Zoom Player 1010 - historický test

Kytarový multiefekt Zoom Player 1010

Zatracovaný i obdivovaný, zapomenutý i nesmrtelný

Zůstane už asi mým trvalým údělem obhajovat v historických testech nástroje a přístroje, které se v současnosti nejenže dávno netěší své bývalé oblibě, ale dokonce už jen jejich sebemenší připomenutí vyvolává mezi muzikantskou obcí vlny averze a odsouzení. A chudák „desetdesítka“ to na diskusních webech schytává snad nejvíce.

Devadesátky

My, dříve narození rockeři, zakládající v prvních porevolučních letech své první kapely, jsme začínali s neskromnými ambicemi a se skromnou výbavou, na kterou stačila naše peněženka. I japonské Zoomy, které patřily k těm dostupnějším, jsme většinou jen závistivě okukovali na koncertech zavedenějších kapel nebo za výlohami prodejen. Když po čase kolega kytarista vyrukoval s podlahovým 2020, o stupeň vybavenějším bratříčkem titulního modelu, stal se rázem nekorunovaným králem bandu. Mě však z této série, započaté nabušeným „dvoukvákadlovým kombajnem“ 4040, naopak vždy nejvíc přitahovalo její přehlednější, kompaktní završení. Výrobní linky japonské továrny začalo opouštět roku 1995 a jako žhavá novinka se na stránkách tohoto periodika objevilo již v lednu roku následujícího, což je, věřte nevěřte, už více než jednadvacet let. A teprve vloni v létě, po éře pouhého platonického pošilhávání, jsem konečně do své artilerie zařadil jeden historický, plně funkční kus.

Princip

Pro mnohé jsou efekty Zoom, a připusťme, že leckdy i právem, symbolem umělého, digitálního soundu. Je tedy na místě zdůraznit, že právě v řadě X0X0 se výrobce rozhodl k použití analogových součástek v zapojení zkreslovacích obvodů, čímž nemalou měrou zvýšil použitelnost a poslouchatelnost těchto multišlapek. Zbývající část řetězce se sice mohla nést v lehce chemičtějším duchu, ale ten nejdůležitější článek byl relativně poctivý, gruntovní. Ne že by se už v některých předcházejících typech neobjevily polovodičové distortiony. Nicméně šlo spíše o výjimky, a pokud se nemýlím, od následující série 5XX až do současnosti jsou všechny kytarové procesory této firmy opět plně digitální.

Obhlídka

Efekt je uložen v sympaticky nevelkém obdélníkovém pouzdře z černého pevného plastu. Přední polovině dominují čtyři vroubkované pedálky, zbývající část je vyhrazena editaci a zrakové kontrole provozu. Jde zejména o modulový diagram, ve kterém je prostřednictvím rozsvícených kontrolek u příslušných sloupců a řádků indikovaný právě aktivovaný či upravovaný efekt nebo jeho parametr. Kromě několika prolisů, loga a čísel nad pedály žádná cingrlátka ani zbytečnosti. Prostá černo-modro-bílá „rockmanovská“ účelnost. Na zadní stěně jsou ještě umístěny konektory vstupu, výstupu, devítivoltového adaptéru a případného expression pedálu FP01. Bateriové napájení se nekoná.

Hrajeme a štelujeme

Efekt se zapíná pouhým připojením k síťovému zdroji. V ten moment se rozsvítí krom zmíněných LED diod i dvoumístný segmentový displej. První numero či písmeno označuje právě nalistovanou banku, druhé pak v ní zapnutý jeden ze tří presetů (Patchů). V základním režimu, indikovaném tečkou pod čísly, projíždíte levým pedálem (Bank) vzestupně mezi pevně nastavenými (0-9) a uživatelsky editovatelnými (A-D) bankami. Jedním nebo dvěma stisky klávesy Group je pak možné navolit pohyb pouze mezi továrními nebo jen mezi programovatelnými rejstříky. Tato poslední varianta bude pro každého jistě primární. Některé tovární zvuky nejsou úplně zlé, stojí za to si na ně zabrnkat, lze je použít jako základ pro vlastní tvorbu, ale pro reálné hraní je asi upotřebí málokdo. Uložit si tedy můžete celkem dvanáct vlastních nastavení ve skupinách po třech. Např. A1 - čistý doprovod, A2 - zkreslené riffy, A3 - sólo atd. Kdykoli během hry lze pomocí tlačítek + a - upravit hlasitost aktuální paměti, celkový ovladač hlasitosti však k dispozici není. Opětovné sešlápnutí téhož pedálu, fungujícího jako spínání režimu Bypass (při delším podržení jako Mute celého efektu), aktivuje chromatickou ladičku, kdy se na displeji objeví jméno tónu a jeho nad- nebo podladění indikuje horizontální řada kontrolek. Uvedený princip spouštění tuneru je už vlastně celosvětově rozšířená, zažitá klasika, ale znovu a znovu vás potěší svou jednoduchostí, účelností a praktičností.

Stiskem tlačítka Edit přejdeme do procesu úpravy daného presetu, který se nám v tu chvíli „rozpadne“ na pět efektových modulů, jejichž zapnutí či vypnutí znázorňuje LED dioda pod odpovídajícím sloupcem v tabulce a aktivuje se stiskem příslušného pedálu. Tedy: Bank - Kompresor/Wah, 1 - Distortion, Ekvalizér, 2 - Modulace (Chorus/Flanger), 3 - Reverb/Delay. Ekvalizér vyřadit nelze, nicméně můžeme všechny jeho korekce nastavit na hodnotu 5 (Flat), která nijak neovlivňuje signál.

Tlačítky Module a Parm pak přejíždíme zleva doprava mezi jednotlivými efekty a shora dolů mezi jejich příslušnými parametry. Hodnotu každého z nich zobrazí displej a stiskem + nebo - ji můžeme upravit. Dvojitým zmáčnutím Store následně Patch uložíme.

Režim editace (jinými výrobci nazývaný také Manual) nám tedy umožňuje provozovat Zoom 1010 i jako čtyři samostatně spínatelné krabičky, včetně funkce tzv. spících efektů, kdy si např. chorus nebo hall naladíme do požadovaného stavu, ale před uložením je deaktivujeme. Poslední nastavení však v paměti zůstává a po jejich opětovném nastartování se oba rozezní ve své původní kráse.

Rozsvícená tečka v rohu displeje nám prozradí, že je v řetězci zapnutý Wah, a pokud je zároveň připojen i externí pedál FP01, chová se jako klasické kvákadlo. V ostatních případech plní roli běžného volume pedálu.

Hrajeme a posloucháme

S hodnocením kvality efektů začněme zleva, tedy od začátku modulového řetězce.

Kompresor zní přirozeně, měkce, zdá se, že i lépe než Boss CS-3, který mi vždy přišel příliš tenký, countryový. Hřejivost MXR Dynacompu zde asi nenalezneme, ale každopádně jde o výbornou pomůcku pro rozezpívání dlouhých, držených zkreslených tónů. Jeho aplikace na čisté beglajty sice výrazně ořízne celkovou hlasitost, ale to není u kompresorů nic neobvyklého. Postačí zvýšit celkový level presetu.

Wah jsem při absenci externího pedálu posoudit nemohl, pouze jsem odkrokoval jeho spektrum v pěti nastavených stupních a neshledal jsem nic nepřirozeného.

Přistupme tedy k tomu hlavnímu, co každého kytaristu zajímá asi nejvíce a čím také „desetdesítka“, jak už bylo v na začátku zmíněno, vyčnívá nad většinu podobných multiefektů. Tedy zkreslení. Je jich celkem osm a liší se jak úrovní maximálního gainu tak přednastaveným frekvenčním filtrem. Nicméně je slyšitelné, že se v základu jedná stále o jeden a tentýž univerzální analogový distortion. Popořadě:

Rhythm nabízí skoro čistý až lehce crunchový sound a se svými zvýrazněnými hloubkami a výškami se chová spíše jako simulátor vintage předzesilovače. Jde o šikovnou alternativu k prostému bypassu.

Classic Overdrive je v manuálu deklarovaný jako běžný krabičkový drive a přesně tak také zní. Bezvadný při zapojení do kytarového aparátu. Porovnal jsem s krabicemi (Ibanez TS-9, Boss OD-2) a jediný podstatný rozdíl spočíval v tom, že maximální gain odpovídal jen zhruba poloviční hodnotě u stomboxů.

Valve Overdrive kreslí podobně, ale je agresivnější, navýškovanější, bez přirozených kytarových středů.

Drive Master pracuje také totožně jako Classic, jen s výraznějším podílem vyšších frekvencí. Nezaměňujme se stejně pojmenovaným efektem od Marshalla, jde o pouhou shodu jmen.

Vintage Drive je ještě ostřejší, má potlačené střední spektrum a díky nádechu fuzzového charakteru vzdáleně připomíná Electro Harmonix Big Muff.

Fuzz jde tímto směrem ještě dál, obsahuje méně basů a se svým brutálním zkreslením a hltícími se, zajíkavými ataky opravdu úspěšně napodobuje diluviální kytarová mršidla.

Power Lead je distortion s podpořenými hloubkami a nižšími středy, díky čemuž se zabarvením částečně blíží simulacím hi-gainových pre-ampů. Takto vytvořený sound však přeci jen působí poněkud uměle a pro reálné hraní se příliš nehodí.

Metal T se podobá rejstříku Fuzz, má však navíc ještě zdůrazněné basové spektrum. Inu, dobová představa o „pravém metalu“. Tady se už opravdu dostáváme mimo rámec užitečných, hratelných nastavení a posledním dvěma zvukům bych se raději vyhnul.

Součástí tohoto modulu je ještě jednoduchá tónová clona a šumovou bránu (ZNR - zoom noise reduction), utínající šum v pěti pevně nastavených úrovních. Každé z uvedených kreslítek je dále doplněno i o verzi s amp simulátorem, který má upravovat signál tak, aby připomínal kompletně nazvučený kytarový aparát a mohl být sejmut linkou přímo z multiefektu. Ve výsledku však jde jen o zvýraznění vyšších středních frekvencí, které znějí poněkud jedovatě a pocit zvuku od reproboxu nijak zvlášť nenavozují. V manuálu je zmíněna i možnost připojení sluchátek, ale vzhledem ke skutečnosti, že výstupní zdířka je pouze monofonní, hrála by vám logicky jen jejich jedna polovina.

Dalším v pořadí je již zmíněný ekvalizér, tedy vcelku solidní nápodoba presence a třípásmových korekcí tradičních hlav a komb. Jedná se o nepostradatelného pomocníka pro dotvoření charakteru zejména zkreslenějších poloh.

Následuje blok modulací zahrnující Chorus, Flanger a Doubling. Chorus působí přirozeně, měkce, při mírnějším nastavení takřka analogově. Ani s parametry na maximu nepřechází do nestravitelného běsnění, i když při zpomalení (zmenšení parametru Rate) lze zaznamenat, že jeho vlnění není zcela kontinuální a mění se spíše skokově. Flanger se chová opět zcela klasicky, těžko byste ho rozeznali od normálního krabičkového efektu. Jen nejvyšší hodnota feedbacku produkuje tóny poněkud hvízdavé, lehce za horizontem použitelnosti. 10, 4, 8 je šifra pro pěkný „přelétavý“ Jet Flanger.

Doubling není nic jiného než krátké echo nastavitelné od pouhého „zabrnění“ po krátkou ozvěnu. Mezi modulační výbavu svým principem vlastně nepatří a phaser nebo rremolo by na jeho místě bylo nepochybně vhodnější.

Poslední sekci tvoří tři dozvukové efekty. Hall generuje standardní široký prostor a naladíte-li jeho virtuální ovladače na hodnoty 7, 8, 1, získáte solidní simulaci pružinového reverbu. Room napodobuje chování zvuku v menším, uzavřeném prostoru a Delay je zpoždění, tedy opakovačka jednotlivých odrazů v časovém rozestupu až 420 ms. S jeho pomocí se dají vykouzlit skoro nekonečné repetice, a když v sóle dodržíte jejich tempo, vystavíte rázem čarokrásné „brianmayovské“ kaskády tónů. Malou pihou na kráse je snad jen slyšitelný šum při vyšších hlasitostech (Mix) dozvuků. Ale vzhledem k tomu, že normální kytarista je většinou použije jen jako mírnou příměs, nejde o nic zásadního.

Resumé

Zoom Player 1010 není multiefektem univerzálním a nehodí se pro každého. Není simulátorem široké sbírky zesilovačů a reproboxů, nedostanete z něj moderní metalové „mesácké“ hi-gainy ani do něj nenahrajete půlminutový sampl, což většina jeho současníků zvládá namnoze bravurně. Je konstruován pro zapojení do vstupu kytarového aparátu a tam také dokáže v plné šíři předvést všechny své silné stránky. Ti, kteří si tento prostý fakt a letopočet v jeho rodném listě neuvědomují, mohou dále chrlit své žlučovité výpady proti „nejstrašnějšímu bzučáku v dějinách“. Nebo můžou zalistovat svou pamětí o takových patnáct dvacet let zpět a vzpomenout si, jak se kdysi vyjadřovali např. o prapůvodních fuzzboxech, za které dnes utrácejí nemalé částky, aby se následně rozplývali nad jejich originálním, syrovým, dobovým zvukem.

Technická specifikace

www.zoom-na.com/products/guitar-bass-effects/guitar/zoom-1010-advanced-guitar-effects-processor#overview