16. listopadu 1904 vědec John Ambros Fleming z londýnské univerzity zažádal o patent diody pro detekci vysokofrekvenčních kmitů. Toto datum se tak považuje za zrození elektronky (anglicky valve, americky vacuum tube, zkráceně tube), vakuové trubice s nejméně dvěma elektrodami, z nichž jedna je zdrojem elektronů. Tyto se mohou ve vzduchoprázdnu, kde nenarážejí na molekuly plynů, volně pohybovat směrem od katody k anodě. V tomto seriálu budeme dodržovat odborné názvosloví a básnickou licenci přenecháme veřejnosti bez technického vzdělání, případně pamětníkům dob, kdy elektronka tvarem skutečně připomínala žárovku.
"Ve vysokofrekventní elektrotechnice jest beze sporu nejdůležitější součástí všech zařízení elektronka, dříve označovaná slovem lampa, radiová lampa nebo trubice apod. K jejímu rychlému vývoji a rozšíření přispěl značně rozhlas, který během posledních 25 let vnikl do nejširších vrstev obyvatelstva a stal se nepostradatelným článkem naší civilizace. V roce 1938 odhadoval se počet elektronek užitých v 87 milionech rozhlasových přijímačů celého světa na 260 milionů (Strutt)." (Ing. Dr Josef Stránský: Základy radiotechniky, I. Elektronky, Melantrich, Praha 1949).
Elektronka tedy využívá volného toku elektronů, má jednu rozžhavenou elektrodu s emisní vrstvou, která slouží jako jejich zdroj a jednu nebo více studených elektrod, uzavřených v dobře vyčerpané skleněné nebo kovové baňce. Rozžhavená elektroda je katodou, jedna ze studených elektrod anodou a ostatní studené elektrody mřížkami. Svými elektrickými potenciály ovládají tok elektronů, vysílaných k anodě. Pro přítomnost elektronového toku se tedy jeví prostor uvnitř elektronky jako vodivý. Hlavními funkcemi elektronky je zesilování, výroba kmitů (oscilátor) a detekce (také usměrňovač, anglicky rectifier).
