilo vedoucím orchestrů a kapel a začalo se hromadně propouštět. Každy bubeník se tak snažil vyrobit vlastní šlapku, aby tak získal know how a nepřišel o práci. I tak ale nebylo dost kapel pro takovou spoustu hráčů.
Zpočátku byla většina šlapek ze dřeva. První návrhy vypadaly hodně komicky. Trochu to připomínalo zobák, na který se šlapalo, a tím se poháněl beater. Po pravdě asi šlapky nicmoc nefungovaly, proto si někteří bubeníci beater připevnili rovnou na botu. To se ovšem také moc neosvědčilo. Princip byl sice splněn, ale rychlost hraní byla opravdu velmi omezená. To nevyhovovalo, protože přicházela doba ragtime a bylo potřeba hru podstatně zrychlit.
A to přesně byl úkol pro jednu z nejstarších dynastií výrobců bubnů - Ludwig Drum Company. William F. Ludwig s bratrem Theobaldem pedál vylepšili a požádali o udělení patentu. To bylo v roce 1909. První technické detaily pedálu ale firma zveřejnila až v roce 1936 ve článku Dvacet pět let pokroku pedálů. Nicméně se tak stalo až potom, co už firma ve výrobě šlapek byla jedničkou na světě.
Vylepšený model základní šlapky z roku 1913 se dá sehnat i dnes. Další výraznější změny provedly Ludwigovci až na pedálu Ludwig Speed, který spatřil světlo světa v roce 1934. Ten už je velmi podobný těm, co se vyrábějí dnes. Firma ale stále nebyla spokojená, a proto hned dva roky na to přišla s verzí Super Speed. Ta byla vybavena silnou pružinou, díky níž šlapka nabízela trochu větší možnosti během hraní. Navíc si ji mohl každý hráč upravit podle sebe. Nakonec to byl opět William F. Ludwig, který v polovině 20. století přišel se senzací bubenického světa, a sice s pedálem Speed King. Ten už měl dvě pružiny, dvojitá ložiska nebo třeba pevný převod a další vymoženosti, které obstály zkoušku času a i o šedesát pět let později jsou stále v katalozích hudebních prodejců.
Během posledních let urazila šlapka zase kus cesty a dnes už některé typy vypadají jako nejsložitější stroje planety, ale principiálně se nezměnilo nic. Bubenické pedály s námi žijou už přes sto let a vypadá to, že ještě minimálně další sté jubileum oslaví.
