O Petru Kroutilovi můžete říct, že je zpívající saxofonista nebo hrající zpěvák, a obojí bude pravda, protože obě dvě polohy jsou u něj rovnocenně vyvážené. Absolvent Berklee College of Music v Bostonu, který patří k největším objevům na domácí jazzové scéně, má za sebou debutové album Just the Way I Am, které vyšlo v roce 2013 a bezpočet koncertů s vlastním souborem Petr Kroutil Orchestra. Někteří si ho možná budou pamatovat z televizní adaptace románu Josefa Škvoreckého Prima Sezóna, kde ztvárnil postavu Dannyho Smiřického.
V tvém výběru jednoznačně převládá jazz, ale tvoje začátky v hudbě asi nejsou spojené s jazzem.
Začínal jsem na pianu, ale pro „netalent“ mě vyhodili, ale maminka se nedala a přihlásila mě na zobcovou flétnu, a tam se prokázalo, že jistý talent ve mně je. Ve třetí třídě jsem přestoupil na klarinet, a tam se učila klasika a lidušky, ale ve třinácti čtrnácti mě to jaksi přestalo bavit. Samotný klarinet ne, ale ty koncertíky, Mozart a tak, to už mě nebavilo.
Takže tvoje začátky jsou spojené s vážnou hudbou.
Ne tak docela, protože moje první desky mi koupila maminka v Supraphonu, a i když tomu nerozuměla, tak to byli Louis Armstrong a Chick Corea. Koupila mi též Davida Sanborna, i když nevěděla, co to je, asi podvědomě cítila, že je to dobrá muzika, a já jsem to vstřebával. Do toho jsem poslouchal i běžný pop, třeba Elán. O něco později přišli Stromboli a Pražský výběr, ale to jsem nikdy neuchopil tak, že bych to chtěl hrát. Tvrdý rock mi taky nepřirostl k srdci, a naopak líbila se mi ta tvárnost a pestrost v jazzu.
Pamatuješ si na první album, které sis koupil sám?
Jasně, byla to prodejna Pantonu a byl to Stan Getz. Pak jsem se potkal s Kájou Růžičkou a ukazoval jsem mu tu desku a Kája říkal, že to je dobrý, ale že jsem si měl koupit i Johna Coltreana. Bylo mi asi patnáct, o existenci Coltreana jsem nevěděl, ale dal jsem na Káju a koupil jsem si jeho desku Blue Train, kterou jsem samozřejmě pochopil o pár let později. Na rozdíl od toho Stana Getze, kterého jsem zbaštil úplně.
Takže rock ‘n’ roll tě minul úplně?
Ne, ne, Elvis u nás zněl často. Máma byla herečka a učila na DAMU a adeptům pouštěla Elvise u přijímaček, podle toho se prý nejlíp dalo poznat, zda se umějí hýbat a zda mají smysl pro rytmus.
Kdy nastal tvůj příklon k fusion a pop jazzu?
Až po dvacítce. Do té doby jsem pořad miloval West Coast Jazz a interprety jako Gerryho Mulligana nebo Cheta Bakera. Jako Chet Baker jsem se snažil i zpívat v kapele, kterou jsem tehdy měl. A pak přišel Michael Franks, který hrál smooth jazz, a protože jsem znal od dětství Davida Sanborna, tak jsem na tu muziku byl připraven a začal jsem chtít hrát podobné věci.
Která jména se nedostala do tvého výběru desek a chtěl jsi je tam dát?
Třeba Stinga, hodně mě ovlivnil. Mnoho jeho písniček mám v repertoáru a chtěl bych si s ním někdy zahrát. Jednou se to málem povedlo, minuli jsme se s Stingem o tři dny. Žil jsem dva roky v Nepálu a hrál s kapelou v jediném jazzovém klubu, který je v Káthmándú. Tři dny před mým příjezdem Sting byl v tom klubu a s tou samou kapelou jammoval celou noc. Do toho výběru bych určitě chtěl dát něco od Level 42, nebo Tower of Power, tuto kapelu mám strašně rád.
Dave Grusin Presents GRP All-Star Big Band Live! (1993)
Dave Brusin, Bob Mintzer, Tom Scott, Eddie Daniels, Weckl, Patitucci, Sandoval, Brecker. Obrovsky dynamický big band plný hvězd. To miluju! Ještě nemohu uvěřit, že jsem hrál s Davem Wecklem v jazz klubu Agharta. Weckla jsme s bratrancem bubeníkem milovali už od dětství, kdy jsem ho zaregistroval v první sestavě Electric Bandu Chicka Corey.
David Sanborn - Double Vision (1986)
To byla jedna z prvních desek, co jsem měl od Sanborna. Vydal ji u nás Supraphon a připomíná mi moje dětsví. Hrají tam s ním borci jako Steve Gadd nebo Marcus Miller. Poslouchám ji dodneška a skladby jako Maputo nebo Since I Feell for You s vokálem Ala Jarreaua mě vždycky dostanou. Dle mého názoru David Sanborn je průkopníkem na poli pop jazzového saxofonu.
Michael Franks - Time Together (2011)
Franks mě strašně uklidňuje, třeba když jedu autem. Mám moc rád jeho písničky, ale u nás bohužel Franks není moc populární. Jeho hudba je velmi inteligentní a je založena hodně na textech, možná i to je důvod, proč je zatím utajen českému publiku. Každopádně jeho desky jsou nahrané za pomocí těch největších jazzových špiček a jsem rád, že teď s ním občas živě vystupuje můj kamarád z dětství Kája Růžička.
Maceo Parker - School’s in! (2005)
Kvůli Maceovi jsem si zase koupil altku, jako že budu hrát funk. Konzervatoř jsem vystudoval na altku a klarinet, ale vlastně jsem na ni nikdy nehrál. Vždycky hraju na tenor saxofon. Nakonec mě Maceo k ní vrátil a začal jsem altku používat při hraní s Janičkou Koubkovou. S Maceem Parkerem a jeho kapelou jsem se potkal na festivalu v Přerově a krásně jsme si popovídali. Jeho strhující energie mě vždycky dostane.
James Taylor - Sweet Baby James (1970)
Vlastně se mi odjakživa líbí i američtí písničkáři na pomezí jazzu a folku. Toto je takový jeden představitel, kterého jsem pro sebe objevil až v Americe. Tady ho zase skoro nikdo nezná, a přitom je to úžasný písničkář a kytarista, který napsal spousty megahitů jako Fire and Rain, I Got a Friend nebo Sweet Baby James. Máloco mi tak zlepší náladu jako poslech jeho desek.
Deva Premal - The Essence (2009)
Tak to není vyloženě jazz, ale je to podobně improvizační záležitost. Deva Premal je zpěvačka původně z Německa a s anglickým kytaristou Mitenem hrají indickou meditativní hudbu a plní sály po celém světě. Naštěstí jezdí i k nám, dost často v doprovodu mého nepálského kamaráda Manose, který hraje mistrovsky na bambusovou flétnu. Hudba Devy Premal je ideální pro uklidnění a relaxaci, ale má i náležitou hloubku.
Bob Berg - Another Standard (1997)
Tak toto je pro mě naprosto nejlepší zvuk tenor saxofonu na světě! Škoda, že zemřel tak mladý, ani jsem ho nestačil slyšet živě, i když byl jednou i v Praze. V jeho muzice je animální divokost, jaká se už moc neslyší v dnešním intelektuálním jazzu. Na této desce je neopakovatelná verze standardu You and The Night and the Music a zběsilé tenorsaxofonové sólo jsem kdysi stahoval a pěkně jsem se přitom potil.
Frank Sinatra - Sinatra At The Sands (1966)
Sinatra je můj miláček a tohle je jeho nejkrásnější živý koncert, který byl nahraný s Big Bandem Counta Basieho. Lepší orchestr v té době asi neexistoval a Sinatra je v životní formě a navíc slaví své padesáté narozeniny. Tato deska mě dokáže přenést do atmosféry toho kasina Sands v Las Vegas před mnoha lety. Cítím z ní obrovský příliv té správné energie velkého entertainera, který je vzorem pro to, jak dělat špičkové show. Takoví ti Michael Bublé či Robbie Williamsové z ní vycházejí.
Michael Brecker - Nearness Of You (2001)
Další saxofonista, ale to se dá pochopit. Breckera prostě musím zmínit, protože ho poslouchám od dětství. Vlastně poslouchám a zároveň občas stále nechápu a přitom obdivuju a zase ho poslouchám dál a dál. John Coltrane byl milníkem v hraní na saxofon a Michael Brecker je podobně zásadní pilíř v jazzu a má armádu následovníků. Skoro každý saxofonista na Berklee se pokoušel hrát jako Michael Brecker.
Louis Armrstrong - Lucerna - 1965 (1979)
Armstrong je sluníčko a zároveň průkopníkem moderního frázování v jazzu. Tuto desku jsem vybral i kvůli tomu, že byla nahrána v Praze a taky mě doprovází od dětství. Navíc jsem se všechny skladby z desky učil jako kluk hrát na klarinet. Málokdo na světě byl tak pozitivní na pódiu jako Louis. Bohužel jsem ho taky nezažil na živo, ale aspoň jsem hrál dva koncerty s jeho dvorním klarinetistou Joem Mareinym, který mi pak dal doporučení na Berklee.
