Staré čundrácké pravidlo praví, že špína do tří centimetrů hřeje a pak se sama oloupe. Ale to se týká hygieny osobní, která je vaší věcí, pokud tedy stojíte dál než dneska moderní dva metry. I když ani to neplatí vždycky - pamatuju při odjezdu z jednoho bigbítu na hudbou a alkoholy zmámeného mladíka bezvládně ležícího v chodbičce vlaku, kdy jsme přes půl vagonu, tedy o hodně dál než dva metry, a ještě zavřeni v kupé
nosem hnedle poznali, když se tam pohnul. Hoch to v té chvíli neměl v pořádku ani v hlavě, ani v kalhotách, ale to už odbočuju od tématu hodně daleko.
Napřed to proč. U bubnových blan snad může mastná špína trochu fungovat jako tlumení, že buben tolik nepřeznívá, ale když stejnými paličkami hrajete i na činely, tak časem bude stejná špína i na nich. Činely ztrácejí pod nánosem čehokoliv brilanci, tedy vyšší části spektra svého zvuku, za něž se dávají ty horentní peníze.
Obecně, když něco čistíme, je potřeba vědět, co čistíme a na čem ta špína nemá být. U činelů je tím, co by mělo býti opět čisté, kov - obvykle nějaká slitina mědi, tedy bronz nebo mosaz. Kovy, které se přimíchávají do slitin, jsou celkem stabilní a nepříliš oxidující, měď sama na vzduchu a ve vlhku vytváří měděnku, jejíž základ tvoří uhličitan měďnatý a síran měďnatý. To ale předpokládá, že vám činel bude stát po několik dlouhých let na povětří venku - a to doufám ne. V domácím zkušebním či pódiovém prostředí je to poletující všudypřítomný prach smíchaný s vaším potem. Nepředpokládám, že hrajete tak zuřivě, aby z vás stříkalo až nad hlavu, ale něco mastnoty je i v tom obyčejném prachu a občas z vás něco potu upadne na blány bubnů a se zrnky prachu pak stloukáte jak máslo podivnou hmotu a kuličkami paliček ji během hry roznesete na celou sadu.
Prodávají se samozřejmě i zázračné vodičky na činely, ale málokdy vám toho dají víc, než jedno deci a chtějí za to víc, než kdyby byla vevnitř hodně dobrá whisky. Ponechávám snobům jejich volbu, ale psát budu o tom, jak to udělat efektivněji.
Doma lze blány i činely strčit do dřezu a ošmrdlat saponátem. Blány (předtím sundat z bubnů a odstranit filcová tlumítka) po umytí nechte dobře vyschnout, hlavně jejich ráfek moc nemáčejte, radši vůbec. Ale u činelů počítejte s tím, že zůstanou trochu matné i po odkapání. Utíráním na ně jenom přenesete chloupky z utěrky, ostatně tak jako i na samotné nádobí. Trochu líp je na tom stařičká vodička na leštění mosazných klik zvaná Sidol. Problém ale je, že ponechá povrch činelu matný a do lesku jej musíte třít měkkým hadrem, a někdy dokonce tak, že odleštíte i nápisy. Asi nejlepší levnou volbou je standardní utrejch na koupelny s pumpičkou a prskátkem. Měl by aspoň trochu smrdět po alkoholu. Je v něm zhruba to, co v těch zázračných vodičkách, a činely tak zvládnete bez máčení.
Závěrem ještě co nedělat. Rozhodně zde neplatí, že malé násilí ještě není fašismus. U činelů je. Žádné ocelové kartáče, žádné šmirglpapíry, žádná brusná plátna. Na leštění mosazi či bronzu jsou k mání různé brusné pasty - tak s těmi se k činelům nepřibližujte ani na dohled! Občas se u kutilů taky vidí lešticí filcový nebo látkový kotouč k připevnění na vrtačku... Svátečně, výjimečně, pomalu a opatrně a před tím ještě průvan v hlavě, jestli je to vůbec nutné. Činel tak možná vyleštíte, ale často tím přijdete aspoň o nápisy.
