Charismatický písničkář, zpěvák a kytarista Phil Shoenfelt prožívá na své cestě po tomhle světě velmi barvitý a neobyčejný příběh - a taková je i jeho hudba. K výběru osudových alb a kapel přistoupil velmi pečlivě a vytvořil tak plastický rámec určující jeho specifický hudební naturel. Vedle rodné Anglie a neodmyslitelného New Yorku má Phil silné vazby také na Berlín a především Prahu. Je spojen s kapelami Khmer Rouge, Southern Cross či Fatal Shore. Nedávno oslavil významné jubileum a nepřestává hledat další kreativní výzvy - s aktuální formací Dim Locator právě vydal minialbum Wormhole.
Která deska byla tvoje úplně první?
Out of the Shadows od The Shadows, dostal jsem ji jako vánoční dárek ve třiašedesátém. Hank Marvin byl můj hrdina - britský Duane Eddy.
Nazval by ses sběratelem desek?
To ne. Míval jsem velkou sbírku vinylů, ale o většinu jsem přišel, když jsem musel ve spěchu zmizet z New Yorku. To bylo v mém feťáckém období - v půli 80. let. Nějaké zajímavé a vzácné kousky ještě mám, ale desky či CD kupuju už dlouho spíš proto, že mě hudba něčím silným zasáhne, ne jako sběratelské trofeje.
Preferuješ jako posluchač studiovou nahrávku, nebo autentický koncertní zážitek?
Záleží na konkrétní situaci. Ovšem obecně vzato preferuju především kapely, které mě dostanou naživo i z desky!
Tvoje desítka připomíná prohlídku zlatého fondu rockové historie. Soustředil ses záměrně na klasiku (a novější oblíbence tedy ponechal stranou), anebo tě současná hudba už tolik neoslovuje?
Snažil jsem se načrtnout obraz hudby, která v základech formovala moje cítění a přístup k vlastní tvorbě. Mít tak víc prostoru, rád bych zmínil i odlišnější věci jako Soft Machine nebo The Incredible String Band. Ale kdyby na to přišlo, samozřejmě bych s chutí sestavil podobnou desítku i z novodobějších alb. Vypadalo by to nějak takhle: Black Rebel Motorcycle Club - B.R.M.C, The Brian Jonestown Massacre - Aufheben, The Dandy Warhols - Thirteen Tales from Urban Bohemia, Queens of the Stone Age - Lullabies to Paralyze, Om - Advaitic Songs; Sleep - Dopesmoker, Aqua Nebula Oscillator - Third, Lumerians - Transmalinnia, Mark Lanegan - Blues Funerál, Nick Cave & Warren Ellis - soundtrack k filmu Země bez zákona (Lawless).
Když jsme u tvého specifického estetického cítění a přístupu - co je podle tebe nejdůležitější substance hudební kvality? Základní písňový motiv a melodie? Textové sdělení? Atmosféra a celková poetika? Dobrý vkus? A když cokoliv z toho chybí, může to vlastně ještě být dobrá muzika?
Já osobně se vždy snažím vytvořit silnou, potemnělou, pohnutou atmosféru. V dřívějších dobách jsem za každou cenu chtěl zasáhnout emoční strunu intuitivním spojením melodie a sdělných slov, které tu kterou emoci přenesou přímo na posluchače. Dnes už se mnohem víc soustředním na samotný zvuk - to jak nahrávka působí svým celkovým soundem se pro mě stává důležitějším než texty. Což se projevuje i v té mé „druhé desítce“ a taky v tom, co děláme s Dim Locator. Je to pořád hodně temná záležitost, ale hudba už není tak přísně strukturovaná a stojí více na smyčkách, „bzučení“ a repeticích - od industriálního blues Fatal Shore se to sune směrem k jakémusi post-stoneru, post-doomu, psychedelickému trance-rocku.
Nejen hudební průmysl, ale celé vnímání hudby se v poslední době výrazně změnilo. Říká se, že možná brzy už nebudou ani žádná alba, místo toho se přehrávají ukázky na YouTube a sociálních sítích. Jak to celé prožíváš?
Ano, hudba se stala módním doplňkem a marketingovým nástrojem. Pro generaci 60. let byl rock soundtrackem ke kulturní revoluci. V 70. letech punk lidi obrovsky provokoval a nutil o věcech přemýšlet. A dneska? Skoro to vypadá, že nejvyšší meta je prodat svou písničku jako vyzvánění na mobilu. Ale pořád vzniká spousta skvělé muziky, jen se vrátila do undergroundu a funguje prostřednictvím malých labelů a lokálních promotérů. Ovšem i tady výraznou roli - a v tomhle případě pozitivní - sehrává internet.
The Stooges - A Thousand Lights (2010)
Stejně jako album Funhouse vznikl tento živák v roce 1970. Jde o sbírku nahrávek, které fanoušci kapely pořizovali na kazeťák na koncertech v New Yorku a na americkém Středozápadě. Remaster na CD vyšel v rámci kolekce memorabilií Popped. Takhle jste Stooges nikdy neslyšeli - ujetý detroitský punk, co mutuje do freejazzové improvizace jak od Pharoaha Sanderse.
Velvet Underground - White Light/White Heat (1968)
Když většina kapel ještě horovala pro mír a lásku, Velvet Underground vybagrovali newyorské stoky a vylovili z jejich dna ryzí zlato obalené hnusným marastem. Sonický maelstrom, šest špinavých příběhů o tvrdých drogách, zhulených orgiích a strašlivých způsobech, jak zemřít. Chorobná deska prosycená zvrácenou rozkoší a zcela ignorující vaše pocity.
The Doors - L. A. Woman (1971)
Kalifornská gotika se sklony k dramatu. L. A. Woman mixuje temnou filmovou obrazotvornost s hutně pulzujícím blues rockem. Vše prostupuje beznaděj, sny hippies jsou mrtvé, zůstává jen odvrácená stránka Los Angeles: šlapky, dealeři a celonoční bary... Krátce po dokončení alba Morrison mizí do Paříže a potom brzy rovnou na věčnost. Klasika!
Bob Dylan - Blonde on Blonde (1966)
Deska, skrze kterou Dylan posunul folk až do světa špinavého rock ‘n’ rollu. Písně vznikaly převážně až ve studiu - za účasti členů The Hawks a vybraných prvotřídních studiových hráčů z Nashvillu. Některé songy byly nahrány hned při prvním jetí, jiné naopak vyvstaly až z nesčetných pokusů. Celkově jde o textový a vokální ekvivalent k tomu, co Hendrix prováděl s kytarou.
Neil Young - Tonight’s the Night (1975)
Hrubá a kostrbatá deska skučící bolestí, něco jako zpověď o návštěvě v pekle. Young se opájel zoufalstvím z drogových úmrtí kytaristy Dannyho Whittena a bedňáka Bruce Berryho - posluchače přitom neváhal zavléct až na pokraj možného a neústupně oddán všudypřítomné temnotě vás přinutí pohlédnout do prázdnoty.
Patti Smith - Horses (1975)
Perfektní syntéza poezie a punkového přístupu. Patti Smith se nesvazovala maskulinními konvencemi a redefinovala roli žen v rockové hudbě. Horses jsem poprvé slyšel v roce 1976, zhruba ve stejné době, jako jsem poznal Television a Ramones. Ta deska mě uchvátila - jako Burroughsův Nahý oběd převedený do hudby: monochromatické zvukomalby, které snad musely vzejít z jiného světa.
vThe New York Dolls - The New York Dolls (1973)
Obrovsky zábavný válečnický ryk plný chaotických kytar a neuctivých postojů. Vedle nudného, nabubřelého „dinosauřího“ rocku z počátku 70. let to byl závan svěžího vzduchu. Něco jako Dolls předtím nikdo neviděl, bez nich by neexistoval žádný punk. Během smolného britského turné v roce ’72 je Bob Harris z BBC nazval trapnými rockovými šašky. Hloupost! Byli skvělí a opravdoví.
Joy Division - Unknown Pleasures (1979)
Ještě pod jménem Warsaw byli těžce ve vleku Stooges a Velvet Underground. Jakmile se ale spojili s producentem Martinem Hannettem, jejich sound se změnil mimo veškerá očekávání. Robotické rytmy, pulzující dominantní basa, proplétavé kytary - k tomu Curtisovy bezútěšné texty... Vznikl plastický odraz chladného severu prosyceného osobním i společenským rozvratem.
The Birthday Party - Junkyard (1982)
Monstrózní basové riffy, rozlámané beefheartovské rytmy plus texty spojující komiksovost s náboženskou ikonografií. Hudba vyšla z blues, ale vynořila se někde úplně jinde. Junkyard je jedno z těch přelomových alb. Ukázalo cestu ze slepé uličky, do které zamířil celý post-punk, a vyvolalo obrovskou vlnu epigonských kapel.
Swans - White Light from the Mouth of Infinity (1991)
Další z mých zásadních milníků, další neprobádaný obzor pro post-punk. Spolu se Sonic Youth byli Swans nejúspěšnější z newyorksých noisových kapel, které vesměs inspiroval avantgardní vizionář Glenn Branca. White Light... nechává melodie vplouvat do hřmící goticko-industriální míchanice, tajemné texty zjevně skrývají temné úmysly. Monstrózní album.
