Při nedávné debatě, kde jinde než v hospodě, přišla na řadu i hra na dvojšlapku, potažmo na dva velké bubny. Po několika kouscích rozhovor zabředl spíš do historie. Kdo vlastně jako první s hrou na double kick přišel? Najednou zazněla dvě jména: Lousi Bellson a Ray McKinley. Nakonec mě téma natolik zaujalo, že jsem se ho rozhodl trochu poodhalit. Jojo Mayer totiž například uvádí jistého Vladimira Pushnikova, který údajně hru pomocí dvou pedálů objevil už v roce 1735. Google o něm ale zarytě mlčí. Jeho hra se podle Joja pouze trochu podobala tomu, co dnes považujeme za elementární hraní.
V trochu novodobější historii, i když z minulého století, vše začíná legendárním bubeníkem Louiem Bellsonem. Už když mu bylo patnáct let, namaloval na hodině výtvarné výchovy skicu, na které měla bicí souprava navíc přidaný velký buben. Tenkrát byla souprava zcela neprobádaným územím. Později stejná skica posloužila jako předloha první opravdové soupravy s dvěma velkými bubny. Louie hledal mezi výrobci bubnů. Úplně první kit pro něj pak udělala v roce 1946 firma Gretsch. Skládala se z dvou dvacetipalcových basových bubnů, osmnáctipalcového tomu třinácti- a jedenáctipalcového tomu a ještě dvou floor tomů. Také měl kolem dokola celý les činelů, podobně jako třeba Mike Portnoy, ale o pár let dříve.
Ještě ten stejný rok Bellson vytáhl svou gigantickou „metalovou“ soupravu na gig s Benny Goodmanem. Nicméně ten Louiovo nadšení nesdílel. Po čase ale Bellson nastoupil k Tommymu Dorseyemu. Nový kapelník měl pro inovátorství větší pochopení, a tak mohla nová souprava konečně proniknout do podvědomí posluchačů a budovat svou slávu. Loui tenkrát dva kopáky používal pouze během sóla. Proslavila ho například jeho exhibice ve skladbě Skin Deep, toho času už s orchestrem Duke Ellingtona. Tenkrát ještě Bellson nevyužíval dvojkopák jako dnes, aby držel tep kapely. Vlastně to ani nebylo možné, když si uvědomíme, jak zněl tenkrát jazzový orchestr. Ve swingovém pulzu by asi neměly dva kopáky tu pravou šťávu.
Do nahrávek je pak kopák nepoužíval téměř vůbec, protože nízké frekvence bubnu zněly, jako když přeskakuje jehla na gramofonu. Pulz tedy udával ride ve spojení s hi-hatem a malý buben.
Později převzali štafetu dvou basových bubnů i další hráči. I tak ale tento způsob hraní zůstal podivností ještě několik desetiletí a na svou slávu si musel počkat. V 50. a 60. letech se totiž bubeníci snažili soupravu minimalizovat. Zmenšovali jak průměry bubnů, tak i jejich počet, a to hlavně proto, aby se nástroje vešly do taxíků a snadno se mohly převážet do klubů.
V tu chvíli se ale z úplně jiné části hudebního světa začal objevovat rock ´‘n’ roll a s ním i doba poznávání. V půlce 70. let už přichází dva kopáky opět do módy a kromě klasických rockových harcovníků, jako je například Carmine Appice nebo Bill Ward, je využívali i další bubeníci. Na bázi takzvaného „motoru na dvojšlapku“ vykrystalizoval nový hudební styl. Heavy metal.
Dnes už je situace zase někde jinde. Kam až se po 70. letech od mladých let Louie Bellsona vyvinulo hraní na dva kopáky, asi můžete posoudit sami. Možná o tom tenkrát nikdo ani nesnil.
