Když původní v nadšené pubertě vzniklá a stále se zdárně rozvíjející kapela funguje, byť přes drobné mráčky a mušky, není moudré do toho vrtat. Ale čas od času, zejména když novomanželky a novotchýně, někdy i ty vaše, ale častěji vašich původních až za hrob věrných spoluhráčů, tyto na věčné časy nerozlučné party rozpustí s tím, že místo nějakých blbostí se teď jejich úlovky musí věnovat především rodině, stojíte naráz před
rozhodnutím, jak si najít nějakou kapelu novou, pokud tedy taky nechcete jen postupovat v pracovních pozicích, dojit peníze a po práci čučet doma a brblat do roušky. Zde je tedy pár mých skromných poznámek o tom, čemu se radši vyhnout.
Šuškanda, internet či inzerát napoví, že v okolí shánějí někoho, co umí to, co umíte vy - pro tuto rubriku bubeníka, ale částečně se to může týkat i jiných muzikantů. Nenechte se zmámit prvním dojmem a všímejte si... Čeho?
Nadšené řeči o tom, že mají vlastní zkušebnu i s bicí soupravou, berte s rezervou, dokud to všechno neuvidíte. Co všechno si kdekdo představuje pod pojmem zkušebna a co všechno nebubeník zahrne pod pojem bicí souprava, o tom by se snad dal popsat celý časopis. Třeba podzemní kóje, která se přestala hodit na uhlí, protože tam bylo vlhko. To se samozřejmě podepsalo i na dýhovaných lubech rozlepených bubnů. A blány někde někdo sehnal o pár čísel větší než ráfek, takže obruč blány trčí ven a ladicí šrouby jsou proražené přes blánu. Tohle jsem fakt jednou viděl. Buben samozřejmě ani nehrál, ani neodrážel, ale stál tam.
Pokud máte ve zkušebně nechávat svoje věci dražší než pár ojetých paliček, ujistěte se, kdo tam chodí a jak je zabezpečená, aby tam nechodil nikdo jiný. Zvlášť pokud se v kumbále střídá víc kapel, nebývá o nedorozumění nouze. I některé moje zkušební bubny kolují kdesi po pražských pajzlech, aniž bych je někdy mohl dostat zpátky. I když to není ekonomické, míň problémů nastává, když v jedné zkušebně zkouší kapela jenom jedna.
Hodně taky vypovídá to, když jsou v kamrlíku o rozměrech zhruba domácí koupelny pouze staré akustické bicí. Neladitelné blány, hluché činely, rozhrkaná šlapka... (Zkoušet se dá i komorně, ale bigbít jenom s elektrickými.). Ještě, než vezmete paličky do rukou, udělají na vás pšššššt, jakože máte hrát potichu. Pak spustí nějakou tu jejich odrhovačku, kterou máte doprovázet-nedoprovázet, hlavně potichu, abyste v té kadibudce neohluchli. Po skončení se kapelník zatváří jako majitel zeměkoule a pronese k vaší hře něco jako: „No, nemá to přednes.“ V takové chvíli na nic nečekejte a prchejte. Kapelníkům tohoto druhu totiž nejde o to hrát nějakou pěknou muziku, ale ventilovat vlastní ego. A bubeník je podle jeho názoru dobrým terčem. Před publikem to ventilovat moc nepůjde, protože tam se s takovou kapelou moc často nedostanete, a tak si bude léčit svéhlavičku na vás, a muzika stejně půjde do kopru.
Některým věcem prostě nejvíc pomůžete, když se jich nezúčastníte. Ale jinak, nevzdávejte to!
