Domnívám se, že Marta Jandová je jeden z těch interpretů, které nemusíme dlouze představovat. Po účinkování v porotě Superstar je všeobecně známou osobnosti, škoda jen, že se média nevěnují víc skupině Die Happy, kde je Marta frontmankou. Přestože má hodně jiných aktivit, Die Happy zůstávají pro Martu prioritou číslo jedna a nakolik se její osobní vkus ztotožňuje s hudbou, kterou provozuje s kapelou, můžete posoudit z následujících řádek.
Pamatujete si na první desku, kterou jste si koupila?
Pamatuji, byli jsme s otcem lyžovat v Rakousku a táta viděl za výlohou obal první desky Tracy Chapman a řekl mi: Marto, tu desku potřebuješ. Šli jsme dovnitř a koupili jsme ji. Dodnes je to jedna z mých nejoblíbenějších desek.
A která byla první deska, kterou jste si pořídila z vlastního rozhodnutí?
Je to velmi těžké říct, protože jsem vyrůstala v rodině, kde bylo vždy hodně desek a muziky obecně a já jsem až do svých sedmnácti let necítila potřebu pořizovat si vlastní desky. Jen jednou, když mi bylo dvanáct let, jsem poprosila jednoho amerického novináře, který psal knihu o rockové hudbě ve východním bloku s názvem Rock Around East Block a byl u nás na návštěvě, aby mi přivezl desku Bon Jovi. Tehdy jsem byla jejich velkou fanynkou a měla jsem už od nich dvě desky. Tak moje přání bylo splněno. Potom jsem byla nějakou dobu v Americe a pamatuju si, že jsem si tam koupila Nevermind od Nirvany.
Které byli první kapely a muzikanti, kteří měli na vás vliv?
Určitě to byli Pearl Jam a jejich první album Ten. Mimořádně mě tehdy oslovilo, ale další jejich desky se mi už tolik nelíbily. Pak to byli Soundgarden, hlavně kvůli zpěvákovi, Chris Cornell zpívá božsky. Musím zmínit Faith No More, hlavně album King for a Day, Fool for a Lifetime, úžasná deska. Měly na mě vliv i kapely jako Mother Love Bone a Nirvana. Obecně grunge, ale kdybych měla vybrat pouze jednu desku, která byla důležitá pro můj život, tak to je Ten od Pearl Jam.
Jaký je váš hudební rozptyl, coby posluchače, dnes?
Značný. Spíš bych mohla říct, co vůbec neposlouchám, a to je techno. Nemusím moc ska a reggae a též acid jazz. Mám ráda melodii, proto se mi líbí klasická hudba a v iPodu mám i několik árii v podání různých zpěvaček. Líbí se mi i klasický pop a třeba i určité písničky od Kylie Minogue. Musí mě ta skladba něčím nadchnout, třeba Lady Gaga bych si nikdy nekoupila, i když uznávám, že za velmi krátkou dobu toho dokázala hodně.
Koncert, na který v životě nezapomenete?
Strašně ráda vzpomínám na jeden festival ve Švýcarsku, kde začínali Jimmy Eat World, pak hráli mnou oblíbení Incubus a pak Muse, které zbožňuju. Mám všechny jejich desky, ale nejvíc se mi líbí první tři, obzvlášť album Origin of Symmetry. Ráda vzpomínám i na festival v Německu, kde hráli Skunk Anansie, něco tak energického jsem neviděla. Nemám moc ráda koncerty ve velkých halách, je mi milejší, když obecenstvo má toho interpreta do padesáti metrů před sebou.
A líbí se vám něco z české scény?
Česká scéna se mi líbí, i když někdy mám pocit, že když ponecháme stranou metalovou a rockovou scénu, zbytek je orientovaný moc funk jazzovým směrem, což moc nechápu. Kvůli tomu se mi líbí třeba skupina Nightwork, protože si dělají legrací ze všeho a mají vtipné texty. Kdyby zpívali anglicky, tak by mě to nebavilo. Viděla jsem na jednom festivalu Sunshine, kteří se mi hodně líbili, přestože ten frontman jako zpěvák není nic moc (já vždy koukám, kdo jak zpívá), ale šla z nich obrovská energie. Líbí se mi i Kabát, kteří mají dobré texty, nekoukají napravo či nalevo, jedou si po svojí linii a jsou takoví, jací byli před dvaceti lety, což je úžasný. Úžasná je i Ewa Farna, moc se mi líbí její hlas a hodně jí fandím. Domnívám se, že obecnou slabinou české hudby jsou texty, dost často jsou fakt o ničem, ale celkově česká hudba je čím dál barvitější, a to se mi líbí.
PEARL JAM - Ten (1991)
Moje neoblíbenější deska vůbec. Poslouchala jsem ji tak dlouho, že deska pomalu přestávala fungovat. Svého času jsem ji uměla nazpaměť, a když jsme hráli s kytarou u táboráku, tak jsem vždycky zpívala minimálně tři písničky, Jeremy byla vždy jedna z nich.
FAITH NO MORE - King for a Day, Fool for a Lifetime (1995)
Úžasná deska. Album, které překypuje nápady, a hlavně to, jak zpívá Mike Patton. Jsem úchyl, co se týče jeho hlasu, a obdivuji, jak dokáže melodickou linku vygradovat z pohodových poloh do těch nejbláznivějších, jaké si člověk umí představit. Faitn No More dělali vše strašně neformálním způsobem a na jejich hudbu se dalo pořádně zapařit.
TRACY CHAPMAN - Tracy Chapman (1988)
Nejdřív jsem si koupila vinylovou desku, pak CD a minimálně dvakrát jsem si ji již stáhla z iTunes. Takže jsem tu desku zaplatila minimálně čtyřikrát. Samozřejmě že dneska fyzicky tu desku zase nemám, ale vždy, když mě někdo poprosí, abych něco zazpívala, tak začnu s Baby Can I Hold You.
AEROSMITH - Nine Lives (1997)
Líbí se mi, když rockoví muzikanti zabřednou do orientálních motivů. Viděla jsem je živě v Praze a byla jsem unešená tím, jak Steven Tyler zpívá. Dostali jsme se jednou s Die Happy k demo nahrávkám, kde Tyler nazpíval skladby Diane Warren a zkoušeli jsme jednu z nich. Nešlo to, neboť jsme zněli okamžitě jako Aerosmith. I když tu skladbu pouze nazpíval, dokázal do ní vtisknout svůj rukopis.
NIRVANA - Nevermind (1991)
Deska, díky které jsem objevila v sobě lásku k rockové hudbě a vážou se k ní moje vzpomínky. Bylo mi sedmnáct, byla jsem v Americe a chodila jsem do katolické školy. Tvářila jsem se jako spořádané děvče mezi jeptiškami, a jak jsem byla sama, tak jsem si rozpustila vlasy a začala jsem vyřvávat - I feel stupid and contagious, here we are now, entertain us.
SKUNK ANANSIE - Paranoid and Sunburnt (1995)
Strašně mě ta deska tenkrát vzala. Skin mě hodně ovlivnila v mém zpěvu - s jakou agresí se dokáže vložit do skladeb a naopak s jakou láskou a něžností dokáže zazpívat balady. Viděla jsem ji několikrát na živo a dokonce jednou byla možnost seznámit se s ní, ale utekla jsem. Měla jsem strach, že by třeba nebyla fajn.
THE FEELING - Twelve Stops and Home (2007)
Teď zabrousím malinko do popu. Ten zpěvák zpívá celkem vysoko a já si tu desku většinou pouštím, když jdu do koupelny, a dávám si ji hodně nahlas. Je to velmi pohodová hudba a při ní myslím na slunce, na palmy a na tropická zvířata. A pak je tam písnička Sewn, která mi připomíná rozhod s letitou kamarádkou.
INCUBUS - Make Yourself (1999)
K této desce jsem se dostala na čísi doporučení asi dva roky poté, co vyšla, a byla jsem z ni vedle, hlavně kvůli zpěvákovi, který zpívá s neuvěřitelným nasazením. Viděla jsem Incubus i na živo a musím říct, že se mi z desek libí víc. Paradoxně se jim podařilo na desky dostasto něco víc energii než na koncertech.
LIMP BIZKIT - Significant Other (1999)
Takhle kapela mi připomíná dobu, kdy jsme podepsali smlouvu s BMG a začali jsme hrát na festivalech, kde hrály kapely jako Deftones nebo Limp Bizkit a potkávali jsme je v backstage. Jezdili jsme tehdy za pizzu a za par márek na benzin a v naši dodávce jsme hodně poslouchali Limp Bizkit a pořádně na nich pařili.
OLYMPIC - Želva (1968)
Mě by se Olympic líbili, i kdyby tam nebyl můj otec. Pamatují se, že jsem chodila na jejich koncerty jako řadový fanoušek a jsem vidět na záznamu, když slavili dvacet nebo pětadvacet let. Mám nejradši jejich začátky, kdy zněli jako Beatles a měli rozkošné texty. Písničky, které dokážou rozplakat, ale i rozesmát. Táta doma ty písničky často vybrnkával.
