Baskytarista Bruno je lídrem deathmetalových Hypnos, v minulosti se zásadním způsobem podílel na mezinárodních úspěších legendárních Krabathor. Své názory na muziku má velmi dobře srovnané a umí je formulovat s nadhledem, bez zavádějících klišé, a také s obecnou srozumitelností - proto už se také několikrát shodou okolností ocitl v médiích v pozici člověka, který méně zasvěceným přibližuje tvrdší kytarovou hudbu navzdory vžitým pokryteckým předsudkům. Dalo by se říct, že by Bruno mohl platit za fanouška rocku a metalu v téměř univerzální šíři - jak ale ukážou následující řádky, také on dokáže být jako posluchač v jistých ohledech „svůj“...
Kterou desku sis koupil jako úplně první opravdu za své peníze? A váže se k tomu nějaký příběh?
Tak to si nevzpomenu. Měl jsem od mládí ve zvyku nahrávat na kazety, na které jsem si vždy šetřil, a pak se dlouho rozmýšlel, co na ně nahrát. Své první CD si pamatuju, byl to debut Dark Throne - Soulside Journey, ale nebyla to koupě, poslal mi ho grátis nějaký fanoušek z Francie. Mám ho dodnes.
Zmínil ses, že svou desítku jsi raději promýšlel bez nahlížení do regálu s deskami a CD, aby seznam kandidátů neúnosně nenarůstal. Znamená to, že jsi sběratel hudby ve velkém objemu? A pokračoval jsi v tom i v době, kdy jsi na několik let přerušil aktivní hraní?
Typický sběratel určitě nejsem, sbírku CD jsem dost zredukoval, protože doba se mění a teď poslouchám spíš MP3 nebo YouTube. Ale pořád je toho dost. A ano, muziku jsem velmi intenzivně sledoval i v době, kdy jsem aktivně nehrál.
Lidé si tě asi spojují zejména s death metalem. Tvůj záběr je ale zjevně dost pestrý, a to i k popovějším zpěvným věcem.
Možná se ani neví, že jednou z mých neoblíbenějších kapel je ABBA, mám ji komplet na vinylech. Hudbu „dýchám“ obecně, takže u mě najdeš i Depeche Mode, Joea Cockera nebo Duran Duran. Těžiště mám přesto v rocku a metalu.
Volil jsi převážně alba z posledních let. Jak by to vypadalo směrem do historie? Udělal jsi to takhle proto, že by bylo příliš složité zahrnout i „kultovní“ tituly z mládí? Anebo se ti starší muzika postupně oposlouchá a už se k ní tolik nevracíš?
Tak to není, ale vybrat pouhou desítku bylo opravdu složité... Ve finále jsem měl jedenáct favoritů a teprve po dlouhém váhání jsem obětoval desku She od Stiltskin. A skoro jsem to obrečel. (úsměv) Kdybych se měl zabývat i staršími tituly, tak by musel Muzikus vydat asi nějaký speciál. Nicméně skoro vůbec mě nebaví šedesátá léta a o moc lepší to není ani se sedmdesátkami. Vím, že pro spoustu lidí je to nejzásadnější období, ale mně to zkrátka nesedlo. Všecko skřípalo, všichni fetovali a do nekonečna jamovali, za neustálého mňoukání... Našel jsem se v letech osmdesátých a dál.
Je taky celkem zajímavé, že od většiny kapel - a mnohdy velmi renomovaných - sis vybral novodobé, pozdější desky. Pro řadu posluchačů přitom bývají určující zejména ty „základní“ nahrávky, nebo ty, skrze které kapelu začali poslouchat...
Nemám to tak, že se „zakonzervuju“ u starších desek a novější produkci dané kapely sleduji už jen sporadicky nebo vůbec. Samozřejmě se to může lišit případ od případu, ale jsem non stop „na číhané“.
Entombed - Clandestine (1991)
Entombed definovali švédský death metal a jejich druhé album je skvostem, které ve všech ohledech mílovými kroky překračuje standardní formule. Svěží skladatelský rukopis, buldozerový zvuk ze studia Sunlight a nezadržitelná energie. Nad vším ční nadpozemská práce bubeníka Nickeho Andersona, největší osobnosti švédské scény, před kterým si kleknu kdykoliv a kdekoliv.
Dying Passion - Amplify (2012)
CD Amplify se zpočátku tvářilo nenápadně, ale jakmile si bylo jisté, že mu věnuji pozornost, spáchalo na mě nemilosrdný „anšlus“. Překrásná atmosféra, výborný zvuk i hráčské výkony, nevídaný skladatelský nadhled. Path to the Land of Vision nebo Strange Something nemohou nenadchnout. Podceněné album světové extratřídy bez jediné zbytečné noty. Masterpiece!
Megadeth - Endgame (2009)
Dave Mustaine je ikona, která snad nikdy nešlápla vedle, bez ohledu na to, jakou sestavu měl zrovna vedle sebe. Jedno z posledních alb Megadeth v sobě kloubí čtvrtstoletí zkušeností tím nejlepším možným způsobem. Dokonalý zvuk, precizní instrumentace a originální melodie samozřejmostí, vokál nejlepším poznávacím znamením. Megahit 44 Minutes. Masakr.
Gojira - From Mars to Sirius (2005)
Nová krev ze země, která v poslední dekádě velmi oživuje stojatější vody metalového oceánu. Originální mix technického metalu, core a snad i jazzu prezentovaný mimořádně sympatickou a stále populárnější čtveřicí z Francie. Nálož „ekologické“ energie má sílu strhnout davy. Důkaz, že i v dnešní době lze objevit nové fascinující proudy.
Pagan's Mind - God’s Equation (2007)
Tento norský all-star band pro mě byl před pár lety neznámý pojem. Objevil jsem jej až díky rádiu Rockmax. Technický heavy/power/prog metal té nejvyšší kvality. Co skladba, to hit. Jejich kytarový mág Jorn Viggo Lofstad byl mnoho let dvorním kytaristou známějšího Jorna Landeho.
Septiflesh - Communion (2008)
Comeback jako řemen! Mistři atmosférického horror metalu z Řecka vytřeli v roce 2008 zrak spoustě lidí, kteří pomalu nevěřili v jejich reinkarnaci. Typické klasicistní a národní hudební vlivy naroubované do nekompromisního death metalu jen šperkují dokonalost tohoto opusu. Akademické inferno.
Hate - Erebos (2010)
Polská scéna už před mnoha lety převzala žezlo vládců death metalu. Vedle Vader, Behemoth a Decapitated vyrostli v kapelu světové úrovně i Hate. Erebos je promyšlené nekompromisní dílo, které válcuje nejen kompoziční a instrumentální precizností. Dokonalé po všech stránkách. Od debutu Vader nejlepší polské DM album.
Alter Bridge - AB III (2010)
De facto populární post-grungeoví Creed, pouze s jiným zpěvákem. Učebnicová lekce moderního a procítěného rock/metalu. Stoprocentní rytmika s neskutečným kytarovým tandemem Tremonti/Kennedy, z nichž (nejen) ten druhý i skvěle zpívá. Album je poměrně dlouhé, ale přesto byste slabší skladbu hledali marně.
Depeche Mode - Ultra (1997)
Postmodernistický, industriálně chladný soundtrack k rozpadu osobnosti, který ovšem pod tlustou slupkou tepe vřelou lidskostí. Volání o pomoc, o němž dopředu víme, že je stejně zbytečné. DM se posunuli opět do jiné dimenze a sepsali výjimečný, až minimalisticky monotónní, manuál k sebevraždě. Líp už to nešlo.
Alice In Chains - Black Gives Way to Blue (2009)
Další výtečný comeback praporečníků grunge. Velmi jednoduché, ale mimořádně funkční instrumentální konstrukce unisono hrající kytary s basou pod splétajícími se hlasy „hadů“ Cantrella a nového zpěváka Duvalla. V závěrečné titulní skladbě hraje na piano Elton John, který, jak tvrdil, byl velmi poctěn.
