Dnešní hrdina patří k významným britským basistům. Během své kariéry prošel několika zajímavými angažmá, aby v roce 1985 zakotvil v rockové legendě Status Quo. Během kariéry dostal také přezdívky Rhino (Nosorožec), protože na svou basu dělá podobné zvuky, a The Bludgeon (Palice), protože je prý strašně nešikovný a je schopen upadnout na rovné cestě, jako by ho někdo srazil palicí. Zajímavý je i fakt, že je firemním hráčem baskytar Status, kde má i svůj signature model.
Začátky
John Victor Edwards se narodil 9. května 1953 v londýnské městské části Chiswick, ale vyrůstal ve Whittonu společně se svou starší sestrou. K hudbě tíhnul odmalička a nikdy nechtěl dělat něco jiného. Díky matce, která hrála na klavír a milovala klasickou hudbu, začal hrát v sedmi letech na housle a o jeho talentu nejlépe svědčí fakt, že v jedenácti letech dostal stipendium na Londýnskou hudební akademii.
Mezitím ovšem podlehl stejně jako mnoho dalších beatlemánii a po poslechu jejich singlu Please Please Me se rozhodl, že ze všeho nejvíc chce být popovým muzikantem. S podporou táty si koupil kytaru a již v devíti letech založil svou první kapelu. Ta mu dlouho nevydržela, takže zakrátko založil kapelu Berlin se svým bratrancem Clivem Edwardsem (bubeník UFO), odkud byl ale vyhozen, protože na kytaru hrál opravdu mizerně. Už to vypadalo špatně, když si jeho otec všiml inzerátu v novinách, že kapela Maniac Mouse hledá basistu. John se vydal na konkurz a to místo dostal, i když později zjistil, že byl jediný, kdo se na konkurzu objevil. Na to se už ale historie neptá a pro Edwardse se jednalo o první profesionální angažmá.
Na začátku sedmdesátých let tak už hraje v doprovodné kapele zpěvačky Sandie Shaw, druhdy velké hvězdy britské scény, která v roce 1967 jako první Britka vyhrála soutěž Eurovision. Tahle kapela ho ale právě dvakrát nebavila, a tak začal hrát ve dvou kapelách, které měly svou základnu v londýnské hospodě The White Bear na předměstí Londýna, kde se v té době potkával i s Rickem Wakemanem. Jedna kapela byla The Sunday Band, která o nedělních odpoledních hrávala převzatý rockový repertoár. Druhou kapelou byli Rococo, kteří hráli i svůj vlastní repertoár a vrcholem jejich kariéry bylo vydání singlu Ultrastar u vydavatelství Decca v roce 1973. V Rococo se rovněž opět sešel s bratrancem Clivem.
První dlouhohrající deska, na které se Edwards objevil (ovšem jen coby nájemný hráč), byla v roce 1977 Magic Fly od francouzské diskotékové kapely Space.
Judie Tzuke
V roce 1979 dostává na jedné párty lano do doprovodné kapely začínající zpěvačky Judie Tzuke, která měla v tu chvíli na kontě jedno album u nahrávací společnosti Eltona Johna The Rocket Record Company, ze kterého se uchytily dva singly.
Pro Johna Edwardse to byl zásadní zlom v životě. Od té chvíle už se vždycky živil jen hudbou. Prvním Edwarsovým počinem s kapelou bylo turné na podporu desky. Za zmínku stojí i to, že se v téhle kapele potkal s bubeníkem Jeffem Richem, který se stal na dlouhou dobu jeho partnerem v rytmických sekcích hned několika kapel.
V roce 1980 se již podílí na albu Sportscar, jež se vyšplhalo na sedmou příčku britské hitparády a vzešel z něj singl Living on the Coast. Album získalo zlatou desku a kapela se v rámci turné dostala i do Severní Ameriky, kde předskakovala Eltonu Johnovi.
U jeho nahrávací společnosti vydali ještě album I Am the Phoenix v roce 1981, které už ale znamenalo pomalý ústup Judie Tzuke ze slávy. John Edwards se tu podílel i skladatelsky v písničce The Flesh Is Weak.
John Edwards s Judie ještě natočil alba Shoot the Moon (1982), Ritmo (1983) a The Cat Is Out (1985). Zůstali ale přátelé a Edwards v Judiině studiu natáčel i své sólové album.
O zvuku aparátu F1
Jako všechny aparáty, i tenhle má na sobě strašně moc potenciometrů a hejblátek. Mně by stačil jediný, na kterém by bylo „Hodně nahlas“. Nikdy jsem nepoužíval ani efekty. Tohle je basa, má znít nahlas a čistě, a taky vím, že bude, protože je tenhle aparát tranzistorový. Zní naprosto skvěle, nezajímají mě kecy o lampách v basovém světě.
Dexys Midnight Runners
V roce 1983 začal Edwards dávat dohromady vlastní kapelu, která měla po klubech docela úspěch a měla krátce před podpisem smlouvy, když dostal nabídku do Dexys Midnight Runners. Kapela měla tehdy za sebou největší úspěch, kdy získala platinu za desku Too-Rye-Ay. Edwards se s kapelou hned vydal na turné po Spojených státech a po Evropě. S Dexys Edwards rovněž vydal v roce 1985 album Don’t Stand Me Out, které ale nezopakovalo úspěch předchozího počinu a kapela se i díky psychickým problémům hlavního skladatele rozpadla.
Status Quo
Edwards během působení u Judie Tzuke a Dexys Midnight Runners pracoval i s dalšími umělci, a tak se společně s bubeníkem Jeffem Richem nachomýtl k natáčení sólového alba kytaristy Status Quo Ricka Parfitta. Přestože album nikdy nevyšlo, během jeho natáčení se rozhádal hlavní zpěvák Status Quo Francis Rossi s basistou Alanem Lancasterem, což vyústilo v Lancasterův vyhazov, a s ním odešel i bubeník Pete Kircher. Rick Parfitt tak navrhl rytmiku Edwards-Rich a ti se hned v kapele adaptovali.
V roce 1986 tak Edwards hraje s kapelou na prvním albu, nazvaném In the Army Now, podle titulní písně, kterou Status Quo převzali od holandského dua Bolland-Bolland. Edwards vzpomíná, že v té době měl obrovské problémy s fanoušky, protože pro ně byl hlavní tváří Status Quo vyhozený Alan Lancaster a nový basista pro ně byl nepřítel. Často mu nadávali a nebylo výjimkou, že na něj během koncertů létaly kelímky s pivem a jiné předměty. Zpětně pak oceňoval, že se Francis a Rick za něj postavili.
Edwards tak naskočil do kolotoče nahrávání desek a následných turné. Jak později vzpomínal, vždycky chtěl hrát ve velké kapele a tady se mu to splnilo. V kapele působí dodnes a nutno říci, že fanoušci ho již dávno vzali za svého. Se Status Quo vydal celkem šestnáct studiových alb, z nichž čtyři získala zlatou desku a tři další stříbrnou. Vedle toho i několik živých alb, desítky singlů a několik výběrů. A také s kapelou odehrál nespočet koncertů a festivalů. Čas od času se na albech podílí i skladatelsky. V letošním roce se přihlásili albem Aquostic II - That’s a Fact!, což je akustické album s novými skladbami.
Baskytary
Status Graphite Charger
Status Series-1
Status Series-2
Status Stealth
Status (pětistrunný)
Fender Jazz Custom
Alembic Omega
Danelectro Longhorn
Wal (fretless)
Gibson EB3
Aparát
Markbass F1 (500W zesilovač)
Markbass Standard 104HF (4x ”10 kabinet)
Sólo a vedlejší spolupráce
John Edwards se během své kariéry hned několikrát pokusil sestavit svou vlastní kapelu. V roce 1983 dostal lano do Dexys Midnight Runners a podruhé, když hráli na Bermudách v sestavě se zpěvačkou Kathy Devine (budoucí manželka), klávesistou Spikem Edneym (Queen), saxofonistou Andym Hamiltonem (Duran Duran, George Michael), kytaristou Stevem Byrdem (Kim Wilde) a Mattem Letleym (Bob Geldof, Status Quo), dostal lano do Status Quo.
Vlastně to vyšlo až v roce 2000, kdy vydal album Rhino’s Revenge a vydal se na krátké britské turné. Od té doby, kdykoliv mají Status Quo volno, obnoví Edwards kapelu a vydá se na turné.
Vedle toho natočil v roce 1981 desku s kytaristou Peterem Greenem (ex Fleetwood Mac) a odehrál následující turné. V té době také hrál s Kim Wilde a také s kapelou Climax Blues Band.
Diskografie:
Sólo:
Rhino’s Revenge (2000).
Spolupráce:
Status Quo: In the Army Now (1986), Ain’t Complaining (1988), Perfect Remedy (1989), Rock ‘til You Drop (1991), Thirsty Work (1994), Don’t Stop (1996), Under the Influence (1999), Famous in the Last Century (2000), Heavy Traffic (2002), Riffs (2003), The Party Ain’t Over Yet (2005), In Search of the Fourth Chord (2007), Quid Pro Quo (2011), Bula Quo (2013), Aquostic (Stripped Bare) (2014), Aquostic II - That’s A Fact! (2016);
Space: Magic Fly (1977);
Judie Tzuke: Sportscar (1980), I Am the Phoenix (1981), Shoot the Moon (1983), Ritmo (1983), The Cat Is Out (1985), Welcome To the Cruise and Sports Car (2001)
Peter Green: Blue Guitar (1981);
Dexys Midnight Runners: Don’t Stand Me Out (1985).
www:
