Klatovský Asmodeus musel v posledních letech překonat těžkou chvilku pochybností a demotivace. Nakonec je ale tato nápaditá, neotřele thrashová trvalka zpátky, možná silnější než kdy dřív. Ostatně s novým albem Past na Davida Kleinera kapela získala další nominaci na cenu Anděl v kategorii Hard & heavy. Ústřední postava souboru Miloš Bešta nezapře, že i jako posluchač o hudbě důkladně přemýšlí „po muzikantsku“.
Malinko jsi mě překvapil, že jsi ve svém výběru „naskočil“ rovnou do 90. let, a potom též tím, jak výrazně se obracíš k pop rocku, orchestracím a u metalu spíše k „pokrokovému mainstreamu“. Zůstaly některé části tvého posluchačského já kvůli omezenosti deseti položek opomenuty?
Určitě bych zmínil další osmdesátky nebo devadesátky typu Anthrax, Annihillator, Pantera, Sepultura nebo King Diamond. Ale je složité vybrat vždy celé album. Něco z toho je dobré, něco ne. Ač to bude znít možná divně, nezasáhli mě prakticky Slayer a Megadeth. Ke Korn bych přidal Limp Bizkit a z té přelomové doby sólovku Ozzyho Ozzmosis. Vedle toho nemohu zapomenout na CD V penziónu svět pánů Hapky a Horáčka.
Zůstáváš jako posluchač věrný svým dávným „hrdinům“, nebo stále objevuješ nové směry a kapely a ty dřívější srdcovky považuješ za překonané?
Některá má dříve oblíbená alba opravdu poněkud podlehla zkoušce času. Ještě výrazněji to člověk vnímá, když je sám autorem hudby a vyvíjí se. Dnes se na písně dívám, jako bych je měl sám produkovat, co bych změnil, upravil, vyhodil, přearanžoval. A musím se někdy pousmát nad tím, co jsem mohl poslouchat. Já osobně se postupně vracím zpět ke klasické kytaře, k čistému zvuku, a pomalu odchází ten mladický obdiv ke zvuku zkreslenému. U mě to je hodně spojeno s klasickou, nebo lépe řečeno, filmovou hudbou.
Jako tvůrce si potrpíš na nekonvenční pojetí muziky i slov, vytváříte s Asmodeem promyšlené celky. Jak to máš z pozice posluchače - hledáš zpravidla muziku, která je vyvážená po všech stránkách, anebo si dokážeš užít hudbu, která je čímsi strhující, ale zároveň má třeba nedostatky v produkci, povrchní texty anebo je třeba slabší zpěvák?
Užiju si cokoli, co se mnou pořádně zacvičí. Muzika mě musí nějak emocionálně nabudit, zasáhnout. Každý hledá svých „pět tónů“ ve všem, co slyší. Celý život hledá tu jednu jedinou píseň, která se opakuje v jakémkoliv žánru. I ty se přistihneš, že o něčem, co slyšíš, řekneš, to je moc pěkné, a vlastně nevíš proč. Protože hledáš tu svoji oblíbenou melodii a každý z nás ji má nastavenou trochu jinak. A to že se opakuje, je čistě jen o variacích na ni.
Hudební průmysl se v poslední době převrátil naruby. Pochybuje se o smyslu celistvých alb, sociálními sítěmi létají odkazy na jednotlivé songy a klipy... Jak to vnímáš?Každá doba přináší to své. Dnes se řídíme onou jednou skladbou, za chvilku to bude jen fragment z ní, jako třeba z reklamy. Podle mě se však kvalita interpreta pozná až z celku - jestli je schopen vnímat hudbu v širším kontextu jako něco, co skutečně drží pohromadě. Když je album plné podprůměrné vaty, stejně pak bude vypadat i koncert. Po dvou skladbách už nemáš co poslouchat.
S kapelou jste si dali jistou pauzu „na zotavenou“, ale nyní jste zpět v kompletně nové sestavě. Je to sice protimluv, ale vaše nové album mi zní zároveň nebývale tvrdě i lehce, tradičně i neotřele...
Dlouho jsem rozmýšlel, zda ještě dál s Asmodeem pokračovat, zda má význam oslovovat naše fanoušky stále „stejnou“ hudbou. Nakonec jsme to zkusili, a pozitivní reakce na novou desku jsou pro nás ohromná pocta. Odráží se to i na prodeji CD. Snažili jsme se vytvořit přidanou hodnotu v podobě výpravného digipacku, který obsahuje i skript celého příběhu. Díky tomu si fanoušek udělá správnou představu, o čem ta deska vlastně je, a zapojí ještě více fantazie. Poměr kvality 1 : 1 : 1, tedy hudba, texty, obal - to je cesta v dnešní době, kdy se vše stahuje.
Antonio Vivaldi - Čtvero ročních období
Ve druhé třídě mě maminka odvedla za ruku do lidušky, abych se stal „novým Václavem Hudečkem“. Díky tomu jsem si mohl zahrát i některá krátká, ale skvostná díla Vivaldiho. Dnes už bych musel setsakra pocvičit, abych zahrál alespoň stupnici, taková zkušenost ale především dodá člověku širokou představivost o hudbě jako celku. Naučí se poslouchat harmonii, rozpoznat postupy, stavbu, ale hlavně emoce.
Metallica - Metallica (1991)
Vážnou muziku u mě natvrdo vystřídala právě Metallica disponující nevídanou hutností a kompoziční propracovaností. Byli jsme v euforii, když jsme se jako kluci na střední seznamovali na kazetě s třicátou kopií Kill ‘Em All. Vždycky se čekalo, s čím tahle ikona vyleze, a „Black album“ překonalo vše. Komplexní, tvrdá, ale kultivovaná deska velikánů, kteří ukázali cestu následovníkům typu Pantery nebo Machine Head.
Vilém Čok & Delirium - 12 fláků (1993)
Už když jsme místo příprav na maturitu hltali Pražský výběr a Stromboli, bylo jasné, že lidé kolem Michala Pavlíčka a Michaela Kocába vyprodukují i samostatně vynikající alba. Vilda Čok se svým specifickým vokálem, obklopen Standou Jelínkem a Frantou Hönigem, naservíroval úžasnou muziku, pro mě dodnes rytmicky inspirující a jedinečnou. Prostě „Bůh je dál“.
Michael Kamen - Robin Hood, Prince of Thieves OST (1991)
Když nějaký ten rok zpátky můj nejoblíbenější autor filmové, potažmo vážné, hudby současnosti zemřel, nechtěl jsem uvěřit. Jeho spolupráce s Metallicou byla rovněž skvostná, ale nejvíc jsem obdivoval, jak dokázal ve své hudbě spojovat žánry. Jeho poznávacím znamením byla silná emocionální díla, kde naprosto přirozeně kombinoval melodie a rytmy, které osobitě patřily jen a jen k němu...
Alanis Morissette - Jagged Little Pill (1995)
Miluju písničkáře a jednoduchou průzračnou stavbu. Alanis vnesla do muziky emocionálně jedinečné prvky lehkosti a její ležérní (ne)intonace působí skvěle a přirozeně. Další desky neměly třeba už tak velký ohlas, ale to je logický vývoj každého autora, když se snaží trochu zkomplikovat muziku, aby se pak vrátil po spirále času k tomu, co je mu vlastní. Jagged Little Pill je nabušená hravou spontánností a je to sakra znát.
Korn - Issues (1999)
Chvilku jsem nevěděl, co se děje, ale tahle parta v teplákách s pruhem mě dostala na kolena. To máte chuť prodat kytaru, protože si říkáte „tohle já přece nedokážu a o starej thrash už nikdo nestojí“. Podladěná pulzující valivost podpořená skvělým vokálem a „skrytými“ melodiemi. Tak jako Metallica udala směr ve své době, Korn na konci 90. let nastartovali novou vlnu nu-metalových skupin, které se pak naplno prosadily v novém tisíciletí.
Čechomor - Proměny (2001)
Lidová píseň je základ a moravské lidovky jsou mým uším velmi blízké. Něco jako když se v nich nacházíte, koupáte se. Smysluplně harmonizovat tyto skladby není jednoduché, podobně jako „středověkou lidovku“, kde je vystavěna pouze hlavní melodická linka a rytmus pod ní. Jaz Coleman si poradil mistrovsky a mě při poslechu některých pasáží dodnes mrazí v zádech. I když mnozí mají Čechomor raději v syrové, nenačančané verzi, já volím tuhle.
Avril Lavigne - Let Go (2002)
To je energie! Žákyně prokazuje poctu své učitelce Alanis. Je jasné, že bez pomoci zkušeného týmu a především několika producentů by nebyla tahle deska tam, kde je, ale Avril si většinu písní skládá sama a to prostě v sobě musíte mít. Pro mě neskutečná producentská škola, kde pokaždé objevuji další informace, ale především si libuji melodicky. Velmi mě těší, že i dalšími deskami potvrzuje svou třídu. Mám tuhle holku fakt rád.
Arch Enemy - Anthems of Rebellion (2003)
Znáte metalovou desku, kde objevíte naprosto všechno? Já ano. To je palba všech kdy použitých riffů, heavy metalem počínaje a deathem konče. Smršť melodických vyhrávek střídajících se ve zběsilém i klidném tempu. Zpomalte to, a máte před sebou melodický bigbít v terciích, ale upřímně, na to tu nikdo nehraje. Arch Enemy mají neskutečný feeling a já se při poslechu téhle placky vždy těším na každou skladbu.
Slipknot - All Hope Is Gone (2008)
Přiznávám, mám rád americký zvuk, který vám utrhne hlavu. Komprimované kytary mají nekompromisně zrezivělý nádech, zároveň ale vše plyne v duchu jisté srozumitelnosti. All Hope Is Gone patří k muzikálnějším deskám Slipknot a Corey Taylor fakt umí zpívat. Nikdo není moc zvědavý na skupiny obdobného typu, které chrlí oheň a síru, ale po pěti minutách je vypnete pro nedostatek nápadů a jednotvárnost. U této desky to neplatí.
